Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Smetanovu Litomyšl otevřeli filharmonici mezi bouřkami

WEB , Datum: 14.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber

„Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon Josefa Špačka, ryzí hudba a skutečné umění.“

„Jakub Hrůša zná u Karnevalu hranice tempa, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti.“

Zahájení Národního festivalu Smetanova Litomyšl patřilo ve čtvrtek kompletně České filharmonii. Po celý večer orchestru s Jakubem Hrůšou a v roli skvělého sólisty i jeho koncertnímu mistru Josefu Špačkovi. Zněla Smetanova, Dvořákova, Janáčkova a Čajkovského hudba. Tropické počasí jinak udělalo své. Na zámeckém nádvoří bylo přijatelně až v druhé polovině večera. A bouřka odpoledne před koncertem a pak v noci po něm, ale během programu ne? Jsme klikaři, říkají pořadatelé…

Dva karnevaly, jeden Rus a jeden rusofil. I tak by se dal shrnout program prvního festivalového koncertu. Čajkovského Houslový koncert a Janáčkova symfonická rapsodie Taras Bulba, to je ta ruská stopa. Dvořákův strhující Karneval a Smetanův prazvláštní

Pražský karneval je ta druhá polovina…

Jakub Hrůša se vydal naplno, hodně inspiroval, strhával, dirigoval zejména Janáčka téměř až do krve, naléhavě a vášnivě – a výsledek byl výrazově silný, opravdový, ani trochu ne polovičatý nebo nevýrazný. Rapsodie Taras Bulba tvořila závěr a také vrchol koncertu – byla dramatická, kontrastní, ale možná ještě víc zároveň rozezpívaná, neuspěchaná, v závěru nepateticky hymnická.

Vzpomínka na Hrůšovu Mou vlast s Bamberskými symfoniky při zahájení Pražského jara před měsícem ukazuje spojnice – i tehdy zněla hudba životně, do detailů propracovaně a přitom uvolněně, vroucně, do detailu zajímavě. Nyní v Litomyšli s filharmoniky dostal

Janáček pěknou jednoznačnou stylovou podobu, s ukotvením v dirigentově usazeném interpretačním názoru. Smrt Andrijova, to byla místy až komorní sazba s atomizovanými sóly a ostrými zvraty, kontrastní, expresivní hudební epika, Smrt Ostapova byla motivicky podobně úsečná a zápasivá, Proroctví a smrt Tarase Bulby vypointované… Janáčkova skladba z roku 1918 je plná hudebně nádherných míst, významově důležitých okamžiků, charakteristických, důvěrně známých a nesmírně nosných motivků a instrumentačních postupů, úsečných akordů dechových nástrojů i výrazných úderů tympánů. Přístup Jakuba Hrůši a ještě víc i akustika v auditoriu na nádvoří litomyšlského zámku byly jakoby analytičtější, ozřejmující všechny detaily. Je to nesmírně zajímavé. Celkový dojem, završení zvuku a obsahu, přitom nepřicházelo nijak zkrátka. Daný prostor, přece jen odlišný od koncertních sálů a tím spíše od důvěrně známého Rudolfina, byl možná občas příčinou o zlomek vteřiny opožděných reakcí primů na neúprosně rychlou a přesnou metrorytmiku. A samozřejmě na tomto místě chybí zvuk skutečných píšťalových varhan. Ale šlo o detaily, které celkový dojem ze vzrušující Janáčkovy hudby nepokazily.

Výhodou byla akustika nádherně ze stran uzavřeného a přitom pocitově vzhůru k nebi pootevřeného prostoru i pro Čajkovského

Houslový koncert D dur. Někdo nedávno poznamenal, že litomyšlské nádvoří je lepší než naše kamenné sály. Něco na tom je. Josef Špaček byl ve velmi úzkém kontaktu s publikem, přinejmenším s posluchači v bližších dvou třetinách hlediště. Byl slyšet velmi zřetelně a kontaktně a bylo možné detailně sledovat jeho bezchybné ovládání nástroje. Od prvních tónů bylo jasné, že se sice pokládá do hry opravdu fyzicky, ale že je to přesto ve vzácně harmonickém souladu s neustále krásným vyrovnaným tónem a jistou technikou; že osobní pravdivost jeho výrazu koresponduje s romantickou výmluvností skladby, ale že nepřidává k Čajkovskému nic svévolného, nic navíc. Měl v zásobě zpěvná místa, sytý tón, bravurní běhy a akordy i strhující tempové gradace. První věta je mimořádně rozsáhlá a vyzněla pěkně nejen díky naprosto suverénní, přitom velmi neokázalé virtuozitě sólisty, ale i díky rozumně nezatěžkávaným, ale spíše naopak neoklasicky kořeněným vstupům orchestru. Pro nesentimentálně lyrickou pomalou větu zvolil Josef Špaček v krásné zmírněné dynamice průsvitnější tón. Dospěli v ní ve shodě s dirigentem k jednoznačnému vrcholu skladby, který měl podobu nejtišších měkkých chvilek a krásného posečkání, plného významů. Možná byl ve třetí větě sólista už trochu unavenější a uklouzly mu dvě tři maličkosti, které neměly sto, ale jen pětadevadesát procent dokonalosti, ale i tak držel obdivuhodně vyrovnanou úroveň do samého konce. Mladistvý a přitom dokonalý a špičkový muzikantský výkon, plný zářivé a poctivé virtuozity, bez jakýchkoli efektů, jen ryzí hudba a skutečné umění.

Dvořákův Karneval je pro Českou filharmonii parádním číslem, ve kterém může s přehledem sáhnout až k hraničnímu tempu. Jakub Hrůša zná jeho hranice, nikdy by nepopustil uzdu ke zběsilosti. A způsob, jakým zklidnil orchestr ve středním dílu skladby k nádhernému okouzlenému pianissimu, které náladou jako kdyby z oka vypadlo měsíční noci v Rusalce, byl nejen vzorový, ale skoro neslýchaný.

Je s podivem, že Pražský karneval Bedřicha Smetany zazněl na festivalu vůbec poprvé. Je ale pravda, že poslední Smetanovu orchestrální skladbu provázely a provázejí pochybnosti a že se hraje obecně málokdy. Ani Hrůšovo pozorné přečtení partitury a promyšlené vedení orchestru nemohlo zastřít skutečnost, že jde jen o fragmenty charakteristicky smetanovských postupů. Pražský karneva l je sice uzavřeným celkem, ale přece jen také torzem něčeho patrně většího zamýšleného. A je na každém z posluchačů, jestli se přikloní k tomu, že v případě všeho toho neobvyklého, co je slyšet, jde o Smetanovo novátorství, či spíše k tomu, že jde o hudbu, které se už nedostalo obvyklých a potřebných korekcí. Zvláštních přechodů a překvapivých skoků je v poněkud rozháraném hudebním toku víc, než kolik by mohlo vést k pocitu plného uspokojení. Na úvod prvního koncertu festivalu volba logická, odvážná, záslužná, ale asi ne opakovatelná příliš často.

Jedenašedesátý ročník Smetanovy Litomyšle by po jubilejních rekordech roku 2018 mohl být vlastně i všednější a úspornější, ale není tomu tak. Program oper a koncertů má přes čtyřicet položek, očekává se ještě vyšší počet diváků a posluchačů než před rokem a rozpočet prý je větší než loni. A hned první večer nastavil laťku vysoko. V Litomyšli se zdaleka nejedná jen o letní pohodu, ale o její kombinaci s velkým uměním. Oboje první večer fungovalo – přesto, že tropické vlhké vedro bylo skutečným očistcem.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz