26.6.2018 Lidové noviny str. 13 Kultura JINDŘICH BÁLEK
Smetanova Litomyšl pokračovala o víkendu dvojím provedením Bachovy Mše h-moll a také projektem Osudové osmičky. Tomáš Netopil v něm skvěle vedl Pražské symfoniky ve vděčném, ale nesnadném programu. Scéna staré hudby u nás, to je několik desítek vynikajících hudebníků – a také několik výrazných uměleckých lídrů, z nichž každý je doma v jiném repertoáru. Pod hlavičkou několika souborů se tak provozuje stylově velmi různorodá hudba, a přístup k interpretaci se řadou detailů liší. Posluchači z toho jednoznačně těží, i když příčina této situace je méně optimistická, protože ani jeden z našich „renomovaných“ souborů barokní hudby nemá zcela optimální finanční a organizační zázemí. A tak jsme v Litomyšli slyšeli Collegium Marianum se skvělou koncertní mistryní Lenkou Torgersen a s uměleckou vedoucí Janou Semerádovou ve flétnovém partu, provedení vedl švýcarský specialista Rudolf Lutz. Ale za vysokou úroveň koncertu mnoho vděčíme zejména Václavu Luksovi, protože většina vokalistů a instrumentalistů Bachovo vrcholné dílo dobře zná právě ze svého působení v Collegiu 1704 a zejména Collegiu vocale 1704.
Největším limitem provedení nakonec byla akustika litomyšlského Piaristického chrámu nalezení sv. Kříže, jehož vteřinový dozvuk je na hranici ozvěny. Pravda, pražská Katedrála sv. Víta na tom není lépe, ale v zadních řadách pravděpodobně měli posluchači jen jakýsi neurčitě vznešený dojem. Samo provedení bylo ovšem inspirativní tím, jak bytostně je Rudolf Lutz, původně varhaník dobře obeznámený s katolickou i protestantskou tradicí, spojen s duchovními kořeny této hudby. Dirigoval naprosto úsporně a pokorně, dával pouze přesné nástupy a v ničem na sebe nestrhával pozornost. Nepřepaloval rychlá tempa a celé provedení držel v jasném tempovém a rytmickém řádu. V mnoha ohledech tedy pravý opak Václava Lukse – díky kterému si ovšem toto neokázalé duchovní pojetí mohl dovolit už po třech zkouškách.
Slavit hudbou umíme
Letošní sté výročí vzniku Československa není jen výročím událostí roku 1918, ale také dalších osmiček. Je ale poměrně těžké se k nim hudebně vztáhnout. Jak víme, hudba nevzniká na objednávku podle důležitých dat v kalendáři – a pokud ano, je to spíše podezřelé. Jak se ale ukázalo v neděli večer, dají se výročí připomenout i díly klasičtějšími. Dirigenta Tomáše Netopila čekalo nastudování technicky náročného programu: Beethovenova Osudová, Hudba pro Prahu 1968 Karla Husy a Janáčkova Symfonietta. Tedy tři skladby, z nichž by každá mohla zaznít jako závěrečné velké finále nějakého koncertu. Celkové vyznění bylo ale velmi působivé.
Pro Osudovou zvolil Netopil komornější klasicistní obsazení podle původní Beethovenovy partitury a s Orchestrem hl. m. Prahy FOK do poslední chvíle zkoušel. Druhá věta byla velmi klidnou meditací a závěrečná věta Osudové zněla od počátku velmi radostně. Soustředěná a komornější první polovina pak vytvořila prostor pro dramatickou Hudbu pro Prahu, která navíc byla doplněna videoprojekcí autentických televizních záznamů sovětské okupace z roku 1968.
A hlavní korunou programu byla Janáčkova Symfonietta, jejíž třetí větu pojal Netopil velmi lyricky, celkové pojetí ale bylo živé a dramatické. Koncert měl silné a optimistické vyznění – a ptát se musíme na jedinou věc: Opravdu se dokážeme s uplynulým osudovým stoletím vyrovnat tak, jak ukazuje tento program – bojovně a s hrdinnou velkorysostí, a přitom citlivě, lidsky a s optimistickým závěrem? Samozřejmě ne. Ale třem skladatelům i dirigentovi můžeme poděkovat za vysoko nasazenou laťku.
