18.9.2018 Divadelní noviny str. 7 Festival Josef Herman
Operní představení, často pod širým nebem nebo v netradičních prostorách, k létu prostě patří. Jsou překvapivě dobrým obchodním artiklem, jejich návštěvnost je možná vyšší než průměrné počty publika v sezoně. Proč tomu tak je? Opatrně zkusím nabídnout jedno vysvětlení: Opera ve většině letních případů ozvláštňuje už tak zpravidla výjimečné události, je prostě něčím neobvyklým, co přivábí i diváky, kteří by do opery normálně nešli.
Pokud mám pravdu, potvrzuje se teze, že žádné umění, natož operní, nelze nabízet jako tuctové zboží, byť kvalitní, dnes lze dobře „prodat“ jen výjimečné počiny.
Na tom staví i produkce umělecky neprůbojné, nebo dokonce trochu pofidérní, jimž barnumská reklama dokáže přilákat hodně diváků. Patří k nim různé open air show, jako byla letos k vidění i na pražském Vypichu, kde se hrál Verdiho Nabucco. Pravidelná představení v Šárce samozřejmě umělecky povyšují sólisté Národního divadla, bývají to tak trochu „herecké“ inscenace, které českou klasiku docela příjemně uvolní z obvyklých režisérských vizí a projektů. Taková do loňska bývala i představení na hradě Grabštejn. Škoda jich. Do Šárky se letos vrátila Prodaná nevěsta na oslavu stého výročí vzniku republiky, ostatně svoboda se jí vítala už v roce 1918.
Zahrát Prodanou nevěstu 6. září na plzeňském náměstí se dvěma stovkami účinkujících k oslavě výročí republiky byl proto skvělý nápad plzeňské opery. Také monstrinscenace, jenže takové nepotřebují barnumskou reklamu, a přišlo deset tisíc lidí! Lituji, že jsem nebyl mezi nimi. Operní inscenace zase jednou měla smysl, našla svou dobu, propojila symboliku se současností, když na jevišti vystoupili i plzeňští a západočeští politikové a byznysmeni.
Také různá zdejší taneční a pěvecká sdružení, čímž se inscenace povýšila na společnou událost. A sólisté hodně kvalitní, počínaje Alešem Brisceinem jako Jeníkem. Bylo to jako sestavit mozaiku. Každý její dílek představovaly desítky i stovky hodin práce jednotlivých souborů na zkušebnách, výroba kulis a kostýmů v divadelních dílnách a podobně. Na náměstí jsme měli tři dny na to, abychom tyto jednotlivé dílky dali dohromady, sdělil plzeňské mutaci iDNES šéf plzeňské opery a režisér inscenace Tomáš Pilař. Neváhal přivést na soustavu pódií, která připomínala středověkou mansionovou scénu, ani živá zvířata. A jak jinak, nechal „Prodanku“ oblečenou do plzeňských krojů, ke kterým opera přišla vlastně náhodou v roce 1870 – ano, v tomto případě logické a významově funkční řešení.
Ale jinak jsou monstrinscenace oper pod širým nebem spíš komerční záležitostí. Nakonec jen taková byla i letošní srpnová řada představení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v provedení Opery Národního divadla.
Opery se pravidelně hrají na několika letních festivalech. Smetanova Litomyšl „kupuje“ hotové inscenace českých divadel, a letos předvedla dokonce inscenaci nehotovou – jakousi předpremiéru si zde odbylo nastudování Smetanovy Libuše, chystané Operou Národního divadla také ke stému výročí vzniku republiky. Hraje se i na menších festivalech, třeba na Olomouckých barokních slavnostech nebo na Festivalu Janáček a Luhačovice. A také před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, letos bez premiéry. A mnohde jinde.
Programově soudobé operní projekty vznikají v posledních letech na Hudebním festivalu Znojmo. Každý rok nová produkce, formující originální dramaturgický a inscenační výklad předromantických oper. Navazují na jednu velmi progresivní linii evropského operního inscenování: žádné násilné obracení libreta do současnosti, ale umné vyhledávání kvalit, které mohou na „starých“ dílech zajímat i nás.
Letos nastudovali slavnostní hru Rappresentatione di anima et di corpos, v jejich překladu Svár duše s tělem, kterou Emilio de’ Cavalieri (1550–1602), významný muž své doby, připravil pro slavnostní společenskou událost v Římě v roce 1600 – nic se od té doby nezměnilo. Ani to, že napsal atraktivní hudbu z pomezí renesance a raného baroka, střídal monodické „operní“ melodie s tehdy „moderní“ dramatickou hudební řečí a tradičními renesančními ansámbly a sbory. Vyšel z tradice středověkých hádání, známých po celé kulturní Evropě. V dnešní prolhané době je to zase nadmíru aktuální.
Hrálo se ve znojemském kostele sv. Michala na členitém pódiu, jaká známe ze středověku. Prostor vybrali akusticky i vizuálně tak akorát, aby v něm vyzněl celek i detaily provedení. A také světelné tónování prostoru v tlumených i podle potřeby dryáčnických odstínech. Dílo Tomáše Hanzlíka, tentokrát ve funkci scénografa.
Režisérka Ladislava Košíková vnímá a ovládla jevištní materii s imaginací a s vtipem. Tématem produkce byla prostá radost z muzicírování, z komediantství. Vlastně hra o jablko, ale ne hořká jako u Chytilové – a to jablko není pouze svárem žen a mužů, ale lidí moudrých a pošetilých, hloupých a chytrých, těch, co umějí a neumějí žít svůj život. Skladba vyzněla výtečně sezpívanými, vesměs mladými svěžími hlasy, z nichž přece jen vyčuhoval ten Markéty Cukrové. A Tadeáše Hozy.
