Svět vnímal revoluční proměny s neskrývaným uznáním i obdivem

5.3.2018   Haló noviny   str. 9 kultura hudba   Tomáš HEJZLAR      

Kromě událostí z let 1848, 1918, 1968 a dalších bychom jistě neměli – snad z licoměrných obav či předsudků – vnímat jen z povzdálí ani rok 1948. Bývají mu totiž nyní nejednou podsouvány nejrůznější nepřívětivé přívlastky, někdy až nepravdivě dehonestující. Vyzdvihují se pouze stíny, zatímco pozitiva jsou zamlčována. Média opět trpí (auto)cenzurou.

Rok 1948 nelze pojímat odděleně od širšího a dlouhodobějšího společenského vývoje, tedy samozřejmě ani v kulturní sféře. Také naše hudební historie – předsmetanovská i pozdější – se vyvíjela posloupně a symetricky v geopolitických souvislostech, kontinuálně v časových návaznostech. Rok 1948 však současně přinesl svými transformacemi výrazné impulzy a také nové možnosti. Nelze tedy tuto dobu pojímat pouze jako případné negativní zlomové proměny, jak se o to někteří fanaticky zaslepení jednotlivci po roce 1989 snažili. Nezastírejme současně, že vše proběhlo zcela dokonale a bez problémů. Neopomíjejme však ani nesporné úspěchy, jež by se v tak intenzivní podobě a šíři jinak neprojevily, přinejmenším tak výrazně. Možná bychom již v následných padesátých letech nezaznamenali tolik nesporných – a mezinárodně prokazatelných – úspěchů. Komplikace totiž nerodí vždy jen následné problémy, nýbrž samozřejmě také jevy pozitivní. Česká hudba se jimi za posledních sedmdesát let může prokázat s oprávněnou pýchou. Nastala totiž jedinečná demokratizace hodnot tvůrčích i interpretačních, současně rovněž ojedinělý a nezanedbatelný rozmach našeho hudebního školství.

Poválečná epocha

První poválečná léta (1945 až 1948) byla obdobím výrazných hudebních aktivit i mnohých zásadních změn. Obnovovaly se styky se zahraničím, vznikaly nové hudební instituce, jiné se transformovaly. Již v říjnu 1945 byla zestátněna Česká filharmonie, zakládaly se nové symfonické orchestry (např. Moravská filharmonie),       vznikala také nová operní divadla (například Liberec, Opava, Ústí nad Labem). Roku 1946 se poprvé uskutečnil prestižní Mezinárodní hudební festival Pražské jaro (PJ). K nejhranějším světovým skladatelům v rámci jednotlivých jeho ročníků patřili kromě starších klasiků především Béla Bartók, Benjamin Britten, Paul Hindemith, Arthur Honegger, Olivier Messiaen, Carl Orff, Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij, Dmitrij Šostakovič a mnozí jiní. Vystupovaly u nás hvězdné interpretační osobnosti – třeba dirigenti Leonard Bernstein či Charles Munch, houslista David Oistrach, klavírista Svjatoslav Richter, violoncellista Mstislav Rostropovič, pěvkyně Galina Višněvská aj.

Pominout ovšem nelze ani vznik a rozvoj zpočátku programově operního festivalu Smetanova Litomyšl (SL), na jehož zrodu a následném plodném průběhu se významně podílel také litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý. Třebaže SL navazovala na historicky starší místní aktivity, poúnorový přínos byl nesporný. Prokázal, že i v menších městech lze vytvářet ojedinělé projekty, na což po roce 1990 úspěšně navázal i současný pořadatelský tým. Akce je srovnatelná pouze s PJ, jiné se navzdory očividným snahám na podobnou úroveň nedostaly, což platí také o ambiciózním českokrumlovském Mezinárodním hudebním festivalu (MHF). Jeho postupná evidentní subjektivní komercionalizace, jednostranná politizace, programová neprofesionalita a fádnost i další negativní jevy MHF z původně předních linií odsunuly až kamsi do periferního pozadí.

Česká hudba se od 40. let minulého století naopak stále více úspěšně prosazovala na festivalech zahraničních, takže plnila i pozitivní snahy o mezinárodní komunikaci.

Nemalou měrou se na tom podílely také pravidelné Roky české hudby (především 1954, 1964, 1974, 1984), zatímco od 90. let i tento trend nejenže viditelně ustával, nýbrž se dokonce stal často jen bezkoncepční nejasnou směsicí nahodilostí.

Pod dojmem kultur osvoboditelů naší země se k nám po roce 1945 vrátil během nacistické okupace zakázaný jazz, lidé znovu obdivovali melodie francouzské, ruské (sovětské) a dalších národů. Nejen v oblasti artificiální. Naopak po skličujících dojmech z dob okupace se z obecného povědomí bohužel po kratší čas poněkud vytratila některá stěžejní díla tvůrců německé národnosti. Bylo to ovšem v dané době pochopitelné: vzpomínky na předchozí roky nacistické poroby totiž stále ještě silně působily…

O událostech spjatých s revolučními proměnami z roku 1948 (a let následných) se nyní zpravidla oficiálně hovoří jako o údajně »nejtemnější epoše novodobých dějin«. Nutno však objektivně přiznat, že i tato éra obsahovala mnohé své přednosti, dokonce v průkazné převaze. Přinesla nejen nové cenné podněty, ale do té doby až netušené možnosti. V mnoha případech na ně ústrojně navazuje také naše současnost.

Typickým příkladem byl vznik Českého hudebního fondu (ČHF). Podobně tomu ovšem bylo i v dalších kulturních oblastech! Profesní umělecké fondy se staly fungující zárukou ekonomického zajištění a rozvoje aktivit tvůrčích a interpretačních. ČHF, mající vlastní programovou strukturu a vyznačující se politickou nezávislostí, garantoval zkvalitnění hudebního dění u nás, včetně možností realizace ojedinělých hodnotných projektů i bez ideologických motivací. Tyto a další skutečnosti nám záviděli i v mnoha vyspělých zemích světa, včetně Ameriky.

Řada podpor a iniciativ, včetně vzniku a existence činorodého a svým posláním relativně zcela samostatného vydavatelství Panton, svědčí o názorově objektivní profesionální nezávislosti ČHF a jeho složek na státním systému. Cenným výmluvným příkladem může být skutečnost, že právě z podnětu ČHF (a za úzké součinnosti Ministerstva

kultury České republiky) byla kupříkladu v 70. letech založena ekonomicky nesmírně užitečná Nadace Bohuslava Martinů (NBM), jež měla být – podobně jako již dříve v případě Nadace Leoše Janáčka – cenným nezávislým zdrojem příjmů z tantiém, pocházejících z provádění děl skladatele Bohuslava Martinů v celém světě. Nebyly to položky nikterak zanedbatelné! Bohužel NBM byla v chaotických 90. letech příliš záhadně, až neprůhledně, subjektivisticky zištně zprivatizována. Její původní poslání bylo značně deformováno ve prospěch elitářských zájmových skupin. Vlastně je tomu tak až do současnosti, kdy ji stále ovládá hrstka samozvaných – nedemokraticky vzájemně »nadekretovaných« a tudíž společně se podporujících – »dědičných« jedinců bez objektivní možnosti hlubší kontroly širší veřejnosti, tedy i s hospodářským sektářstvím, nejednou tajnůstkařením.

Proměny

Hned po válce, především však po roce 1948, nastala až neuvěřitelná evidentní liberální demokracie hodnot, jejich obecné zpřístupnění nejširším vrstvám. Opomenout nelze třeba vznik veřejných hudebních škol s přístupností mnohem širším vrstvám, což v daleké Americe vysoce obdivoval i oceňoval rovněž stále populárnější skladatel Martinů. Tam totiž podobné vymoženosti pro nejširší vrstvy obyvatelstva vůbec netušili!

Příznačné bylo u nás rozšíření profesionálního hudebního dění nejen v přirozených centrech, zejména v Praze a Brně, ale i v regionech.

Zatímco oficiální dobová estetická doktrína se v duchu tezí sovětského ideologa Ždanova uplatňovala spíše jen v oficiálním vrcholném dění, naopak napříč naší republikou se v duchu zcela neformálního společenského nadšení linul v duchu ryze národním (až se smetanovskými atributy) proud spontánního hudebního dění s bezprostředně konkrétními interpretačními (i tvůrčími!) aktivitami.

Mnohé soubory (dětské, mládežnické i poloprofesionální) navazovaly nejen na hodnotné tradice meziválečné, nýbrž svou podstatou dokonce až do časů národního obrození. Pravda, někdy se tyto zcela přirozeně – jak to život přinášel -spontánní aktivity mísily s jistými aktuálními předpoklady, dokonce se společenskými objednávkami dané doby, čili očekávanými tendencemi a zvyklostmi, nicméně i v rámcích dobových limitů se společnost spontánně těšila ze znovuzískané svobody a národní identity. Rozvíjela svůj přirozený potenciál. Nový názorový trend přebíral zejména nejhodnotnější přednosti domácí provenience, včetně uvědomělých interpretací lidových písní a jiných tvůrčích projevů (tanec, recitace aj.). Není pravda, že by snad tehdejší kulturní kvas měl výhradně jen ideologické zbarvení, jak se po roce 1989 obecně lživě tvrdilo. Situaci a proměny je nutno vnímat z různých aspektů, především objektivně.

Diskuse

Ve sjednoceném Svazu československých skladatelů (SČS) a jeho strukturách (například na stránkách oborového časopisu Hudební rozhledy) se sice projevovaly jisté vlivy oficiální doktríny státní kulturní politiky, nicméně současně se i v té době souběžně vyskytovaly také názory pro danou dobu málem až oportunní. Mezi takto nebojácnými byla také řada osvícených a objektivně myslících dobových hudebních »prominentů«. Díky nim probíhaly věcné, nejednou až neohrožené diskuse a odborné polemiky.

Platilo totiž i tehdy, že skutečně tvůrčí osobnosti, nejen doboví snaživci, využívaly demokratických možností a ekonomického zajištění i pro realizaci své tvorby. Neohrožení jedinci se však nebáli vystupovat nezávisle, dokonce i proti jakékoliv názorové přesile (například skladatel dr. František Šauer). V té době se prokázaly skutečné lidské charaktery a jejich názorová poctivost neformálně nejvíce.

Po roce 1989 se největší vina za – v mnohém až diskutabilní -postoje z oněch dávných let kladla především někdejším oficiálním představitelům SČS, neprávem zejména Václavu Dobiášovi (19091978) a Janu Seidlovi (19081998). Podle historických dokumentů je patrné, že mnohem údernějšími »bijci za spravedlnost« byli později názorově se nejednou »překabátivší« lidé typu ambiciózního skladatele Miroslava Barvíka (v roce 1968 dokonce jeden z vůdčích brněnských »reformátorů«!). Mezi hudebními teoretiky se leckdy až příliš jednostranně angažoval zejména muzikolog Antonín Sychra i jiní. Dokonce se ostentativně odtahovali od mnohem objektivněji a racionálněji smýšlejících jedinců, například od dr. Václava Holzknechta, dlouholetého – vždy zcela vlastenecky a profesionálně čestně jednajícího -ředitele Pražské konzervatoře.

Soukolí času

Asi čtyřletá perioda vzrušených – někdy spíše politicky než odborně orientovaných – diskusí a dalších aktivit bohužel po roce 1948 někdy škodila i samotnému hudebnímu vývoji u nás. K zásadním dlouhodobým globálnějším újmám však u nás nedocházelo.

Nutno však nezávisle a objektivně přiznat, že občas se ždanovský subjektivismus, brojící leckdy i s neznalostmi konkrétních problémů a ve snaze o vyhledávání osobních výhod, objevoval. Vznikaly tím leckdy jen subjektivisticky vykonstruované formalistické přemety, kdy se stali terčem takových snah i tvůrci umělecky nesporně plnohodnotní. Výtky, poukazující na údajný subjektivismus či dokonce kosmopolitismus, na určitý čas zbytečně komplikovaly situaci. Dokonce třeba tím, že do soukolí dobových málem fanaticky zanícených odsudků (někdy žel i uměleckých komplikací) se na krátký čas dostal dokonce i geniální tvůrčí odkaz Leoše Janáčka. Bylo to vskutku nešťastné momentální nedorozumění, iniciované ovšem někdy ryze osobními důvody či jen z pouhého nepochopení podstat. Omyl však byl naštěstí vlivem rozumných postojů jiných povolaných brzy vyřešen zcela ve prospěch skladatelova odkazu.

Poněkud déle tomu však bylo v případě někdy až naivních odsudků údajně »kosmopolitně cizorodého« Bohuslava Martinů. I jeho kauza však byla postupně rozumně vyřešena, takže již od počátku 50. let byl u nás nejen respektován, ale také veřejně uváděn. Málem neuvěřitelným paradoxem doby se však stala nařčení, týkající se skladatele Aloise Háby. Od svého mládí byl totiž vnímán coby představitel meziválečné levicově orientované avantgardy, přestože byl osobně vyznavačem antropomorfismu, v řadě vývodů až levě blízkého materialismu. Své cítění opakovaně přesvědčivě prokázal, nicméně někteří »vzmužilí pidimužíci« – zřejmě ve vlastní touze po momentální slávě – Hábu obviňovali z odrodilectví také. I to se však občas stává… Přesto byl tento levicově orientovaný pokrokový tvůrce nadále společensky mimořádně vážen. Jeho čtvrttónová teorie je vnímána jako průkopnický jev světového významu.

S dialektickou orientací

Tematika má pochopitelně hlubší souvislosti, jež není možné v takto krátkém pojetí přesně vymezit. Nechtěli jsme samozřejmě zmíněnou dobu vnímat z jednostranných aspektů, ať již s nadsázkou pozitivnosti či naopak v subjektivně pojatém negativismu. Názory se mohou lišit, dokonce i měnit v souladu s hlubšími analytickými poznatky, jež nemůže »deníkový« soukromě vnímaný příspěvek s jistotou dořešit.

Je však třeba i poválečnou dobu vnímat dialekticky věcně, bez příkras i bez snah o dehonestaci. Měla své pozitivní rysy, které popřít nelze, ale vlivem jedinců nelze smlčet ani některé její problémy. Měla by být analyzována bez předsudků a v širších dimenzích především v nezávislém odborném tisku. Tam je však v posledních desetiletích zamlčována.

 

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz