WEB , Datum: 07.08.2020 , Zdroj: klasikaplus.cz , Strana: 0 , Autor: Tomáš Pilát , Datum importu: 10.08.2020 08:00 , RU / den: 10 000 , Celková návštěvnost: 10 000 , Země: Česko

„Měla jsem pocit, že oproti českým studentům mě chtějí ti američtí vyždímat, zato se ale těžko loučí s přebytečnými pasážemi svých děl.“

„Hudbu, pokud jsem na světě, mám s sebou vždycky, je to moje životní stálice.“

Úspěšná, skromná, přátelská k těm, které má ráda. Taková je hudební skladatelka Sylvie Bodorová. Píše muziku, která se dobře poslouchá, a díla od ní chtějí soubory i sólisté z celého světa. K tomu učila na vysokých školách jak v Česku, tak v Americe. Na kontě má velké množství úspěšných děl, většina z nich má přitom hluboký duchovní kontext. V současnosti pilně pracuje na nové (své druhé) opeře. Jmenuje se Quo vadis a píše ji pro operní soubor plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla.

Vaše předchozí opera Legenda o Kateřině z Redernu byla psaná pro Liberec. Co Vás táhne na mimopražské scény?

Objednávky. Vycházím z toho, kdo mě osloví. Divadla v Liberci a Plzni ode mě opery chtěla, tak mají samozřejmě přednost.

Jaká byla a je spolupráce s tamními scénami?

Pro Liberec to byla moje první opera a na to se nezapomíná. Napsala jsem ji z podnětu tehdejšího ředitele a režiséra

Martina Otavy na téma související s regionem Liberce i se závažným tématem našich pobělohorských dějin. Setkala jsem se tam se spoustou úžasných lidí, celý proces jevištní přípravy díla jsem si užila naplno. Jsem maximalista, když něco dělám, tak na plný plyn. Chodila jsem tak na všechny zkoušky, chtěla jsem vstřebat všechny peripetie zkoušení opery, všechny záludnosti, problémy, prostě všechno, abych se poučila pro další operu. Úžasná byla spolupráce se sbormistrem Tvrtkem Karlovićem, sbor byl skvělý, řada sólistů také. Dodnes jsem v kontaktu s některými z nich. Je hezké, když na vás v divadle nezapomenou a nesou si vás v sobě, z toho mám samozřejmě radost. Opera je složitý organismus a je samozřejmě spousta věcí, které neovlivníte. Od toho se odvíjí i řada problémů. Takhle poučená jsem se vrhla na druhou operu. Je to velká a krásná výzva.

Co Vás vedlo k tématu Quo vadis?

Mám ráda náměty, které jsou o něčem. Hudba má schopnost dosáhnout do výšin, kam ani slovo není schopné dojít. Je to jakási pocitová vědomost, něco, co se nedá pojmenovat. Snažím se ve všech svých kompozicích otevírat otázky. Odpovídat na ně nelze, ale otevírat je, to je důležité v každé společnosti. Domnívám se, že my lidé tak trochu opakujeme stále stejné chyby, nejsme schopni se z historie poučit. Snažím se nasvítit problém tak, aby si ho ti ostatní také všimli, aby začali cítit jisté nebezpečí nebo problém. To je ostatně záležitost i dalších mých kompozic, jako jsou třeba Terezín Ghetto Requiem, oratoria Mojžíš nebo Juda Makabejský či kantáta Lingua angelorum. Když jsem se rozhodovala o námětu nové opery, ani ve snu mě nenapadlo, že ji budu psát v době covidu, kdy si otázku „quo vadis“, tedy kam kráčíme a jak dál, klade každý z nás. Nikdo nevíme, co bude za půl roku, jestli covid zmizí, nebo bude stále určitým problémem, co udělá s ekonomikou a tak dále. Nenapadlo by mě, jak bude dnes tato otázka aktuální. V libretu jsem nevycházela jenom ze Sienkiewicze, děj románu v libretu opery kopírovat nelze, je příliš košatý a vícevrstevnatý.

Nouguesova opera Quo vadis uvedená ve Vinohradském divadle v roce 1911 měla pět jednání a trvala šest hodin. Kdybych dnes předložila divákům operu této délky, určitě bych je nepotěšila a většina by asi odešla ještě v průběhu takového nadrozměrného díla… Vycházím tedy i z autentických děl dobových historiků Suetonia a Tacita, základní kostru Sienkiewiczova příběhu jsem ale zachovala. Ne nadarmo za dílo v roce 1905 dostal spisovatel Nobelovu cenu. Vše se odehrává na pozadí základního milostného příběhu.

Jak jste s prací daleko?

Premiéra bude 11. 6. 2022 v Plzni v DJKT. Kvůli covidu je o půl roku posunuta, což mě v zásadě potěšilo. Operu mám rozvrženu do patnácti obrazů, z toho už mám dvanáct naskicovaných. Dílo vždycky nejdřív napíšu celé, musím vidět celý oblouk, a teprve pak jdu do detailů. Po naskicování posledních zbývajících obrazů se pustím do té detailní a možná i nejnáročnější práce.

Už je známé obsazení?

Mám již konkrétní tipy, někteří pěvci jsou v jednání. K tomu jedna pro mě potěšující záležitost. Vynikající pěvkyně

Martina Janková slyšela některé moje kompozice a na základě toho mě požádala o spolupráci. Právě nastoupila na vysokou školu do Curychu. U konkursu řekla, že chce uvést autorku, jejíž vokální hudba se dá zpívat, a udělá z jejího díla seminář. Setkalo se to s velkým ohlasem. To mi udělalo velkou radost. Tak mě požádala, abych pro ni napsala něco nového. Řekla jsem jí, že píšu operu a nestihnu to – seminář má být už na podzim. Napadlo mě ale udělat seminář

„vznik opery online.“ Opera by tak v Curychu zazněla v jakési předpremiéře, byla by to kondenzovaná podoba celého díla ve smysluplné zkratce. Pro operu a její další uvádění by to mohl být dobrý start. Samozřejmě se těším i na spolupráci a studium opery v Plzni, někteří vytipovaní pěvci se mi opravdu líbí. A ještě perlička: jeden tenor, když jsem ho chtěla slyšet, mě „zatáhl“ v divadle na pánský záchod a začal v umývárně mezi umyvadly zpívat tak intenzivně, že mi málem praskla hlava. Tak ten určitě slyšet bude.

Bude v plzeňské inscenaci opery zpívat i Martina Janková?

Uvidíme. Má zájem o roli Agrippiny, ale jak to dopadne, je v tuhle chvíli nejisté. Nerada bych v tomto smyslu mluvila za vedení divadla, na němž bude samozřejmě záležet.

Vzala jste si nějakou inspiraci ze zmíněné opery Jeana Nouguese?

Vzala! Totiž, že touto cestou nepůjdu. Ona tato opera má nesmírně složité libreto, navíc její výpravnost odpovídala tehdejší době, a doba se změnila. Žijeme v čase zkratek, na rozvláčné eposy není čas ani chuť. Moje libreto vznikalo jinak – s pomocí Martina Otavy, který mi dává jevištní instrukce. Martin je zkušený operní režisér, kdežto já v téhle oblasti velké zkušenosti prakticky nemám, takže jeho připomínky jsou cenné.

Pojďme trochu někam jinam. Nedávno vydala nové cédéčko violistka Jitka Hosprová. Na albu je jednak skladba Oldřicha Flosmana Michelangelův kámen, jednak Vaše kompozice Plankty, která údajně vznikla tak trochu jako opozice vůči Flosmanovi. Alespoň to tak Jitka Hosprová vyprávěla.

Ne konkrétně vůči Flosmanovi. Spíš to byl smutek nad tehdejším vývojem a fungováním oficiálních hudebních struktur u nás, možná i určité osobní subjektivní pocity a situace. Já nerada brečím, to platilo tehdy a platí to i dneska, ale byl to tenkrát takový upřímný výron duše, tu skladbu jsem prostě potřebovala napsat. A hodně se mi ulevilo.

Oldřich Flosman patřil k mocným komunistickým hudebním funkcionářům, kteří v osmdesátých letech minulého století ovlivňovali život a možnosti muzikantů u nás. Podle Vás: mělo by se oddělovat dílo člověka od jeho morálních vlastností a činů, které mohou být i pochybné?

Může se stát, že autor může dát z ruky dobré dílo, a sám nemusí být dobrý člověk. Sama jsem poznala řadu lidí, o kterých jsem si nemyslela, že jsou úžasní, a měli celkem zajímavé skladby. Na druhou stranu si ale myslím, a mluvím opravdu z duše, že charakter člověka a jeho dílo spolu souvisejí. Když člověk nemá čisté srdce, v jeho muzice je to cítit. Tam se to nedá zakrýt. Ve velkém kumštu nemůžete lhát. Jde o to, jaký je člověk uvnitř, ať už se vůči společnosti projevuje jakkoliv – jestli je to deformace, slupka nebo reakce, ke které byl donucen. Vnitřek je to důležité. Příklad – Luboš Fišer. Projevoval se jako chlapák a dělal ze sebe velkého siláka, ale byl to ten nejcitlivější člověk, kterého jsem poznala. A v jeho hudbě to slyším. On spojí dvě noty – a mně se chce brečet, je to nabité emocemi. Takže shrnuto: úplně se ty dvě věci oddělit nedají, důležitá je podstata každého.

Tudíž poznáte studenost člověka i z jeho hudby…

Poznám. Když jsem byla v Americe, chtěla jsem tamním studentům představit co možná nejvíce české muziky. Dostala jsem se i k hudbě jednoho skladatele, kterého jsem předtím jako člověka neznala, i když měl poměrně velké, renomované jméno. Když jsem rozebírala jeho kompozice, říkala jsem si: je to velmi chytré, ta analýza pro mě byla škola, ale jinak mi to nic neřeklo. Bylo to studené. A Luboš Fišer mi pak potvrdil, že to byl opravdu studený člověk. Nechci ho jmenovat, aby se třeba někdo neurazil.

Jak to bylo v tomto ohledu s Oldřichem Flosmanem?

Přiznám se, že Oldřich Flosman nebyl moje krevní skupina. Mimo jiné proto, že jsem z něj cítila despekt vůči skladatelkám, což mě jako mladou holku popuzovalo. Ano, někteří mladí k němu tíhli, ale já jsem se s tím nikdy neztotožnila. Dneska nemají mladí skladatelé dobré materiální podmínky, na druhou stranu to ale může být i výhoda, protože pak se ukáže, co v nich skutečně je, nejsou to takové ty mocenské hrátky, jaké bývaly. Flosman do těch mocenských hrátek patřil, on se na nich podílel. Já osobně jsem mocenské hrátky nikdy neměla ráda, proto jsem celý život na volné noze, až na pár chvil, kdy jsem učila. Ono to totiž člověka nějakým způsobem vždycky ovlivňuje a znečistí duši. Na druhé straně tu ale tehdy byl Aktiv mladých při Svazu skladatelů, ten měl peníze a udělal pro mladé skladatele hodně užitečné práce. Snažil se prostředky vynakládat tak, aby mladí autoři měli možnost to, co napíšou, slyšet. Myslím si, že autor se stává autorem jedině tím, že se poučí, co dělá špatně. Ale zpátky k Oldřichu Flosmanovi. Můj vztah k němu byl spíše vyhýbavý, nicméně necítím se oprávněna kohokoliv včetně Oldřicha Flosmana ani posuzovat, ani soudit, definitivní slovo ať vyřkne soud času.

Je Vám proti srsti, že je Vaše kompozice na jednom cédéčku vedle jeho?

Hudbu píšu proto, aby žila. To, jak a v jakých souvislostech zazní, už není moje volba, to rozhodují jiní. Tak je tomu v případě jakéhokoliv skladby, pokud má to štěstí a začne žít „svým vlastním životem“. Nevíme, co by řekl Wolfgang Amadeus Mozart, kdyby slyšel svoji hudbu v reklamním spotu, ale víme, že trvalé hodnotě jeho hudby takový kontext nemůže uškodit… Těžko budu Jitce Hosprové říkat, že když bude na cédéčku Flosman, já už tam být nesmím. Ani si nemyslím, že to tak je. Podle mě se právě teď, po letech, ukáže, jestli to, jak byl ve své době prezentován, bylo opodstatněné, nebo ne. Pravda vyplave napovrch. Mně tu skladbu nikdo nezničí, ať ji zařadí v jakýchkoliv souvislostech, já si za ní stojím, byť je už hodně stará, konkrétně z roku 1982. A přiznám se, že mám obecně radost, když skladba žije v dalších a dalších provedeních. Třeba cikánskou baladu pro housle Dža more mám už v pěti nahrávkách a nebudu přece někomu zakazovat ji znovu natočit. Ani Plankty nebyly teď natočeny poprvé, a to srovnání je určitě zajímavé.

Jitka Hosprová vaše Plankty hrála i na koncertech. Vy jste pro ni dokonce vytvořila, řekněme, jakousi revidovanou verzi.

To je pravda. Plankty uvedla několikrát a hraje je moc hezky. A je to další generace violistů. Skladbu premiéroval její učitel, profesor Jan Pěruška. Ten přenos na další generaci mě těší.

Mluvila jste o lidech, kteří Vašemu srdci nebyli blízcí. Kteří kolegové naopak byli a jsou?

Všichni ze skupiny Quattro, tedy Otmar Mácha, Zdeněk Lukáš a číslo jedna pro mě byl Luboš Fišer. Jeho hudbu, i tu filmovou, poznám hned, po pár tónech. Představte si, že aniž bychom o tom věděli, jsme zhudebňovali stejné texty! Jeho muzika mě pořád oslovuje a dojímá. A k dalším. Celý život jsem si vážila Jana Grossmana, poznali jsme se na JAMU a vydrželo mi to dodnes. Dobře si rozumím s Jiřím Temlem. A pak tu byl Ota Kvěch. O hudbě toho hodně věděl, a moc se trápil tehdejším společensko-politickým hudebním vývojem. Říkala jsem mu, že nemůže zachránit celý svět, aby psal tak, jak věci cítí, ale on pořád řešil, že ostatní tu situaci nechápou. Když se vrátím k sobě, tak hudba je můj způsob realizace, a když osloví ostatní, tak jsem vyhrála.

Se Zdeňkem Lukášem a třeba i Jiřím Temlem máte společné minimálně dvě věci: občas se vracíte k lidovým motivům a tvorbu pro děti.

Dětství jsem strávila na Slovensku, v té době tam lidová hudba žila. Tenkrát jsem závodně lyžovala, a když jsme se vraceli ze zájezdů či závodů, celou cestu jsme zpívali lidové písně. Vzpomínám na to s obrovskou láskou, bylo to krásné. Když jsem se pak dostala do kontaktu s lidovou muzikou jako autorka, sháněla jsem zpěvníky a získala jsem dojem, že je tu všechno dané. Že tu je nějaká lidová muzika, a ta je neměnná – máme tu třeba „Pec nám spadla“, a musí to být jenom jedním způsobem. Strašně mě deprimovalo, že s tím nemůžu nic dělat. Ale pak jsem dostala do ruky Bartókovy sbírky lidových písní, maďarských i slovenských, a to pro mě byl přelomový moment. Zjistila jsem, že na stejný nápěv existuje jiný text a obráceně, že stejné písně mají jinou formu, že je tu nekonečné množství variant. Uvědomila jsem si, že lidová píseň opravdu není nic daného. Že je to stále probíhající proces. Že k ní můžu přistoupit jako lidový muzikant a pokračovat v jejím duchu. To mě odblokovalo a s ohromnou radostí a láskou jsem začala zpracovávat lidové motivy. Jejich texty i klenba melodií, to je pro autora obrovská škola. Texty vypovídají o všech důležitých životních situacích, a to prostým způsobem – žádné květnaté litanie, ale tíha života ukrytá ve zkratce. A přitom to nevypadá jako tíha! Otevřel se mi tak nový svět a moc mě to baví. Navíc se u toho vždycky hodně potěším, je to v zásadě odpočinková práce: předkové už za vás hodně udělali, vy se do toho ponoříte a jedete na stejné vlně.

K tomu ponoření je ovšem zapotřebí i velká empatie.

Určitě, vždycky se snažím se zpracovávaným materiálem souznít, je důležité nejít proti němu. Nejhorší je, když se to dělá vyumělkovaně, protože tím porušíte základní strukturu a ducha lidové hudby.

A k Vaší tvorbě pro děti?

Psát pro děti je ohromně těžké. Děti jsou totiž nemilosrdné, a právě to je výzva. Tvorbě pro děti se věnuji většinou z nějakého podnětu, a taky se u toho moc učím. Stejně jako se učím poznávat blíž nástroje, pro které píšu.

Vaše heslo zní: hudba je pro mě něčím mezi nebem a zemí. Je tedy smyslem Vašeho života?

Jako pro muzikanta i jako pro člověka do značné míry ano. Tam, kam nedosáhne slovo, dosáhne hudba, to už jsem zmínila. A dosáhne i tam, kam nedosáhne člověk. Jsem šťastná, že můžu psát muziku, a je skvělé, že se můžu věnovat práci, která, myslím si a doufám, má nějaký smysl.

Pomáhá Vám i v těžkých chvílích, nebo nemáte těžké chvíle?

Každý má těžké chvíle. A občas už sem ani ta lidská pomoc nedosáhne, a nastupuje muzika. A hlavně: hudba je vždycky s vámi. I když už lidé ne. Ti, které máte rád, vás opustí, třeba i navždy, ale hudbu, pokud jsem na světě, mám s sebou vždycky, je to moje životní stálice. A jsem ráda, že lidi, které mám ráda, pociťují hudbu podobně.

Co si poslechnete, když „to“ na Vás přijde?

Čím dál víc se vracím ke klasikům. Moc se od nich učím. Přiznám se, že mojí velkou láskou posledních let je Johann Sebastian Bach.

Mluvili jsme o pomoci; v době koronavirových omezení a nařízeného nošení roušek jste taky šila roušky. Váš manžel, muzikolog, producent a vydavatel Jiří Štilec, psal na facebooku, že vám to moc hezky jde i bez šicího stroje…

Šicí stroj nemám, ale chtěla jsem se nějakým způsobem zapojit – měla jsem pocit, že právě to je věc, kterou má člověk v té době dělat. Jinak ale ani tato doba můj způsob života zásadně nezměnila – vyjma toho, že jsem daleko víc sledovala zprávy a to, co se děje kolem mě. Dál jsem pracovala na opeře. Vždycky, když jsem přišla z pracovny a pustila si televizi, znovu a znovu jsem zjišťovala, že je covid-19; jako by ke mně po soustředěné práci přicházela tahle informace vždycky jako nová a znovu. A tak jsem šila roušky. Pro rodinu, příbuzné a další lidi, které znám a zrovna je potřebovali.

Předpokládám, že Vám chyběla setkávání s přáteli a taky přítomnost na zkouškách Vašich kompozic. Jste totiž známá tím, že u zkoušek před provedením vašich skladeb býváte často a ráda.

To mi opravdu chybělo moc. Zejména proto, že v lednu zazněla ve Slovenské filharmonii premiéra mého koncertu

Bruromano a měli jsme připravené nádherné premiérové turné. Jeho propagaci jsme věnovali poměrně dost energie, ale hned po premiéře, před vypuknutím šňůry, to všechno skončilo. Snad ne navždy, řada koncertů byla odložena. Byl to ale krásný rozjezd, který byl v zárodku potlačen. Chyběl mi kontakt s muzikanty před a při dalších provedeních. Jako autorka bývám zavřená v pracovně a styk s živou hudbou mi umožňují právě zkoušky s hudebníky. Mimo to, že se od nich většinou něco nového naučím, je to i příjemný sociální kontakt. Ten mi chyběl.

Bruromano je dvojkoncert pro kytaru, kontrabas a orchestr. Nastudoval ho Slovenský komorní orchestr s dirigentem Ewaldem Danelem a sólisty Miriam Rodriguez Brüllovou a Romanem Patkoló. Můžete říct něco k téhle spolupráci?

Zhruba rok před koncertem Bruromano mi Slovenský komorní orchestr premiéroval jinou kompozici, Tre per tre pro Trio Clavio a smyčce. Ta spolupráce byla báječná. Když jsem dostala objednávku od skvělé kytaristky Miriam Rodriguez Brüllové a špičkového kontrabasisty Romana Patkoló napsat dvojkoncert pro tuhle úžasnou nástrojovou kombinaci, premiéra byla zase shodou okolností s Warchalovci. Měla jsem z toho velkou radost a příjemná zkušenost z minulé spolupráce se tu zase potvrdila. Víte, když jste s dalšími muzikanty stejná krevní skupina, tak všechno jde. To se povedlo se sólisty i s orchestrem, který je ohromně vstřícný. Asi poprvé v životě se mi tu stala jedna věc. Koncert měl být v neděli, před premiérou mi volal pan Danel a ptal se, kdy přijedu do Bratislavy, s tím, že pokud budu moci až o víkendu, udělají kvůli mně zkoušku v sobotu. Toho, že byl orchestr připraven kvůli autorovi zkoušet mimo svůj plán i v sobotu, si velmi považuji.

Vy máte vůbec na podobně příjemná setkání a splývání duší štěstí. Jmenujme třeba jenom Kateřinu Englichovou, Jitku Hosprovou nebo Thomase Hampsona.

Protože se živím kompozicí, což je mimochodem v dnešní době poněkud absurdní, musím psát pro lidi, kteří o mou hudbu mají zájem. Asi nejhorší na kompoziční práci je situace, kdy si skladatel napíše skladbu, a byť je sebekrásnější, musí ji začít teprve někomu nabízet. Tenhle moment se snažím eliminovat tím, že čekám na objednávky a teprve po nich začínám psát. Objednavatel už ví, jakou muziku píšu, a asi k ní má nějaký vztah. Spolupráce pak vypadá úplně jinak. A hlavně odpadá ta ponižující část procesu, kdy chodíte, nabízíte kompozici, a slyšíte, že není čas, nejsou termíny nebo kapacity. Tohle jsem téměř nikdy neabsolvovala a jsem za to ráda. Doufám, že se mi to nikdy nestane.

Konkrétní objednávka asi taky většinou zaručuje víceré provedení kompozice, je to tak?

Když má někdo o skladbu zájem, většinou ji chce provést vícekrát. Je strašné, když skladba odezní jenom jednou jedinkrát. Pak je otázka, jestli to stojí za to. Hudbu se snažím psát tak, aby měla šanci žít, a dělám pro to všechno, co umím. Jsou samozřejmě věci, které člověk neovlivní, ale snažím se vše dělat na maximum, s plným nasazením. Muzikanti, kteří si skladbu objednají, mají k věci většinou stejný postoj, a tak máme větší šanci oslovit společně publikum. Je to vlastně řetěz – já jsem na jeho začátku a muzikanti zprostředkovávají moji hudbu publiku. Samozřejmě milují i ohlas publika a s tím ohlasem vyvstávají šance na další prezentaci díla.

Říkáte, že živit se dnes kompozicí je trochu absurdní. Proč?

Podmínky pro skladatele se dost zhoršily, už jsem to zmínila. Všechny granty a další podpory jsou nastaveny tak, že se hodně počítá – musí se zaplatit interpreti, pronájem sálu, technika a tak dál. Skladatel z toho nějakým zvláštním způsobem vypadl. Musím říct, že pokud si skladbu neobjednají interpreti nebo festivaly a nezajistí si nějaký příspěvek, má autor značně ztížené podmínky. Jsme na tom hůř než jinde ve světě, kde existují různé nadace na podporu skladatelů; u nás Český hudební fond vznik skladeb příliš nepodporuje. Mladých autorů mi tak je opravdu líto. Ti začínající, kteří ještě nemají jméno, to mají opravdu složité.

Zmínila jste festivaly; na Smetanově Litomyšli letos uvedli Vaše Terezínské requiem. To je skladba, která má velmi zajímavý vývoj!

Máte pravdu, i pro mě je hodně zajímavá. Téma holocaustu je ve mně dlouho. Vůbec mám určitá témata, která si v sobě nosím celý život, a s pokorou čekám, kdy přijde doba pustit se do nich. Jednak se musím cítit ke zpracování vnitřně zralá, jednak musí přijít konkrétní podnět. A to se přesně stalo, když mě Richard Phillips z Warwick Art Society, a současně ředitel festivalu v Leamingtonu a Warwicku, oslovil s tím, že chce skladbu inspirovanou holocaustem. Cítila jsem, že i u mě už doba nazrála. Obsazení – smyčcové kvarteto a baryton – bylo dané objednávkou. Byla jsem za toto obsazení šťastná. Psát nějaké monstrózní Requiem v této souvislosti by mi přišlo falešné. Chtěla jsem složit něco niterného. Terezín jsem vždy cítila jako takový tragický a bolestivý bod nás všech, byla to součást naší historie a nějakým způsobem jsem za tuto věc cítila odpovědnost. Byla jsem tedy ráda, že mělo jít o komorní skladbu, kde člověk může být hodně emocionálně intenzivní. I proto jsem se rozhodla, a to je dost zvláštní, zkombinovat text katolické zádušní mše s židovskou modlitbou Shema Izrael a ještě jsem citovala Verdiho Requiem, které v Terezíně zaznělo. Každá část skladby má jinou strukturu, ale všechny se přímo dotýkají terezínské reality. Skladba měla štěstí. Mimochodem – kompozice mají, nebo nemají štěstí, stejně jako lidi. Terezínské requiem štěstí mělo. Rozjezd se Škampovým kvartetem byl nádherný. Škampovci si tuhle skladbu natolik oblíbili, že ji pak hráli po celém světě s řadou sólistů.

A pak ji za svou přijala spousta dalších smyčcových kvartet po celé zeměkouli…

Ano, kompozici od té doby interpretovala celá plejáda kvartet a celá řada sólistů, ta provedení byla samozřejmě různých kvalit, ale většinou, musím říct, výborná. Posléze jsem na žádost svého syna, který je dirigentem, udělala i variantu pro smyčcový orchestr.

Takže nová verze byla synova iniciativa, aby ji mohl dirigovat?

Trochu ano. On byl na premiéře v Anglii a skladba se mu líbila. Nová verze je pouze se smyčci, takže struktura zůstala hodně zachovaná. Je to ale skladba rytmicky velmi náročná, takže určité malé úpravy jsem samozřejmě udělat musela. Můj syn Marek ji mnohokrát a skvěle dirigoval.

V Litomyšli ale zazněla původní, originální verze se smyčcovým kvartetem, sólový part přednesl Jiří Rajniš.

S Jiřím Rajnišem jsem do té doby neměla žádnou osobní zkušenost, a tak jsem byla na jeho provedení velmi zvědavá. Potěšil mne, skladbu pojal silně a originálně. U nás v České republice barytonový part častokrát a velmi krásně zpíval Ivan Kusnjer. Kompozice zazněla na spoustě festivalů a při výjimečných situacích, například při oslavě pádu Berlínské zdi. Velmi mě to těší, protože jsem ji psala s otevřeným srdcem a jde vlastně o moji osobní omluvu za to, že se něco takového vůbec mohlo stát.

V roce 2003 jste zkomponovala Mysterium druidum, skladbu inspirovanou pozůstatky keltské kultury u nás. Kolik jste jich našla?

Víte, mám ateliér ve Zbiroze a u Zbiroha leží Podmokly, kde se našel keltský poklad. Když jedete Zbirožskem, krajinou Křivoklátska a Brd, vidíte keltská opida. Hlavně u zmíněných Podmokel. Fascinuje mě přírodnost původních Keltů. Já jsem v podstatě dost přírodní člověk a božstvem Keltů byla právě příroda. Keltští „kněží“, tedy druidové, mezi sebou přenášeli vědomosti jenom ústním podáním. Bylo to jejich know how, které předával starý druid před svým odchodem mladému. Místo chrámů měli Keltové stromy, které obřadně uctívali. Když chtěla jedna skupina ublížit druhé, tak ten strom nebo stromy pokácela. Tohle souznění s přírodou nám dneska hodně chybí. A ještě jedna věc: Keltové užívali hudební nástroj, který se podobal harfě. Nikoliv té dnešní, veliké a zlaté, ale malé harfičce.

Tudíž logicky je Mysterium druidum koncertem pro harfu a smyčce…

Ano, ta jejich harfa byla trochu jiná, ale když jsem dostala objednávku napsat skladbu pro harfistku Kateřinu Englichovou, tak jsem samozřejmě neváhala. Premiéra skladby zazněla na festivalu Tucson Chamber Music Festival v Arizoně v USA.

U nás i ve světě se objevují jednotlivci nebo skupiny, které o sobě tvrdí, že provozují keltskou hudbu. Co takovým aktivitám říkáte?

Naštěstí nikdo neví, jak keltská hudba zněla. Podobné výzvy mám ráda, nikdo mě nemůže nařknout, že píšu špatnou keltskou muziku, že se zpronevěřuji keltským ideálům. S operou, na které teď pracuji, je to podobné. Spousta památek, o kterých příběh Quo vadis vypráví, se taky nedochovala. Včetně hudby. Takže mě snad nikdo neobviní ani z toho, že se zpronevěřuji ideálům římským.

Říkáte, že při psaní ráda studujete možnosti a ducha jednotlivých hudebních nástrojů. Jak dlouho před komponováním skladby Mysterium druidum jste pronikala do tajů harfy?

Nějakou dobu to trvalo, Kateřina Englichová mi dokonce půjčila harfu domů. Chodila jsem kolem ní, ona je i vizuálně krásná, a i když jsem se na ni nenaučila hrát, mohla jsem si některé postupy vyzkoušet, proniknout do podstaty nástroje. To platí o všech nástrojích, třeba i o houslích. Málokdo mi věří, že nejsem houslistka, když jsem napsala Dža more pro sólové housle. Mojí vášní je vnikat do podstaty nástrojů, to mě moc baví. Když pro nějaký instrument píšu, chci, aby to sedělo, i technicky, studuji různé školy a zjišťuji, co ten který nástroj dělá charakteristickým. Je to dlouhý proces, ale vyplatí se.

Vy jste dokonce, vedle jiných, napsala i povinnou skladbu pro harfovou soutěž profesora Karla Patrase!

Napsala jsem skladbu Anemone, dala jsem si s ní hodně práce, a pro stejnou soutěž jsem složila ještě jednu povinnou skladbu pro úplně malé děti. Největším překvapením však pro mne bylo, co všechno zahrají malí harfisté!

Píše se jinak povinná skladba pro soutěž než „normální“ kompozice určená na koncertní pódia a gramofonové desky?

Určitě. Musí být dobře hratelná, na tuhle věc si musíte dávat extrémní pozor. Při psaní povinných soutěžních skladeb se taky většinou radím s instrumentalisty, s mistry jednotlivých nástrojů, a když je tam nějaká nešikovnost, společně ji opravíme. I maličkost totiž může rozhodnout o osudu skladby a účastníky soutěže přivést k zoufalství. To bych nerada.

Co Vás čeká po opeře Quo vadis?

Vrhnu se na velmi zajímavý projekt nazvaný Paulus Speratus. Bude to oratorium pro baryton, sbor a komorní orchestr. Baryton je můj oblíbený hlas, zpívat bude fantastický Thomas Hampson, už to je závazek. Úžasný námět, premiéra bude na jihlavském festivalu, snad v roce 2023. Paulus Speratus skutečně existoval, byl to pastor v Jihlavě, který dokázal během několika týdnů převést celé město na protestantskou víru. Je také autorem několika chorálů v protestantské hudbě užívaných dodnes, psal jejich texty i hudbu. Olomoucký biskup ho ale nechal zatknout, Speratus byl odsouzen k smrti, nakonec dostal milost. Skutečně zajímavý osud charismatického člověka a skutečného Evropana – byl totiž po vypovězení z Českého království blízkým spolupracovníkem Martina Luthera, otce reformace. Lepšího představitele titulní role, než je Thomas Hampson, si ani nelze představit. Současně příběh vypovídá o době, ve které Paulus Speratus žil. Na tuhle práci se moc těším, kompozice bude nejspíš pro komorní ansámbl a hodně sborů – aby to bylo autentické. A také se moc těším na koncert pro kontrabas pro skvělého Romana Patkoló. Nový koncert by měl být součástí mého autorského CD. Nápad vznikl po úspěšné premiéře mého dvojkoncertu Bruromano.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK má ve své sezóně 2020/21 Vaši rozsáhlou vokálně instrumentální skladbu Lingua angelorum, která měla premiéru na Národním hudebním festivalu v Litomyšli. A přijede ji zazpívat světový barytonista Thomas Hampson. Co byste posluchačům a čtenářům k této skladbě řekla?

V lednu 2011 zpíval Thomas Hampson v Praze s Českou filharmonií svého oblíbeného Gustava Mahlera. Po koncertě jsme se setkali a Thomas Hampson mne požádal o napsání cyklu orchestrálních písní. Procházeli jsme se tehdy zimní Prahou a u letohrádku Královny Anny vznikla myšlenka napsat cyklus věnovaný Rudolfu II., který v letohrádku v roce 1612 zemřel. Tak vznikl rozsáhlý cyklus Lingua angelorum věnovaný 400. výročí úmrtí velké a tragické postavy českých i evropských dějin. Skladba se od své premiéry dočkala několika dalších provedení, nejvýznamnější bylo s Izraelskou filharmonií a Thomasem Hampsonem pod skvělou taktovkou Gianandrey Nosedy, ve stejném obsazení se chystá i provedení na Tsinandali festivalu v Gruzii v září roku 2021. Tak snad nám to koronavirus nepřekazí…

Závěrem zpátky k Vaší rodině. Jaké to je, když napíšete skladbu, Váš syn Vám ji oddiriguje a manžel vydá na cédéčku?

Není to tak, že by moje skladby dirigoval jenom Marek a že by nehrál nic jiného než moje kompozice. A že by můj muž nevydával na deskách i jiné skladatele. Občas se to ale podaří a pak je to dvojnásobná radost. Přiznám se, že když diriguje můj syn, jsem úplně bez obav, nechodím ani na zkoušky, vím, že moji skladbu nastuduje podle mých představ.

Vaše muzikantská rodina mohla zřejmě v době korony být víc pohromadě, asi jste spolu mohli trávit víc času, je to tak?

Ano. Byli jsme spolu, povídali jsme si a každý současně pracoval na „svém“. A užívali jsme si, že můžeme vidět, jak se na stromech rozvíjejí lístečky. Byla to totiž ta doba jara, která obvykle uplyne tak rychle, že si ji nestačíme užít. V normálním ročním „režimu“ si toho člověk ani nevšimne.