28.7.2009 Týdeník Rozhlas str. 22 Ivan Ruml
Z ROZHLASOVÉ DÍLNY

"Zapírat nechci,nejsem zvyklý lháti.."Slovy,která pronáší Dalibor ve stejnojmenné Smetanově opeře před králem Vladislavem Jagellonským,jsem zahájil v pondělí 29.června Telefonotéku na stanici Vltava. Vysílali jsme ze zámeckého pivovaru v Litomyšli,kde se před 185 lety Bedřich Smetana narodil. V duchu jsem si sice pomyslel:Tak s tím bych se za třicet let praxe v médiích asi moc daleko nedostal. Ale kousl jsem se do jazyka a pokračoval jsem tím nejlíbeznějším hlasem:"Hezké dopoledne,vážení posluchači, hlásíme se vám z 51.mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl a slibuji,že vám dnes nebudeme lháti…"

DALIBOR NA ZÁMECKÉM NÁDVOŘÍ

Své slovo jsem dodržel a hodina pravdy nastala zejména,když jsem pouštěl historické nahrávky z archivu Českého rozhlasu. Ta pravda spočívala v dokonale zvládnuté jevištní dikci,důkladném hudebním nastudování i pěveckém umění staré gardy Národního divadla. Ozýval se hrdinný hlas Viléma Přibyla,pak jásavý tón Marie Tauberové,,který vystřídala vřelost Milady Šubrtové,ušlechtilost Beno Blachuta,průbojnost Aleny Míkové a vášnivost Marie Podvalové. Posledně jmenovaná smetanovská heroina se objevila také v posluchačské hádance. Až těsně před vysíláním jsem si uvědomil,že by se letos počátkem září dožila sta let. Pro generaci mých rodičů to byl skutečný pojem.. Oživlá antická socha,krasavice, která se možná narodí jednou za sto let.
Ale je nutno žít přítomností,a proto jsem s radostí uvítal,že u příležitosti šedesátého výročí založení smetanovského festivalu (4.června 1949)se znovu objevil na scéně druhého zámeckého nádvoří Smetanův Dalibor. Viděl jsem až druhou premiéru v sobotu 4.července. V historizující,realistické režii Ilji Racka,pod taktovkou Olivera Dohnányiho a na scéně Jaroslava Maliny se představili interpreti Národního divadla moravskoslezského Ostrava.

TRIUMF VLAŠSKÉ VOKÁLNÍ ŠKOLY

Titulní roli zpíval italský tenorista Luciano Mastro,jehož výkon byl živým dokladem zmiňované hodiny pravdy. Neexistují národní pěvecké školy,pouze špatné a dobré zpívání. Dokonalá česká výslovnost s důrazem na srozumitelnost textu,hlas znějící vpředu,spolehlivé,vlašsky zvonivé výšky i potřebná průbojnost – to jsou atributy,,které vynesly tohoto pěvce na přední místo ostravského sólistického ansámblu. Pak že nemáme Dalibora!Eva Dřízgová-Jirušová v postavě Milady zpívala sice technicky spolehlivě,s lehce tvořenými vysokými tóny a vyrovnanou střední i spodní polohou,leč její hlas je na tuto vysokodramatickou úlohu malý a budiž řečeno,že orchestr ji ve fortissimech nikterak nešetřil,naopak nepříjemně kryl.
Český král Vladislav Jagellonský v pojetí Voj-těcha Kupky byl nezněle šedý a při vladařských rozhodnutích zcela nepřesvědčivý. Mnohem dominantnější byl Budivoj Martina Gurbaly,který se pro tuto roli hodí i svým impozantním vzrůstem. Jitka Jany Kačírkové se uplatnila v radostné zbrojnošské scéně "Sláva vám",i když polykala první hlásky tohoto slova. Basista Waldemar Wieczorek nemá pro žalářníka Beneše dostatečně znělou spodní polohu. Dirigent a orchestr věnoval náročné Smetanově partituře zřejmě jen zběžnou pozornost,která se projevila v nesouhře se sborem,nesladěnou skupinou dřevěných dechových nástrojů a častými prohřešky v žesťové sekci. Scénografie Jaroslava Maliny vycházela z pozdně gotické architektury Benedikta Rejta s tradičními schody,na nichž pronáší Milada svoji vstupní žalobu. Režijně byla nedořešena druhá Daliborova žalářní scéna,kdy hlavní hrdina před jejím zahájením do své hladomorny volně dokráčel.

BOHÉMA V JEDNOTNÉM DRAMATICKÉM TAHU

V plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla jsem viděl 20.června premiéru Bohémy Giacoma Pucciniho v režii Oldřicha Kříže,v hudebním nastudování dirigenta Jiřího Štrunce a na scéně Daniela Dvořáka. Líbilo se mi členění čtyřaktové veristické opery na dvě části. První obsáhla scény v pařížské mansardě a Latinské čtvrti,druhá u pařížských hradeb a v podkroví čtveřice umělců. Z hlediska časové logiky má toto rozdělení zjevnou oprávněnost. Divák si též lépe uvědomí rozvoj vztahů,zrod a rozkvět lásky a pak její postupné uhasínání. Režisér rovněž citlivě uchopil charakteristiku a životní temperament jednajících postav. Nejmarkantněji se to ukázalo v kvartetu ve třetím jednání,kdy pragmaticky jednající Musetta řeší svůj milostný konflikt otev-řeným bojem se svým milencem malířem Marcelem,zatímco nerealistická a pro tento krutý svět naprosto nesobecká Mimi (Petra Šimková)zdůrazňuje neustálé obavy a péči o životní štěstí básníka Rudolfa (Richard Samek). Nejdražší cit je soucit!To myslím je jedním z velkých motivů vztahu Rudolfa a Mimi, kteří se jako trosečníci pouštějí do dobrodružství lásky předem odsouzené k záhubě. Richard Samek se svou znělou střední polohou pro veristický obor jeví velmi slibně,, i když nemá ještě jistě zvládnuté nejvyšší tóny. Barevný soprán Petry Šimkové nemá potřebný klid v dlouhých,držených tónech,během premiérového představení však získal na jistotě a celkový dojem byl jímavě přesvědčivý. Nejvýše hodnotím vyrovnaný výkon druhé dvojice – příjemně znějícího barytonisty Svatopluka Sema a herecky kurážné Radky Sehnoutkové,která ani po vokální stránce nemá větších problémů.
*

Foto popis| Smetanova Dalibora uvedlo v Litomyšli Národní divadlo moravskoslezské na scéně Jaroslava Maliny

O autorovi| Ivan Ruml, redaktor ČRo 3 – Vltava