10.6.2016 5plus2 str. 2 Svitavsko a Orlickoústecko PETR BROULÍK
Dlouholetý dramaturg festivalu Smetanova Litomyšl Vojtěch Stříteský vzpomíná na příhody a zážitky, jež organizátory bavily, rozesmály nebo přiváděly na pokraj nervového zhroucení
LITOMYŠL / Festival Smetanova Litomyšl je plný vážné a důstojné hudby, jeho organizátoři však při něm zažívají i dramatické či veselé příhody. Hodně si jich pamatuje čtyřiapadesátiletý umělecký ředitel a dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský, který pro produkci stále otevřenějšího a známějšího festivalu pracuje už třiatřicet let.
„Samozřejmě některé zážitky musejí zůstat pod pokličkou. Velké hudební idoly a hvězdy jsou totiž také obyčejní lidé z masa a kostí a mají svá trápení a starosti. Někdy musejí zpívat a hrát, ač mají třeba úmrtí v rodině, občas má interpret obyčejný lidský problém. Jednou se stalo, že měl ústřední protagonista koncertu střevní problémy, na které mu prý nezabere nic jiného než živočišné uhlí. Měli jsme spoustu léků, jen to uhlí ne. Museli jsme ho sehnat,“ říká Vojtěch Stříteský.
* Mají interpreti i hlasové indispozice?
Stává se, že v šest hodin ráno zavolá sólista z hotelu, že po včerejší zkoušce, kdy byla zima, nebude moci večer asi zpívat. Vezmete auto, naložíte umělce a vzbudíte prvního lékaře. Třeba specialistka na ORL Jana Šťástková nám pomohla opakovaně. Jednou nám zase v sobotu večer v litomyšlské nemocnici na dětském oddělení míchali kašičku, jež jediná zabírala zpěvačce na velmi odrhnutý hlasivkový aparát.
* Co když je to zdravotní problém?
Dodnes si pamatuji třeba Kamila Střihavku, který tu zpíval Ježíše v Jesus Christ Superstar. Měl podvrtnutý kotník a hodně ho bolel. Tehdy nám moc pomohl pan doktor Vladimír Žák, který si vzal zpěváka do parády a do večera ho dostal do pohody. Řada umělců neopomene pana doktora pozdravovat, neboť jim pomohl v nelehké chvíli.
* Zažíváte nervozitu u interpretů?
Litomyšlské zámecké nádvoří je oproti komorním síním či sálům obrovské, má 1200 míst. A některé umělce už samotný pohled na ně znervózní, zvláště když předpověď hlásí něco mezi bouřkou a koncem světa, je třeba 32 stupňů, dusno a vysoká vlhkost vzduchu. Psychika začne pracovat. Zvlášť, když jde o nové představení nebo méně známý kus, který nemají umělci úplně zažitý. To pak někdy znervózníme i my.
* Ztrácejí se umělcům věci?
Při každém festivalu se vždy něco zapomene, ztratí nebo zpozdí. Asi nejoblíbenějším kouskem leteckých společností je zapomínat někde umělcům kufry. Pak vám třeba zavolají z letiště, že kufr přiletí do Prahy za čtyřiadvacet hodin z Detroitu, kam neměl vůbec letět. Když pak nepřijde třeba frak nebo smoking člověku, který má značně nekonfekční velikost a jehož koncert přenáší televize, tak je to pohroma. To se stalo barytonistovi Brunovi Polovi, který přiletěl jako záskok na poslední chvíli a jehož kufry zůstaly ve Švýcarsku, kde přesedal. Zkoušeli jsme litomyšlské prodejny oděvů i půjčit oblek od jiného zpěváka. Ale Polovi nic nepadlo! Už jsme zvažovali, že svlékneme jednoho podobného pána z orchestru, ale nakonec přišla zpráva z Ruzyně, že se kufry objevily. Řekli jsme taxikáři, že zaplatíme všechny pokuty, když je stihne přivézt do začátku koncertu. Když je Pola půlhodiny před vystoupením uviděl, rozzářil se a byl hlavní hvězdou večera.
* Zažili jste někdy opravdové peklo?
Při 50. ročníku festivalu v roce 2008 způsobilo počasí krach koncertu, při němž měla na nádvoří zámku zaznít Bernsteinova Symfonie č. 3 Kaddish. O přestávce se Litomyšlí prohnalo tornádo. Chytilo celé nádvoří, všude létaly cedule, tašky, v aleji před zámkem padaly stromy na auta návštěvníků. V zámecké zahradě tehdy smršť vyvrátila a vytrhala na sto stromů. Muzikantům se rozlítaly všechny noty, nešla elektrika, v koncertu nebylo možné pokračovat. Ale návštěvníci byli velmi disciplinovaní a nikdo neutrpěl žádné zranění.
* Co za kuriozity jste ještě zažili?
Festival má na svědomí asi světově unikátní provedení Beethovenovy Deváté symfonie. Zazněla u nás totiž bez Ódy na radost, kterou vrcholí. V roce 1995 nebyly mobily a stalo se, že na velký koncert se sólisty a dvěma sbory a filharmonií pořád nepřijížděl švédský tenorista Peter Svensson. Den předtím přitom zpíval na Janáčkových Hukvaldech. Pak přiběhl někdo z informačního centra, že volali z agentury, že tenorista nepřijede, protože ho na Hukvaldech bodla vosa a umělec dostal alergickou reakci. Dirigent odmítl, aby Svenssonův part odzpíval někdo jiný. Nakonec tedy místo Ódy na radost zaznělo Dvořákovo Te Deum. Spojení tří vět Beethovena a Dvořákova Te Deum určitě nemá v koncertní historii obdoby.
* Užijete si i s diváky?
Docela ano. Když se hrál v Litomyšli Lazebník sevillský, přišel od jedné paní z Jizerských hor pohled: „Až budete zase příště dávat Lazebníka SEMILSKÉHO, dejte zprávu, přijeli bychom. Jsme krajané.“ Myslím, že tento pohled ředitel festivalu dodnes opatruje.
* Mají hvězdy neobvyklá přání?
Přestože impresáriové a agenti hvězd vytvářejí kolem svých klientů neuvěřitelnou kouřovou clonu, nakonec často zjistíte, že jsou to úplně obyčejní lidé. A ti největší umělci jsou často ti nejdobrosrdečnější. Někdy jsou ve hře domácí mazlíčci, většinou kočka nebo pes, a je potřeba to zvířátko také v době zkoušky a představení hlídat. Jedna velmi slavná pěvkyně nás zase zaskočila, když žádala odstranit dvě překrásné mísy s nakvetlými litomyšlskými liliemi. Měla alergii a na zkoušce od nich dostala přímý zásah a těžký šok.
* Jak interpreti vnímají Litomyšl?
Někteří mají k městu velký vztah. Třeba Dáša Pecková město miluje. Poprvé tu zpívala někdy v roce 1995 a pak začala éra vzájemných navštěvování i mejdanů. Dáša se tu i poprvé provdala a na náměstí v knihkupectví Paseka je slavná pamětní deska, že tam „kolem desáté hodiny dopolední kojila syna Teodora“.
* Jak jste se k festivalu dostal?
Už v roce 1974, kdy se festival ke 150. výročí Smetanova narození po pauze vzkřísil, jsem jako dvanáctiletý s dětskou dechovkou vítal na nádraží soubor Národního divadla. Hráli jsme pochod z Prodané nevěsty a já jsem ji pak poprvé živě tady v Litomyšli viděl. Když jsem chodil na konzervatoř, stával jsem v zákulisí s klavírním výtahem a „chytře“ kontroloval, jestli pěvci zpívají operu správně. Tam si mne všimli tehdejší šéfové festivalu, pan doktor Nádvorník a pan Motáček. A řekli mi: „Přestaň si tady prozpěvovat a pojď ten festival dělat s námi.“ V roce 1983 jsem dostal na starost zázemí umělců, zákulisí a předávání květin. Začal jsem od píky.
* Letos vystoupí na festivalu Aneta Langerová či Vojtěch Dyk. Není to úlitba většinovému publiku?
Určitě ne. U Anety jde o první vystoupení se symfonickým orchestrem, pro koncert se psaly originální aranže. Loni jsem si v autě pustil její CD Na radosti. A poslouchal jsem ho dokola. To je hudebně tak nápaditá a bezvadná muzika! Žádný popík. Do našeho cyklu Na hranách stylů zapadá přesně. A v případě Vojtěcha Dyka a MASS také nejde o pop či show, Bernsteinova mše je naopak dílo velmi závažné. Když u nás pan Dyk před třemi lety zpíval prvně, hluboce jsem před jeho mistrovstvím smekl.
***
O půlnočním zpívání Marthy v zámku
Vojtěch Stříteský čekal v létě roku 1989 ještě jako mladý člen organizačního týmu festivalu na slavnou argentinskou sopranistku Marthu Colalillo. Měla vystoupit ve vůbec prvním uvedení italské opery na festivalu, ve Verdiho opeře Simon Boccanegra. Hvězda měla přiletět z Buenos Aires do Prahy a dorazit do Litomyšle v pátek večer autobusem. „Čekal jsem ji na autobusáku, ale pěvkyně z autobusu nevystoupila. Nevěděl jsem, co si počít,“ vzpomíná Vojtěch Stříteský. Tu přijel další autobus a řidič mladíkovi povídá: „Hele, mladej, nečekáš návštěvu? Někdo sedí na náměstí před restaurací Slunce s dvěma kufry.“ Tam se totiž tehdy řidiči dálkových spojů stavovali na kafe. „A paní Colalillo, jsa přece v Litomyšli, tam vystoupila. Seděla na lavičce pod lipami a nevěděla, co dělat,“ popisuje dramaturg. Když ji našel, rozzářila se. Po pozdní večeři zatoužila poznat místo, kde bude zpívat. Mladík protáhl světovou hvězdu do zamčeného zámku mřížovím, v němž jedna tyčka chyběla. Zavedl ji do amfiteátru a ona si o půlnoci stoupla na jeviště. A začala zpívat. „V tu chvíli jsem se dotýkal jiné dimenze. Byl komunismus, já stál v noci v zámecké zahradě a metr ode mne argentinská operní diva zpívala krásnému italskému zámku,“ vzpomíná.
Foto popis| Dramaturg Smetanovy Litomyšle Vojtěch Stříteský.
Foto autor| FOTO / R. KALHOUS
Regionální mutace| 5plus2 – Svitavsko
