TISK, Datum: 16.05.2023, Zdroj: Xantypa, Strana: 66, Autor: KLARA BEVERLY, LENKA DOBEŠOVÁ TRUBAČOVÁ, Vytištěno: 10 000, Infotype: Nepojmenováno, Datum importu: 16.05.2023 00:38, Čtenost: 47 000, Rubrika: Opera, AVE: 326 944,69 Kč, Země: Česko, GRP: 0,52
Tematické duplicity: Ostatní, Kultura a cestovní ruch
Basbarytonista Adam Plachetka, ambasador projektu
CHAIRity – Vaše křeslo v Opeře
Operní pěvec Adam Plachetka (37) je k nezastavení. Často zpívá ve Vídni, nyní je na dva měsíce v New Yorku, vystupoval i v Hollywood Bowl v Los Angeles. O nádherně zrekonstruované budově Státní opery v Praze říká:
„S tímto operním domem jsem spojen od začátku své kariéry. Ještě za studií na HAMU jsem zpíval v tamním sboru, o pár let později tam přišla i první sólová role Dona Basilia v Rossiniho Lazebníku sevillském.“ Nyní se stal ambasadorem projektu Národního divadla CHAIRity – Vaše křeslo v Opeře, který nabízí k adopci křesla v hledišti Státní opery. Pokud si jedno vyberete, možná bude hned vedle křesla Adama Plachetky, který má své čestné místo ve 2. řadě na sedadle 12.
* Jak se vám líbí zrekonstruovaná budova Státní opery v Praze?
Myslím si, že rekonstrukce Státní opery se povedla a že rozhodně nezaostává ani za Národním divadlem, co se akustiky týče. Národní divadlo a Státní opera jsou krásná divadla i po architektonické stránce. Kromě Opery Garnier v Paříži si nevybavím žádné divadlo, které by bylo hezčí.
* Setkal jste se v některém ze světových operních domů s podobným filantropickým projektem, jakým je CHAIRity – VAŠE KŘESLO V OPEŘE?
Občas si všimnu nějaké cedulky s nápisem na křeslech v amerických divadlech. Ale projekt KŘESLO V OPEŘE byl inspirován modelem Berlínské státní opery, kde se sedadla začala nabízet rovněž po rekonstrukci před několika lety.
* Ve Státní opeře jste debutoval v roce 2005 postavou Basilia v Rossiniho LAZEBNÍKU SEVILLSKÉM. Jaká byla vaše první role v Národním divadle a jak na ni vzpomínáte?
První roli v Národním divadle jsem dostal v komorním projektu – pro pět zpěváků – ČTYŘNOTOVÁ OPERA Toma Johnsona, která se hrála v Divadle Kolowrat. Druhé obsazení bylo složeno z konzervatoristů, a já tak měl příležitost nahlédnout do „kuchyně“ Národního divadla ještě za studií. V historické budově ND byl mou první rolí sedlák Mícha v PRODANÉ NEVĚSTĚ, což sebou neslo tradiční bonbonek hlubokých hlasů. V 19 letech jsem hrál otce svému o generaci staršímu kolegovi.
* Které role v Národním divadle patří mezi vaše nejoblíbenější?
Těžko říct. Mám štěstí, že většinou mě nejvíc baví ty, na kterých zrovna pracuji, proto se to průběžně mění. Ale samozřejmě mě vždy potěší role v Mozartových operách jako FIGAROVA SVATBA nebo DON GIOVANNI. Obecně se snažím vybírat si pracovní závazky tak, aby ke mně sedly a bavily mě. Nejbližší je mi proto většinou nejaktuálnější projekt, na kterém trávím nejvíc času.
* Se svou životní partnerkou Kateřinou Kněžíkovou jste se seznámil ještě na konzervatoři. Jaké výhody nebo nevýhody vidíte v tom, že jste ze stejné branže?
Vnímám převážně výhody, i když se těžko synchronizují diáře, ale protože oba dobře víme, co naše povolání obnáší, dokážeme si vyjít vstříc. U člověka, který dělá v kanceláři, by to bylo obtížnější, náš životní rytmus je jiný. Nyní však musíme synchronizovat čas i podle školních povinností starší dcery. Dokud nebyla škola, ve všední dny jsme mohli dělat to, co ostatní dělají o víkendu. Měli jsme třeba čas zajet občas na chalupu v týdnu.
* Máte spolu dvě děti. Myslíte, že dcery po vás zdědily hudební talent?
Těžko říct, ptá se na to mnoho lidí. V divadelním prostředí vyrůstají a asi k němu mají blízko. Ví Bůh, jaká přijde v pubertě revolta; a může se stát, že nebudou chtít mít s hudbou nic společného. Rytmus cítí, zpívají rády, kdyby se tou cestou chtěly vydat, dispozice mají. Náš cíl a sen to ovšem není.
* Jakým způsobem relaxujete?
Vrátil jsem se ke cvičení. Během pandemie jsem zlenivěl, začal jsem si užívat života. Životospráva šla stranou. Tušil jsem, že hubnutí půjde pomalu, že to bude bolet, a proto jsem to dlouho odkládal. Nyní, když jsem konečně začal cvičit, mám radost z toho, že v tréninku jsem opět našel zalíbení. Jinak se potěším třeba návštěvou kina, procházkou, volejbalem nebo dobrou večeří.
* Trénujete zpěv i během dovolené?
Většinou spíše mlčím, ale když si dám pauzu například na dva týdny, trvá mi pak sedm až deset dalších dní, během kterých se mi vrací forma. Hlas totiž zleniví a nefunguje, jak má. Není to však jako s baletem, kde vrcholová forma je téměř okamžitě pryč, nebo s trubkou, kde se nátisk ztrácí v řádu dní. U nás se tři dny volna ještě dají zachránit za jeden den.
* Často působíte delší dobu v zahraničí, jak se s tím vypořádáváte? Je to pro vás běžná součást práce, nebo vám chybí rodina?
Je to běžná součást práce. Když byl člověk mladší, rád poznával a cestoval. Ale dnes bych nejraději trávil čas doma s rodinou, což ovšem z marketingového hlediska není možné, a upřímně řečeno, chyběla by mi i práce. Když mám příležitost pracovat na skvělých místech s dobrými kolegy, musím toho využít. Ale snažím se plánovat více práce po Evropě, kde je všude blíž. Například minulý rok jsem zaskakoval ve Vídni, kde jsem měl mezi představeními tři dny volna. Večer jsem nasedl do auta, v noci dorazil do Prahy a měl dva dny čas na rodinu. To z New Yorku, kde nyní hraji celý duben a květen, prostě nejde.
* Kdy jste si uvědomil, že se budete věnovat opernímu zpěvu?
Ve čtrnácti letech, když jsem se rozhodl jít na konzervatoř, doslova na poslední chvíli. Původně jsem se chystal na muzikály, ale opera mě uchvátila. Přišlo to rychle, ještě v září jsem chtěl hrát v muzikálech a v říjnu už jsem věděl, že chci dělat klasiku. Abych co nejvíce nasál atmosféru opery, pracoval jsem jako brigádník ve Státní opeře, pětkrát týdně. Viděl jsem hromadu představení, a ještě jsem si vydělal 130 Kč za večer.
* Zpíváte v různých jazycích, v minulosti například i švédsky. Je to pro vás výzva?
Výzva to rozhodně je, zejména pokud daným jazykem nevládnete. Ale obecně se podobným situacím snažím vyhýbat. Nejčastěji zpívám italsky, německy a čím dál tím častěji se setkávám i s češtinou. Tedy míněno s originálními českými díly. Naštěstí doba překladů cizích opusů je více méně pryč, což mi vůbec nevadí. Překlad se málokdy zvládne ve všech ohledech kvalitou přiblížit původnímu libretu, navíc jednou naučená role je univerzálně použitelná.
* Jak se staráte o hlas?
Osobně zastávám názor, že hlas by se neměl příliš rozmazlovat, aby nezchoulostivěl. Některé kolegy pálí žáha, proto nemohou pít kávu nebo jíst kyselé věci. S tím já naštěstí osobní zkušenost nemám. Nemusím si moc věcí odpírat, ale zároveň se snažím hlas neničit, například netrávit příliš času v hlučném prostředí… Zásadní je si vybírat správné role, ale na to univerzální návod není.
* Je možné nechat si pojistit hlas?
Na začátku kariéry jsem to zjišťoval, ale nakonec mi to přišlo jako opravdu nevýhodná transakce, relativně hodně peněz za nepříliš velkou pojistnou částku. Další otázkou bylo, co už by se za pojistnou událost považovalo, a co ne. V případě, že by se hlas začal horšit a já byl obsazován do menších divadel, asi by došlo na zbytečné tahanice, o nároku na výplatu. Proto si myslím, že rozumnější je nechávat si peníze stranou a myslet na budoucnost sám za sebe.
* Trpíte trémou?
Nemyslím si, možná je to tím, že když jsem začínal, byl jsem hodně mladý, a tedy ani ne moc zodpovědný. Zodpovědnost přišla až s věkem a se zkušenostmi. I když, abych se přiznal, nervozita se občas dostaví, zvláště když musím zaskakovat v kuse, ve kterém jsem dlouho nezpíval nebo nemám na přípravu tolik času, kolik bych si představoval. Naštěstí se to nestává často, já se na jeviště těším.
* Kde na světě je podle vás největší zážitek vidět operu – v Metropolitní opeře v New Yorku, v milánské La Scale nebo v Opéra national de Paris?
Když půjdete na představení na scénu typu Metropolitní opery, máte větší šanci vidět úžasné představení. Samozřejmě vždycky záleží na konkrétním obsazení, ale výhodou světových institucí je, že mají vysoce kvalitní umělce a špičkové technické vybavení. Nicméně snobismus někdy donutí člověka předpokládat, že každé představení v takové Metropolitní je nutně lepší než na menším divadle nebo méně známé scéně, ale to vůbec nemusí být pravdou. Myslím si, že letní otevřené scény s geniem loci jsou také skvělou volbou. Například Amfiteátr ve Veroně nebo festival v Orange nabízejí úžasnou atmosféru. Pokud si člověk chce užít něčeho nevšedního v naší domovině, může se podívat na letní festivaly, jako je například SMETANOVA LITOMYŠL nebo ZNOJEMSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL. Na oba se rád a pravidelně vracím.
* Je nějaký rituál nebo nějaký úkon, bez kterého nevstoupíte na jeviště?
Obecně mám za to, že lepší je žít bez rituálů. Spíše jde o přípravu na vystoupení. Když jsem sám v Americe, mohu si dopřát ten luxus, že soustředění na večerní představení se mi klidně protáhne na celý den, ale doma žiji normálním životem, nemám šanci se rozmazlovat. Ráno na osmou odvezu děti do školy, a pak už naskakují další každodenní povinnosti. Samozřejmě se od života můžete odstřihnout, poslat místo sebe do školy chůvu, ale to nechci, se svými dcerami jsem rád.
* Máte pořád nějaký kariérní sen?
Za těch pomalu dvacet let jsem si splnil mnoho snů a nenapadá mě moc lidí, s kterými bych se potkat chtěl a ještě nepotkal. Role, které jsem si přál, jsem si už z velké části také zazpíval. Jsou postavy, které by mě lákaly, a kolegové, dirigenti a režiséři, s kterými se rád setkávám opakovaně, ale nechávám kariéře volný průběh. Užívám si momentu a kariérní sny si plním průběžně.
