30.6.2014    Haló noviny    str. 9   kultura hudba   

Festival k poctě nejenom Smetanově

 

 

Letošní 56. ročník Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl (SL) odstartoval v pátek 13. června. Magické datum však žádné komplikace naštěstí nepřineslo, ba ani špatné počasí. Naopak přítomným nabídlo hluboké zážitky. Již zahajovací festivalový galavečer ústrojně vřadil odkaz litomyšlského rodáka Bedřicha Smetany (1824-1884), jehož dvojí životní jubileum jsme si letos připomněli, do širších kontextů. Organizátoři tak připomněli nejen jeho vpravdě zakladatelskou úlohu, ale i nesporný vliv na další generace. Právě takto bychom si mohli představovat svébytně vyprofilované programy nejen hudebních festivalů, ale vlastně dramaturgii letošního Roku české hudby. Aby tedy nedocházelo jen ke zmnožování běžně uváděného repertoáru, nýbrž aby se jednalo o programovou výlučnost a špičkovou interpretaci. Litomyšlští pořadatelé v tomto směru dlouhodobě nepostrádají nápaditost programových nabídek ani umělecké kvality. Právě takto pojaté koncepce lákají veřejnost nejen místní, ale i z dalekého okolí – dokonce rovněž ze vzdálených měst. Pražští, brněnští, královéhradečtí, pardubičtí, ale třeba i olomoučtí (a z dalších míst!) návštěvníci si uvědomují, že originálně exkluzivní dramaturgii často ve svých domovech postrádají. A vůbec nejde jen o »oficiózně« pojaté společenské události, protože SL se průběžně, ba stále více snaží vnímat posluchače »běžnější«, tedy nejen hudebně obeznalé či »VIP«. Mnohé tzv. rodinné pořady, tedy vícegeneračně orientované, se staly již tradicí. Vposledních letech se dramaturgie stále více snaží zaujmout také teenegery. To lze jen vítat a především společensky (pochopitelně i ekonomicky) podporovat. Uvědomuje si to i prezident republiky Miloš Zeman. Na adresu letošní SL uvedl: »Jsem si plně vědom významného přínosu tohoto setkání pro kulturní život v České republice. Tradice, která již přesáhla půl století, je závazkem pro interprety i diváky. Litomyšlský Mezinárodní hudební festival považuji za důstojnou připomínku života a díla zakladatele české národní hudby Bedřicha Smetany. Dokázal totiž takřka neskutečné, když na notový papír vepsal duši naší země a ve své hudbě ji otevřel srdcím lidí po celém světě…«

Zaměření

Hned úvodní program (13. 6.) zřetelně naznačil směřování letošního ročníku a jeho koncepční záměry. Dramaturg a umělecký ředitel SL Vojtěch Stříteský uvedl, že festival musí vycházet z demokraticky vnímaných národních tradic a nemůže se orientovat pouze na výlučné obeznalejší publikum. »Smetanova Litomyšl byla založena před pětašedesáti lety, je tedy nasnadě, že se dramaturgie opět oděla do slavnostního hávu. Přináší však nejen díla tradiční, ba dalo by se říci nejtradičnější, jako je Smetanova Vltava, Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky, Dvořákova Rusalka či jeho Novosvětská symfonie, ale také díla zcela nová, méně frekventovaná, polozapomenutá – ba i úplné novinky,« uvedl dr. Stříteský. Výběr repertoáru má skutečně hlubokou filozofii prezentace, tedy aby nepreferoval žádnou z hudebních oblastí, nýbrž poskytoval co nejsouhrnnější pohled na minulost i současnost v různých podobách. Ne každému festivalu se to však daří tak nápaditě!  

Úvodní galavečer

Výběr árií, sborů a scén z oper českých autorů během úvodního galavečera byl svědectvím, že někdejší smetanovsky orientovaný monotematismus (zejména z 50. let minulého století) stejně jako poté ne zcela pochopitelný programový rozptyl v letech sedmdesátých nebyl vždy optimálním řešením. Současná programová struktura, na níž se společně s dramaturgem Stříteským neuvěřitelně činorodě podílí dlouholetý ředitel festivalu Jan Pikna, se vyznačuje pochopením aktuálních potřeb v daném městě a regionu. Společně s díly Bedřicha Smetany (předehra k Libuši a závěrečné proroctví z téže opery, dále scény z Braniborů v Čechách a Dalibora) zazněla během zahajovacího operního »gala« také díla skladatelových současníků či následníků, tedy včetně reprezentativních osobností 20. století. To je velmi důležitý faktor pro možnost pochopení vývoje a historického vřazování tvorby jednotlivých autorů. V běžném koncertním životě se však bohužel aplikuje málokdy. Nejde ovšem o nějaké programové potpourri, jak se snad někteří mohou domnívat, nýbrž o snahu ozřejmovat dějinný posun české hudby. Je tak nabízen vhodně koncipovaný přehled, čím se může česká hudba v evropském (resp. i světovém) kontextu prezentovat. Letošní Rok české hudby je pro takové širší programové průzory přímo předurčen. Navíc nynější koncepce SL již není tak ortodoxně a jednostranně zaměřena na odkaz Smetanův, jak tomu bylo před více než půlstoletím. Komplexnější pohled na smetanovský odkaz tak působí mnohem intenzivněji a přirozeněji, pro posluchače (diváky) přijatelněji. A zcela bez lokálních či jiných předsudků. K částem úvodního galavečera SL se vracíme v chronologickém sledu podle uvedení v programu.

 Smetana

Večer zahájila předehra ke slavnostní opeře Libuše se známými orchestrálními fanfárami. Důstojně, ne však pateticky. Následně se ve výběru ze smetanovského repertoáru společně s dalšími interprety onoho večera »pátku třináctého« opětovně prosadila především pěvkyně Eva Urbanová. Třebaže její výkony (zejména v Praze) jsou někdy poznamenány určitou mírou hlasové únavy či jinými znaky, v litomyšlském prostředí se jí tradičně mimořádně daří. Bylo tomu tak i letos. Zejména v apoteózním (a technicky nesnadném!) Proroctví z opery Libuše na konci onoho večera se pěvkyně skutečně zaskvěla. Tak tomu ostatně bylo mnohokrát i v minulých ročnících SL. Ovace vstoje samozřejmě nebraly konce… Přestože se někdy vyskytují (žel i oprávněně!) hlasy, že pěvkyně svůj zenit přesáhla, dokázala i nyní v klimaticky problémovém přírodním plenéru na nádvoří litomyšlského zámku nabídnout výkon neobyčejně hodnotný a jímavý, srovnatelný s dávnými (a nezapomenutelnými) kreacemi Marie Podvalové, Milady Šubrtové a dalších operních heroin. Ano, zavzpomínal jsem při tomto výkonu také na ony nezapomenutelné dojmy z roku 1959, kdy jsem v Litomyšli poprvé v životě vyslechl Libuši v hvězdném provedení paní Podvalové společně se spoluúčinkujícími pěvci Martou Krásovou, Václavem Bednářem, Zdeňkem Otavou a dalšími významnými zjevy. Urbanová dosahuje této úrovně.

Fibich

Smetanův o generaci mladší souputník, bohužel jen zřídka připomínaný skladatel Zdeněk Fibich (1850-1900), známý obvykle už jen svým melodicky jímavým Poemem, byl umělecky zastoupen neméně reprezentativním duetem z opery Šárka. Mohli jsme si tedy uvědomit, že Smetana nebyl jediný, kdo se v 19. století významně podílel na neuvěřitelně výrazném rozvoji české hudby v intencích celoevropského vývinu. Právě smetanovský odkaz však svou syntézou trendů spjatých i s národními (současně národnostně uvědomovacími) prvky a snahami o vřazení české hudby do širších nadnárodních rámců zaujal významné tvůrčí postavení. Šlo o Smetanův nesporný zakladatelský post, jejž oceňoval a respektoval i Fibich. V jeho díle se sopranistka Urbanová prosadila ve scéně »Vše ticho kolem…« zcela dokonale – dokonce i v lyričtějších polohách. Dokáže je totiž prosvětlit měkce půvabnou kantilénou, stejně jako tu pěvkyně opětovně představila svůj mimořádně nosný výrazový dramatismus. Místy se tak jednalo spíše o sopránová sóla s toliko doprovázejícím mužským hlasem Tomáše Černého (Ctirad).

 Dvořák

Rozsáhlou a posluchačsky stále oblíbenou tvorbu Antonína Dvořáka na zahajovacím večeru letošního ročníku SL reprezentoval duet Armidy a Rinalda se slovy »V sklon teskné dráhy jsme přecę svoji…« z jen ojediněle uváděné Dvořákovy opery Armida. Ukázka však naznačila šíři a různorodost dvořákovského génia, jeho ojedinělou a nezměrnou tvůrčí invenci, byť dílo zaznívá sporadicky, ba v ucelené scénické podobě bohužel ojediněle. V duetu se zaskvěl zejména vždy skvěle disponovaný tenorista Aleš Briscein, jehož hlasová vláčnost a znělost projevu dodává výkonům pravidelně osobitou tvářnost.

Novák

Ve druhé polovině zahajovacího večera SL zaujala scéna Kněžny a Mlynáře z neprávem pozapomenuté opery Lucerna od národního umělce Vítězslava Nováka. Pořadatelé SL si zaslouží dík, že neopomíjejí ani tvůrce z obecného povědomí již téměř vytracené. Pokud snad jsou jejich díla nyní uváděna, pak jen ve velmi úzkém repertoárovém vymezení skladeb nejpopulárnějších. Zapomínáme však nejen na Novákův přínos tvůrčí, ale současně pedagogický. Téměř celá následující skladatelská generace totiž procházela jeho až pedanticky zkušeným vedením s dokonalou znalostí kompozičních zákonitostí. Uvědomovali si to nejen mnozí významní autoři čeští, ale rovněž špičkoví představitelé slovenské skladatelské moderny -zejména národní umělci Ján Cikker, Alexander Moyzes, Eugen Suchoň i další. Vzpomínám (však již dávno tomu jest…), s jak upřímnou a zcela nefalšovanou úctou i vděkem mi v Bratislavě nejednou vyprávěli o svém někdejším pražském učiteli, o tom, jak si vážili jeho nesmlouvavé náročnosti. Bohužel u nás je nyní Novák téměř již zapomenut… Ve scéně Kněžny a Mlynáře ze 3. jednání »Teď pozor, tady je mokřina…« Novákovy opery Lucerna svou měkce lyričtěji vnímanou verzí zaujala -leckdy až nadbytečně chladná a herecky statická -Dana Burešová, jež part tentokrát pojala nikoliv jen jako panovačnou, ale současně lidsky chápavou jevištní postavu. Přestože výkon jejího partnera Ivana Kusnjera byl sice podle partitury vymezen jen dialogickými doplňky, pojal je na tradičně mistrovské interpretační výši. Je srovnatelná s historickými legendami naší první scény.

Foerster

Časté dramaturgické opomíjení osobností, jejichž tvůrčí význam není svými kvalitami omezen pouze dobou vzniku jejich děl, se týká například Smetanova současníka, národního umělce Josefa Bohuslava Foerstera. Jistě i on náležel k osobnostem srovnatelným leckdy (např. v symfonické tvorbě) například s Gustavem Mahlerem. Také Foerstrova tvorba operní je v běžném dění přehlížena, přestože by si zasluhovala občasné připomenutí – tedy alespoň v rámci Roku české hudby. Zejména pražské Národní divadlo (ND) v tomto duchu totálně »zaspalo«! Árie Evy ze 3. dějství stejnojmenné opery »Sama jsem a opuštěna…« v působivě procítěném provedení hlasově stále svěží sopranistky Marii Kobielské (dříve Maria Haanová) patřilo k vrcholným momentům celého večera. Pěvkyně roli pojala s procítěným pochopením psychologičnosti a přizpůsobila tomu svůj pěvecky plasticky vláčný a hebký, místy naopak dramatičtěji pojatý projev. Ovšem na vrcholné úrovni!

Ostrčil

Šéfovská éra skladatele a kapelníka Otakara Ostrčila patřila k nejlepším epochám v dějinách ND. Ovšem novodobá vedení ND si to v posledním čtvrtstoletí zřejmě neuvědomovala – jeho díla totiž zcela opomíjela. Na letošním galavečeru SL přednesla árii Princezny se slovy »Zázračná hvězda… « z 2. jednání Ostrčilovy opery Honzovo království pěvkyně Jana Sibera. Ostrčilovskou hudební estetiku však interpretka příliš nevnímala – až afektovaně odtažitý pěvecký projev ukázce ubral přespříliš. Pěvkyně by měla více vnímat námětovou i melodickou strukturu, aby tak dílům zbytečně neškodila.

Janáček

Kchladnosti projevu by snad naopak mohla svádět role stárnoucí Eliny Makropulos z Janáčkovy slavné Věci Makropulos – konkrétně scéna »Ó kdybyste věděli, jak se vám lehko žije!«. Pro pěvkyni Urbanovou to však není pouze životem již unavená postava, nýbrž skvělá příležitost hledat v jejím příběhu pochopení životní filozofie. Opět tu sopranistka světové pověsti prokázala, jak blízko se k podstatě janáčkovských postav propracovala, jak je dokáže pochopit i procítit (zcela oproti periferní doprovodné roličce Kristiny v až nepřítomně pojatém podání Siberové!). Urbanová se do příběhu doslova vžila, až »mráz běžel po zádech«. A nejen v přeneseném slova smyslu! A když se z horních pater litomyšlských zámeckých arkád k auditoriu na nádvoří »snesl« příval znělých žesťů v poutavé akustice zdejšího nádvoří, ten hřejivě mrazící pocit se zopakoval. Panečku, to byl zážitek! Úroveň večera byla různorodá – od výkonů vynikajících (Briscein, Kobielska, Kusnjer, Urbanová, Vele) až k jen průměrným (například Jan Vacík). Velmi dobře se zhostily svého úkolu sbor a orchestr ND pod vedením dirigenta Roberta Jindry. Zbývající informace příště. Tomáš HEJZLAR

 

Foto popis| Čelní trakt státního zámku Litomyšl

Foto popis| Eva Urbanová

Foto autor| FOTO – Archiv Smetanovy Litomyšle/František RENZA