14.7.2011 Haló noviny str. 9 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Finanční krize stále více útočí na »kapsy« obyvatelstva
Ještě loni poptávka po vstupenkách na Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl (SL) výrazně převyšovala nabídku. Pořadatelé proto museli nejedno představení vzhledem k mimořádnému zájmu publika reprízovat. Přestože letošní programová nabídka slibovala obdobné umělecké kvality, některé tituly byly oproti dřívějšku doprodávány teprve po akčních slevách. Lidé by programy jistě rádi navštěvovali i nadále, jenže současná striktní vládní politika je nutí šetřit. Přesto lze pořadatelský záměr některé vstupenky zlevnit hodnotit pozitivně: festivaly umělecké tvorby – a nejen ty hudební! – totiž nejsou příležitostí výdělečnou. Mají především nedocenitelný dosah společenský, tedy také vzdělávací a výchovný. Pomáhají totiž rozvíjet estetické cítění napříč generacemi.
Navzdory současné neutěšené koupěschopnosti obyvatelstva však byl i letošní 53. ročník Smetanovy Litomyšle od březnového zahájení předprodeje oproti řadě jiných srovnatelných akcí úspěšný. Jen málokterý festival hodnotného umění se totiž může pochlubit okamžitou, téměř devadesátiprocentní vyprodaností. A to kapacita většiny litomyšlských hledišť je objemově srovnatelná i s pražskými či brněnskými sály.
Nabídka tří desítek pořadů – koncertů symfonických, komorních či importovaných inscenací operních – byla opět pestrá. Pořadatelé se vyznačují invenčně dokonalou intuicí, přestože nově vzniklá ekonomická situace spjatá též s loňským odchodem generálního partnera festivalu je uvedla do neočekávané situace. Přesto se záhy podařilo získat k novému generálnímu partnerství firmu Enteria, takže festival s bohatou tradicí byl zachráněn. Nabídku nadále tvořilo široké spektrum titulů nejen různorodých, ale vždy s výrazně vysokými hodnotovými parametry. Také účinkující si uvědomují, že prestiž SL je determinující: případný sestup z vrcholných kvalit by pro ně znamenal umělecký debakl. Letošní ročník s podtitulem Mundus vocali (Vokální svět) tedy navzdory všem provozním a zejména ekonomickým nesnázím opět proběhl zdařile.
Píseň česká
Během zahajovacího večera (10. 6.) zazněla kromě Beethovenovy 9. symfonie se Schillerovou Ódou na radost (kdysi to býval jeden z vrcholů každoročních Pražských jar) také Smetanova Česká píseň. Šlo o zdařilé spojení dvou posluchačsky vděčných titulů. Zatímco Beethovenova hudba zazněla v dirigentské koncepci Leoše Svárovského až nečekaně příliš měkce a rozvláčně, výkony Filharmonie Brno i brněnského Českého filharmonického sboru se vyznačovaly tradičně hodnotnou úrovní. V Beethovenově symfonii k reprezentativnosti přispěly výkony zejména měkce znějícího výkonu mezzosopranistky Stanislavy Jirků, jíž dokonale sekundovala sóla tenoristy Tomáše Juháse a osvědčeného basisty Zdeňka Plecha. Naopak od sopranistky Simony Houdy Šaturové bychom očekávali nejen větší zaangažování, ale především zřetelnější intonační jistotu. Naopak Česká píseň zazářila v dokonale promyšlené a perfektně znělé koncepci. Pořadatelé SL by však měli více využívat Smetanova sborového odkazu (a sborového umění vůbec), neboť tato oblast je u nás nyní neprávem opomíjena, byť v rozporu s dlouholetými plodnými tradicemi.
Originální projekty
K nejočekávanějším událostem letošní SL patřila (11. 6.) původní, tedy festivalová produkce hudebně-tanečního pořadu Písně a tance lásky.
Pořadatelé tak navázali na někdejší mimořádně zdařilé scénické provedení zpívané kantáty Kytice od Bohuslava Martinů, jež byla tehdy považována za projekt přelomového významu.
Obdobné hodnoty se tudíž očekávaly i od letošního původního choreografického ztvárnění cyklu Catulli carmina od Carla Orffa i od uvedení Stravinského působivého díla Svatby. Choreografii opět zpracovala Ladislava Košíková, jež k tomuto večeru poznamenala: »Spojovacím elementem pro mne bylo slovo a jeho rytmus.
Rytmus je život, život člověka a jeho lásky. V podstatě jsou to tři spojovací elementy.« Motivické uchopení myšlenky sice tvůrčí záměry respektovalo, ovšem celkový dojem byl divácky o poznání méně vřelý než při minulém velkolepém úspěchu. Důvodem je zřejmě poněkud náročnější hudební základ (především skladba Orffova), ale tentokrát asi i méně nápadité využití zadní filmové projekce, jež při tanečním ztvárnění hudby Martinů sehrálo mimořádnou roli a působilo velice sugestivně. I přes poněkud chladnější letošní přijetí jde však o myšlenku originální, kdy oproti jiným pocitově dominujícím choreografickým ztvárněním pohybový prvek není znakem prioritním, nýbrž citlivě dotváří vnímání hudební podstaty. Košíková opět prokázala smysl pro zhuštěný přístup, dokáže citlivě pojímat hudební osu jako možnost jejího rozvoje ve vizuální rovině, což dokonale pojali například choreografové Jiří Kylián či Pavel Šmok. K jejich pojetím sice choreografka mírně inklinuje, avšak vytváří svébytnou rovinu. Blíží se především mírně nadsázkově humornému »šmokovskému« pohledu a současně »kyliánovskému« smyslu pro vizualici hudby rozehráním celé plochy v kontrastu s komorněji pojatými pasážemi. U Stravinského se projevil též cit pro moderní transformaci folklorizačních ohlasů, což přineslo pozitivní divácké vjemy. Ovšem Košíková se jevištními verzemi nesnažila hudební doprovod potlačit. Posluchač zde mnohem výrazněji než u produkcí jiných choreografů (například Petra Zusky z pražského Národního divadla) vnímá dokonale interpretovanou složku v podání rozmanitě vytvořeného festivalového souboru hudebního. Zaskvěli se v něm nejen pěvci (například basista Jurij Kruglov), ale i sóloví instrumentalisté či dva hudební soubory.
Stabat mater
Velkolepá kantáta Stabat mater od Antonína Dvořáka vyzařuje silnou emoční intenzitu. Na úspěšném provedení (24. 6.), i když s občasnými kolísavými nejistotami, se podíleli umělecké složky Národního divadla Brno, ještě více však hlasově vzájemně vyladění sólisté Jana Wallingerová, Peter Berger a Martin Gurbaľ, zatímco hlasově mimořádně disponovaná operní pěvkyně maďarského původu Csilla Borossová se zde nedokázala více podvolit duchovní niternosti. Sopránový part pojala ve velkém operním stylu, což ovšem poněkud rušilo. To však dirigent Caspar Richter nepochopitelně toleroval. Ostatně při pojetí partitury neprojevil hlubší pochopení, takže hudba leckdy spíše jen vcelku bezproblémově plynula, než aby hlouběji oslovovala.
Mnohem iniciativněji si následující den (25. 6.) vedl talentovaný mladý dirigent Marek Štilec. Zejména při provedení Ebenova Koncertu pro varhany a orchestr č. 1 projevil inteligentní smysl pro propojení tematických myšlenek i vlastní provedení v litomyšlském kapitulním chrámu, za perfektní spolupráce varhanice Evy Bublové. Jen škoda, že odpovídající připravenost neprojevila doprovázející Komorní filharmonie Pardubice (například interpretační problémy zejména v dechové sekci).
Z operního světa
Z širší nabídky operních inscenací připomeňme za všechny alespoň nedávné brněnské nastudování Pucciniho opery Turandot (25. 6.) s nově dokomponovaným závěrem autorem původně nedokončené opery. Nová verze současného italského skladatele Luciana Beria může přinášet různé názory publika, je však svébytně nosná, profesně zvládnutá, nápaditá i odůvodněná. Podobně jako poněkud provokující vize režiséra Jiřího Nekvasila, jenž na scéně Daniela Dvořáka a v kostymaci Simony Rybákové zpočátku inscenačně provokuje (až šokuje), ovšem děj rozvíjí v logickém sledu s respektovatelným inscenátorským záměrem. Za vynikající lze považovat výkon maďarské sopranistky Szilvie Rálikové, jež titulní roli kromě skvělého projevu pěveckého obohatila rovněž intenzivní složkou pohybovou. Dokonale se uplatnila úsměvně půvabná trojice Ping – Pang – Pong, ale i další role obvykle vyzněly ve velmi hodnotné realizační podobě.
Poněkud ve stínu brněnského pojetí opery Turandot ovšem zůstalo (3. 7.) sice úsměvně odlehčené, ale jen méně průrazné uvedení Donizettiho opery Nápoj lásky v podání souboru pražského Národního divadla. Navzdory ohlášené indispozici si dobře vedl tenorový »matador« Aleš Briscein (Nemorino), k němuž se hlasově i výrazově vhodně pojili i jeho partneři, zejména Jiří Sulženko. Coby Adina hlasově i výrazově zaujala osobitá Marie Fajtová podobně jako Alžběta Poláčková (Gianetta), obě výrazné posily mladé generace. Jen dirigent David Švec by měl intenzivněji projevit své koncepční vize, neboť pojetí leckdy nedosahovalo očekávanou výrazovou lehkost.
Mezinárodní hvězda
Přestože na SL průběžně vystupují výrazné osobnosti i světové úrovně, přece jen pominout závěrečný recitál korejské koloraturní sopranistky Sumi Jo vzhledem k prezentovaným výkonům nelze (4. 7.). Za tradičně perfektního orchestrálního doprovodu Pražské komorní filharmonie, jejíž dokonalost tentokrát ještě povýšila přítomnost zkušeného dirigenta Ondreje Lenárda (v orchestrálních skladbách se těleso zaskvělo na špičkové úrovni), pěvkyně nabídla všechny očekávané přednosti: koloraturní lehkost, intonační jistotu, ale i něhu či naopak šarm. Tedy dokonale inteligentní projev hodný operní veličiny mezinárodního věhlasu. Nejzřetelněji to pěvkyně projevila hned v úvodním Koncertu pro koloraturní soprán a orchestr f moll, který u nás vlastně neznáme. Ostatně kdo by jej mohl z našich sólistek při tak patrné náročnosti vlastně interpretovat? Po národní umělkyni Marii Tauberové asi sotvakdo – a na této úrovni zřejmě žádná. Osmačtyřicetiletá Korejka však ve vzdušně rozvlněném a průzračně lehkém projevu tvořila všechny náročné pasáže ve vzácně vyrovnané poloze. Měkce chvějivě, až asijsky něžně, přesto s perfektní technickou přesností, zcela bez vibráta, forzí či efektností operní primadony, naopak s elegancí i citem.
Aby však nezůstala nic dlužna pověsti operní heroiny, oproti průzračnosti v Glierově díle pojala naopak Gounodovu Julii s poněkud koketnějším přídechem a s výraznější hlasovou sytostí, ovšem v dokonale tvořené legátové vazbě.
A samozřejmě opět s půvabnou pohyblivostí a intonační jistotou. Árie Kateřiny z Meyerbeerovy opery Hvězda severu jí poskytla – zejména s doprovodem dvou flétnových sól, jichž se s odpovídající dokonalostí zhostili Oto Reiprich a Jiří Ševčík – příležitost k dalšímu rozvití prezentace trvale mladistvě znějícího hlasového orgánu v přirozeně noblesní eleganci, ale i s příležitostnými projevy nenásilného šarmu.
Tyto své přednosti Sumi Jo potvrdila také ve dvou verdiovských kreacích: svou Gildu uvedla v recitativu a árii z 1. dějství Rigoletta s půvabnou lyrickou subtilností, i když v závěru též s nepominutelnou vášnivostí a opět ve fascinující koloraturní lehkosti. Jímavě krásné sametové zbarvení v odlehčené poloze jen podtrhlo její výstup. Finálové zařazení recitativu a árie Violetty z Verdiho Traviaty se mělo stát logickým vyvrcholením neobyčejně zdařilého večera, kde se tradiční evropský operní velkoformátový projev snoubil s asijskou přirozeností, laskavostí a procítěním bez patosu či efektu, dokonce i s vtipem. Jenže neutuchající ovace vstoje ještě přiměly k přídavkům. Zejména árie loutky Olympie z Offenbachových Hoffmannových povídek zaujala k potleskům už v jejím průběhu, zejména když blízko stojící dirigent Lenárd se vzdal vážnosti a s patřičnou humorností se ujal »úkolu« rozhýbávat toporně se mátořící »zaseknutou« mechanickou postavičku »klíčem«, tedy zvukem řehtačky. To už publikum přímo vřelo. Uvědomili jsme si, že interpretační mistrovství se neprojevuje pouhým seznamem dosavadních úspěchů, ale výhradně předváděným výkonem. Umělkyně totiž i na vrcholu své kariéry ovládá svůj hlas dokonale. Stejně tak je schopna měnit pohybové finesy přesně v duchu notového zápisu či obsahu libreta. Zatímco letošní ročník Pražského jara nenabídl podobnou pěveckou kreaci, litomyšlský závěrečný hvězdný večer vysoce přesáhl prestiž »lokálního festivalu«. Jednalo se o kreaci mezinárodní úrovně.
Letošní ročník SL tedy skončil úspěšně, stejně jako se nevyskytly žádné závažnější problémy ani předtím. Informovat jsme však pochopitelně mohli jen o některých nejzajímavějších večerech.
Foto popis| Z hudebně-tanečního pořadu Písně a tance lásky
Foto popis| Na litomyšlském festivalu vystupovala také mezzosopranistka Dagmar Pecková
Foto popis| Z vystoupení Kühnova dětského sboru
Foto popis| Sopranistka Sumi Jo společně s dirigentem Ondrejem Lenárdem
Foto autor| FOTO – František RENZA/ Smetanova Litomyšl a archiv
