Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Málo pozornosti české opeře

3.8.2016    Lidové noviny    str. 9   KulturaHELENA HAVLÍKOVÁ    

Z hlediska množství není opera u nás rozhodně na ústupu. Deset našich stálých operních souborů bez výraznějších výkyvů drží pětatřicítku premiér za sezonu. K nim se přidávají produkce alternativních divadel, uměleckých škol, festivalů (NODO, Smetanova Litomyšl, Hudební festival Znojmo), takže se v sezoně 2015/2016 operní nabídka u nás vyšplhala přes padesátku.

K tomu přímé přenosy z MET, které se zabydlely v osmdesátce kin, koncertní provedení…

 

Umělecká úroveň našich produkcí je kolísavá, ale tak už to v divadle bývá. Zajímavé inscenace přitom často vznikají při skrovných finančních možnostech, zatímco v našich podmínkách opulentně dotované pražské Národní divadlo svou úrovní postavení první scény rozhodně nenaplňuje.

            Dramaturgie je pestrá, i když si lze představit větší a soustavnější pozornost věnovanou české operní tvorbě. Jen dvě premiéry Smetanových oper, navíc nepříliš povedená Hubička v Brně a Braniboři v Ostravě, to je opravdu málo. Ovšem budějovické připomenutí Zakletého prince Dvořákova současníka Vojtěcha Hřímalého bylo milé. A novinka Kocour v botách svědčí o empatii Jiřího Temla k dětskému publiku, které každé představení na plzeňské Malé scéně nadšeně zaplní do posledního místa.

 

Cimaroso pro mimozemšťany

 

Relativně nejslabší stránkou inscenací sezony zůstávala hudební nastudování. Dirigentů, kteří dokázali vdechnout operám hudební přesvědčivost, nebylo mnoho – Tomáš Brauner v ostravském Hamletovi, Marko Ivanovič v brněnském Eposu o Gilgamešovi i v Powder Her Face, Martin Doubravský v liberecké Thais. Je škoda, že žádnou příležitost nedostal Robert Jindra. Z hlediska inscenačního u nás převládl přístup, který hledá výklady mimo původní skladatelovu a libretistovu koncepci – ve Státní opeře se Straussova Elektra hrála v současném muzeu antiky, Butterfly s dospělým synem, ve Stavovském divadle Rossiniho Popelka vyráží s princem z kontejneru, v Brně Purcellova opuštěná Didona lamentuje na palubě současné výletní lodi, olomoucká Kouzelná flétna je v secesi, Cimarosova Impresária dokonce prostřednictvím hypertechnologií bezdrátových komunikačních implantátů sleduje mimozemské „publikum“ roku 3016. Proč ne, opera je divadlo, a ne muzeum, jenže nejrůznější přesuny v časech a místech působí mnohdy samoúčelně a svědčí spíš o režisérově bezradnosti než o umění rozkrývat v operách nové interpretace.

            Skloubit do synergického efektu všechny složky opery nebývá časté. Této „mety“ dosáhli v Ostravě v Hamletovi Ambroise Thomase. Podařilo se v něm propojit vše – zajímavou dramaturgii, romanticky rozbouřené hudební nastudování Tomáše Braunera, režii Radovana Lipuse, který se soustředil na adaptaci Shakespearovy tragédie v duchu principů velké francouzské opery prostřednictvím výstižných hereckých situací. A k tomu excelentní obsazení s barytonistou Thomasem Weinhappelem v roli Hamleta a Janou Siberou jako Ofélií v čele a také sborem pod vedením Jurije Galatenka.

            K takovému souznění dovedli v Plzni Verdiho Macbetha. Také zde režisér Martin Otava zasadil operu do časově neurčitého prostoru s minimem dekorací a soustředil se na pregnantní charakteristiku postav ve zhoubné kombinaci mocichtivosti a sexu. V tom ho podporoval svým dramatickým pojetím při jedné z repríz Marek Šedivý. Až nečekaným objevem byl Pavel Klečka v titulní roli. Samozřejmě, tento barytonista u nás působí mnoho let – ovšem většinou jako neodolatelný komik v buffo rolích. Z tohoto „zaškatulkování“ se nyní vymanil a strhujícím způsobem vytvořil Macbetha jako chlapa devastovaného erotickým chtíčem. Provokovala ho lady Macbeth Kataríny Jordy Kramolišové ne povrchní podbízivostí, ale intenzitou „samice“, která jde nesmlouvavě za svým cílem. A Tomáš Černý se zaskvěl v árii Macduffa, ve které si vyčítá, že neochránil své děti.

 

A byly i propadáky

 

Sezona měla i propadáky. Za ten lze považovat i to, že byla zrušena premiéra Madame Butterfly ve Státní opeře, protože vedení našeho Národního divadla nedokázalo sehnat náhradu za obě nemocné alternantky Čo-Čo-San. Nakonec stylově vytříbená, koncepčně kontroverzní režie Jiřího Heřmana jako reminiscence příběhu před dospělým synem Butterfly a Pinkertona a výkon Christiny Vasilevy jako Butterfly patřily v kontextu naší první scény k těm nejlepším. Popelka se v těžkopádném burácivém hudebním nastudování Jana Kučery s Rossiniho belcantem zcela míjela a legrace na kontejnerovém sídlišti byla hodně prvoplánová. Promarněnou příležitostí po hudební i režijní stránce zůstala také Julietta Bohuslava Martinů – Peter Berger je sice skvělý tenorista, ale pro jinou roli, než je Michel. A nebylo jasné, proč na jeviště pražského Národního divadla doslova „zabloudil“ Giordanův Andrea Chénier, když pro něj nemělo Národní divadlo špičkové obsazení – s výjimkou Svatopluka Sema jako Gérarda. A pokus dohánět absenci soudobé opery prostřednictvím Lost Objects trojice amerických minimalistů vyzněl vedle ostravských Dnů nové opery a brněnského uvedení skandální opery Powder Her Face Thomase Ad`ese opravdu jako ztráta – bez nálezů.

            Plzeňský Čarostřelec marně bojoval nejen s akustikou Nového divadla. Zůstal v šedi zvuku, scény i režijní invence. Zásadní chybou byla volba německého originálu, mluvené dialogy, navíc bez škrtů, sólisté nezvládají. I když by se zdálo, že Bizetova Carmen se nedá pokazit,v Brně se pod taktovkou Ondreje Olose vlekla v k uzoufání pomalých tempech, cikánka Ataly Schöckové byla unavená tuctová paní a v roztříštěných nápadech režie Tomáše Pilaře se energie Bizetovy opery vytratila definitivně.

 

Domácí koloraturní sopranistky zářily

 

Je až překvapivé, kolik máme u nás sólistek v koloraturním sopránovém oboru, považovaném za „úzkoprofilový“. Vedle Jany Sibery byla Olga Jelínková brilantním Slavíkem nejen ve Stravinském, ale i v budějovickém nastudování Ravelovy opery Dítě a kouzla, Jana Šrejma Kačírková přidala další dramatickou koloraturní roli anglické královnyAlžběty v ostravském nastudování poslední časti Donizettiho tudorovské trilogie RobertoDevereux, Marie Fajtová zvládla ve Státní opeře náročný belcantový part Belliniho Normy. A lze pokračovat – Jana Dvořáková se zaskvěla v koloraturách opery seria Antonia Caldary v nastudování Útočiště lásky souborem Hof-Musici. Stoupá hvězda Kateřiny Kněžíkové jako Julie v Gounodově Romeovi a Julii ve Státní opeře i rezolutní donny Elvíry ve znojemském Donu Giovannim.

            Z nejmladší generace výrazně zaujala Marta Reichelová především v Powder Her Face. A nadchl slovenský barytonista Csaba Kotlár jako Athanaël v liberecké Thais dráždivou směsicí askeze a náboženského zanícení, pod kterými ale ukrývá živočišnou smyslnost. Svými komickými eskapádami vyvolával salvy smíchu Martin Štolba jako rošťák Papageno v olomoucké Kouzelné flétně. A k zážitkům patřil výkon sboru Janáčkovy opery zejména v Eposu o Gilgamešovi, ve kterém navíc zvládl i herecké požadavky režiséra Jiřího Heřmana.

 

Foto popis| Skvělý ostravský Hamlet. Operu Ambroise Thomase režíroval Radovan Lipus, na snímku Jan Šťáva (Claudius) a Thomas Weinhappel (Hamlet).

Foto autor| FOTO MARTIN POPELÁŘ

 

O autorovi| HELENA HAVLÍKOVÁ, Autorka je operní kritička

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz