WEB , Datum: 16.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber
„Dirigoval jsem v Praze rozhlasový orchestr. Vůbec poprvé jsem účinkoval v zahraničí.“
„Musorgského hudba patrně naši kulturu reprezentuje opravdu nejzřetelněji.“
Čajkovského Labutí jezero, Smetanova Vltava a scény z ruských oper Kníže Igor, Chovanština a Boris Godunov. Taková je náplň vzácného hostování Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského z Moskvy, který spolu s Pražským filharmonickým sborem a českými sólisty vystoupí dnes večer na festivalu Smetanova Litomyšl. Šéfdirigentem tělesa, do roku 1993 Moskevského rozhlasového orchestru, je Vladimir Fedosejev. Je jím už půlstoletí, od sedmdesátých let. Letos v létě oslaví 87. narozeniny. V rozhovoru se dotýká podstatných rysů ruské hudby, vzpomíná na svá hostování na českých pódiích a zdůrazňuje odpovědnost svého tělesa k jménu Petra Iljiče Čajkovského.
Co je podle vás nejtypičtějšího na Čajkovského hudbě – něco takového, čemu plně a do hloubky mohou porozumět jen ruští hudebníci?
Asi neexistuje pouhý jeden rys. Ale komplex nějakých typických znaků, takových, jimž skutečně do hloubky rozumějí ruští hudebníci, ten ano. Když se hovoří o národním charakteru a národní mentalitě a přijde řeč na Rusko, tak vyjde jasně najevo, že v celkovém obrazu je lyrické. A část toho náleží Čajkovskému. Jeho rozvážnost, hloubka citů, očistná krása jeho děl dotýkající se tragických a napjatých životních okamžiků, to vše je vyjádřením jeho vlastních osobních postojů, vyhraněné opravdovosti. A patří současně jak do jeho, tak do našeho světa. Patří k našemu národnímu duchu. Hudba, kterou Čajkovskij napsal, je nadčasová. A tím, jak je upřímná a dokonalá, nemůže nechat ty nejhlubší struny lidské duše nedotčené. Jsem hrdý na to, že jsme s naším orchestrem součástí téhle Čajkovského krajiny… alespoň malou částečkou. Skutečnost, že někdejší Velký symfonický orchestr obdržel Čajkovského jméno, nás zavazuje nejen uvádět jeho hudbu, ale také si to jméno, jedno z nejprominentnějších ve světě umění, zasloužit.
Vy sám už jste byl v Československu a pak v České republice mnohokrát, ale ve Smetanově rodišti Litomyšli patrně ještě ne, viďte?
Přesně tak. V Litomyšli jde o mé první vystoupení, i když jsem v České republice měl už mnoho koncertů a s různými orchestry, především v Praze. Mám moc rád pražské koncertní sály, Dvořákovu síň v Rudolfinu a Smetanovu síň v Obecním domě, rád se toulám uličkami Malé Strany. Koncertuju v České republice vždycky moc rád. Rusové jsou tu přijímáni vřele, myslím, že si vzájemně opravdu hodně rozumíme. Jedna slovanská kultura. Vnímám to tak, že české tradice jsou si s ruskými hodně blízké, a považuji je téměř za své vlastní. Podobná národní blízkost je v našich životech a v životě našich zemí jednou z nejdůležitějších věcí.
Patří symfonická báseň Vltava i v Rusku k nejznámějším částem Smetanova cyklu Má vlast? K těm nejhranějším? A hrajete někdy celou šestici básní?
Je to tak – Vltava se uvádí v Rusku častěji než všechny ostatní básně. A publikum tu hudbu dobře zná. Také existují nejrůznější populární transkripce Vltavy, pro instrumentální soubory a sólové nástroje. Ale náš orchestr hrál Mou vlast i celou. Bylo to na koncertě v listopadu 2007.
Vzpomenete si na úplně první hostování v Československu?
V Československu? To už je dlouho, před mnoha lety a na rok si teď nevzpomenu, ale muselo to být ještě předtím, než jsem se stal uměleckým ředitelem Čajkovského orchestru, v té době ještě Velkého symfonického orchestru Všesvazového rozhlasu a televize. Čili před rokem 1974. Nejspíš někdy na konci šedesátých let… Dirigoval jsem tehdy v Praze rozhlasový orchestr a dodnes pro mě to vystoupení hodně znamená – vůbec poprvé jsem totiž účinkoval v zahraničí, mimo Sovětský svaz.
Cítíte se být vyslancem hudby své země?
Hudbu rodné země uvádí v cizině mnoho Rusů – a vkládají do té práce celou svou duši. Takže se takovým vyslancem patrně cítí každý. Podobný pocit je mi vlastní také, ale možná ještě víc než zevnitř přichází i zvnějšku: Když jsme s orchestrem na turné, ať už po Evropě, nebo v Asii, kritikové zmiňují, že jsme vyslanci ruské kultury – a my jsme k tomu opravdu užíváni.
Dá se Musorgského opera Boris Godunov považovat za to opravdu nejtypičtější ruské dílo s kořeny hluboko v kultuře země? A vnímáte jako výhodné při uvedení scén z opery koncertně, že se nemusíte domlouvat s režisérem?
Tady je nutný komplexnější pohled. Hloubka vhledu do jedné konkrétní kultury bývá totiž někdy zaměněna za její izolaci od ostatních kultur, za nedostatek vlivu jiných škol. Například Čajkovskij nebo Rachmaninov měli klasické hudební vzdělání, které pak charakter jejich díla spoluvytvářelo a ovlivňovalo. Přesto nemohu říci, že by pronikli do ducha naší kultury méně než Musorgskij. Jen prostě doprovázeli své prostoupení s národní kulturou její vysokou syntézou s kulturou západní. Nicméně pokud budeme hovořit o originalitě ruské hudby, o její odlišnosti od západní kultury, pak zřejmě Musorgského hudba opravdu naši kulturu reprezentuje nejzřetelněji. Ano, obzvláště tehdy, když k ní nejsou přidávány různé režisérské „objevy“ …
(Rozhovor najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle)
Vladimir Fedosejev (1932), leningradský rodák a absolvent moskevské konzervatoře, debutoval u Leningradské filharmonie a v Divadle s. M. Kirova, dnes opět pod původním názvem Mariinské divadlo. Šéfem rozhlasového orchestru v Moskvě, později Velkého symfonického orchestru Petra Iljiče Čajkovského, se stal v roce 1974. Paralelně byl v letech 1997 až 2004 hlavním dirigentem Vídeňských symfoniků.
