WEB , Datum: 06.07.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Veronika Paroulková
„Doufám, že se najdou pokračovatelé, protože tradice je dlouhá – Smetanova Litomyšl je spolu s Pražským jarem nejstarším festivalem v republice.“
„Až se budeme připomínat 200 let od narození Bedřicha Smetany, chtěli bychom v jednom ročníku připomenout jeho kompletní operní jevištní dílo.“
„Mám obrovské štěstí na místo svého působení,“ říká Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl, když se spolu napřed chvíli procházíme po zámeckém nádvoří. „Je to klika… vždyť pracuju pod jednou střechou s místem, kde se narodil Bedřich Smetana…“ Jeho kancelář ve druhém patře zřejmě bývala zámeckým apartmánem, je sice nevelká, ale útulná, v rohu stojí nezbytný klavír, na který Vojtěch tu a tam rád hraje, na stěnách visí oblíbené obrazy a všude jsou samozřejmě stohy papírů, cédéček a dalších nezbytností, které k životu dramaturga patří. A že se za 36 let něco nahromadí!
„Ano, jsou to skoro čtyři desetiletí života, ale je to také celoživotní hobby a radost,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.
Vojto, jsme teď sice u Tebe v kanceláři, ale on je to skoro už i domov, že?
Je pravda že mám na místo mého působení obrovské štěstí. Je to klika že se nám podařilo umístit festivalové centrum přímo do Zámeckého areálu. Pracuji v místě, kde se narodil v zámeckém pivovaru Bedřich Smetana, je to pro mě nejen velmi praktické, ale samozřejmě také povznášející. Mám rád zdejší prostředí, v podstatě to bylo panské apartmá, v těchto místech bydlel spoustu let litomyšlský kastelán Josef Holub, tak nevím, jestli jsem teď v jeho obýváku nebo ložnici (směje se). Ale teď už vypadá jinak. Jsem moc rád, že mám tři okna – z jednoho je výhled na Piaristický chrám Nalezení svatého Kříže, dalším na Muzeum a do francouzských zahrad a posledním oknem přímo na renesanční zámek, takže je to v mnohém inspirativní. Ten prostor má ducha a já jsem tady upřímně rád… i když nejsem rád, že jsem tady tak často, protože bych si uměl představit i trochu víc volna. Ale té práce je naštěstí tolik a naštěstí je to víc než práce spíš celoživotní hobby a koníček, že se tady realizuju včetně víkendů. Nedávno jsem četl Tvůj rozhovor s rektorem Tomášem Zimou, který mimo jiné zmínil, že v jeho pracovně se ho na hudbu snad ještě nikdo neptal. U mě je to úplně naopak (směje se). Tady se mnou 99% lidí mluví právě o hudbě.
Tvůj život už je skoro čtyři desetiletí spojený se Smetanovou Litomyšlí a s hudbou, co Tě k ní přivedlo?
Když se zpětně projdu svůj už nikoliv krátký život, tak s hudbou jsem se začal potkávat jako úplně malý kluk. Chodil jsem ministrovat do kostela, i dvakrát denně ráno v pět, v šest hodin. Maminka mě tehdy budila abych stihl ranní nebo jitřní mše. Takže jsem zažíval hudbu při obřadech a mších a byly to varhany, které mě oslovovaly prakticky každý den. No a postupem času jsem od písní dospěl až k dílům jako jsou Bachovy Matoušovy pašije a podobná velkolepá díla. Pak jsem je zpíval ve sboru a později i jako sólista. Takže první úsek mého hudebního života tvořila duchovní tvorba, zejména dílo Johanna Sebastiana Bacha nebo Georga Friedricha Händela, ke kterým se stále a znovu vracím a musím říct, že občas i objevuji v nových nahrávkách, protože trh je obrovský. No a pak je to tvorba a capellová, kterou mám upřímně rád. A samozřejmě tato moje záliba souvisí i s mou nynější prací, se Smetanovou Litomyšlí. Vzpomínám například na několik nádherných koncertů duchovní nebo chrámové hudby, třeba na sbor Khorikos z New Yorku, který se mi podařilo pozvat v rámci jejich evropského turné, byl to obrovský zážitek. A kdo ví, třeba se u nás ještě objeví.
Myslím, že ten zážitek by stálo za to zopakovat, protože diváci se sem určitě vracejí v etapách a pokud mají díky festivalové dramaturgii šanci poznat někoho výjimečného, tak je fajn to připomenout, ne?
To určitě. Jediný problém je, že se musíme strefit do doby, kdy takový soubor chystá evropské turné. Nejsme tak daleko, abychom si kolektivní těleso mohli dovolit pozvat, jsou to letenky a tak dál. Takže to musí být součást většího turné. Možná si vzpomeneš, tak dva tři roky zpátky jsi moderovala koncert jednoho slovinského vokálního tělesa, Ingenium Ensemble, ti rovněž měli tak obrovský úspěch, že s nimi jednám pro rok 2020, takže možná budeme opět svědky neuvěřitelného vokálního kumštu.
Zpíváš ještě i dnes?
Určitě mě neopustil svět písní. Sám si občas obyčejnou prostou písničku si zazpívám, hlavně s kytarou.
Koneckonců zpívání k Tobě neodmyslitelně patří, zpěv jsi přeci vystudoval.
Původně ano (směje se). Nejdřív jsem chodil do hudební školy na trumpetu, asi 10 let. Pak, když mně bylo sedmnáct, jsem začal jezdit k vyhlášené učitelce, paní Šumské do Vysokého Mýta a u ní jsem začala se zpěvem. A asi rok, rok a půl poté jsem se dostal na nově otevřenou konzervatoř v Pardubicích. Mým profesorem byl Milan Stříteský, moc rád na to vzpomínám, protože Pardubice jsem měl odjakživa rád už kvůli hokeji, i když teď mi radost nedělají, ale to sem nepatří. Pan profesor Stříteský mě hodně naučil a měl jsem velkou kliku, že když jsem pak byl na HAMU, kterou jsem ovšem nedokončil, tak mě učil Karel Průša. Oba dva byli žáci národního umělce pana Otavy. Nicméně od zpěvu jsem sběhl a dnes jsem v podstatě hudební manažer nebo dramaturg. Nechci tady říkat klišé Vším, čím jsem byl, byl jsem rád, ale nesmírně mi pomohlo, že mám klasické hudební vzdělání.
Zmínil jsi jméno svého profesora, pana Stříteského. To je ale shoda jmen, že?
Je pravda, že tady na Litomyšlsku je toto příjmení docela běžné a v řadě případů nejsme příbuzní, ani tedy s panem profesorem. I když je pravda, že jeho předci pocházeli kousek od místa, odkud pocházel můj tatínek. Prostě to jméno je tady dlouho a je předurčené ke kultuře, to nevím, ale pan profesor je určitě velká osobnost a formoval mě nejenom pěvecky, ale i lidsky.
Vojto, jak přistupuješ k dramaturgii festivalu, k tomu, koho zveš, v jakém intervalu, jak kompozičně program sestavuješ?
Musím říct, že si dávám obrovský pozor především na zacyklení. Na opakování mě příliš neužije, například Ingenium Ensemble bude spíš výjimkou. Snažím se, aby každý ročník byl svým způsobem originální. Ale samozřejmě existuje několik skladeb, které vytrvale naši návštěvníci žádají. Dal jsem si tedy určitý závazek, že například Orffova Carmina Burana nebudou častěji než jednou za pět nebo šest let. Naposledy zazněla v roce 2013, takže ji plánuju na 2020 nebo 21, takže jsem to vydržel dokonce déle (směje se). U opery je pak situace komplikovanější, protože musíme vycházet z toho, které tituly jsou zrovna v operních domech nastudovány a které se k nám také technicky hodí. Když si projdeš programy velkých operních scén světa, je čtyřicet nebo padesát titulů, které se všude hrávají. A když nasadíme dílo, které tak známé není, jako třeba letos Pucciniho Triptych nebo Lady Macbeth Mcenského Újezdu, pak samozřejmě reakce publika není tak vstřícná, jako když se v programu objeví Dalibor, Tosca nebo jiné operní šlágry. Ale k té dramaturgii… ono to jde ruku v ruce s vývojem festivalu. Jinak se mi programovalo v devadesátých letech, kdy jsme měli kolem desítky programů v šesti, sedmi dnech, a jinak nyní, když festival trvá 26 dní a má jen letos 34 programů plus mnoho dalších doprovodných. Festival je dnes skutečně obrovský a já si na dramaturgii dávám záležet, aby pokud možno zůstávala pestrá a aby si opravdu mohli vybrat všichni. A jedno bych podtrhl, o co jde především, je kvalita.
