19.8.2017 Haló noviny str. 4 Z kultury
* Pane dramaturgu, mnozí považují vystoupení věhlasného jazzmana Artura Sandovala za jeden z vrcholů nejen letošního ročníku SL. Jak se vám podařilo jeho příjezd realizovat?
Po pravdě řečeno, nebylo to vůbec snadné. Tedy – nejprve jsme se sice na hostování docela hladce dohodli s agentkou pana Sandovala z Los Angeles, neboť koncerty u nás měly být součástí trumpetistova evropského turné. Jenže to padlo a bylo přesunuto až na podzim. A bylo náročné vyjednat a zajistit, aby devětašedesátiletý Arturo obletěl zeměkouli jen pro Smetanovu Litomyšl – nakonec se to podařilo. Mimořádný úspěch obou jeho vystoupení byl satisfakcí pro nás – i pro samotného umělce.
* Jste znám spíše jako milovník a znalec opery a vážné hudby vůbec. Co tedy vy a jazz?
Bude to znít jako klišé, protože to klišé je, ale já hudbu opravdu nijak neselektuji a poslouchám mnoho žánrů. Kromě klasiky nejen jazz, ale také art rock – až klidně po folk a country (snad s výjimkou techna či rapu). Pozitivně ocením prostou, ale napadnutou písničku, stejně jako dokonalou sonátu. Samozřejmě nelze to brát úplně doslova – mám své favority, ale to asi každý.
* Kdy jste se k jazzu dostal a jak?
Náhodou to vím docela přesně. V roce 1973 v Litomyšli startovala etapa cyklistického Závodu míru a dětská dechovka, jejímž jsem byl jako malý trumpetista členem, na náměstí nemohla chybět. Zrovna tou dobou byl nemocný pan kapelník Kašpar a na čas nás převzal vyhlášený litomyšlský jazzman pan Karel Faltys. A ten nám povídá: »Kucí, tam budou taky Američani, těm musíme zahrát něco po jejich!« No a upravil nám Americkou patrolu z pera legendárního Glenna Millera. Až později mi došlo, jak odvážný počin to od něj v začátcích normalizace byl. Pak přišel do našich kin film Podraz, do nějž Marvin Hamlisch tak dokonale napasoval The Entertainer od Scotta Joplina… Vždyť to téma si pohvizdovala pomalu celá republika!
* Upřednostňujete tradiční jazz, anebo spíše jeho modernější podoby?
Jsem v některých žánrech posluchačsky spíše »konzerva«, takže mi je bližší právě ragtime, dixieland, swing – tradiční jazz.
* … a vaši osobní jazzoví oblíbenci?
To víte, já tíhnu k trubce a ke zpěvu… Diana Ross, Ella Fitzgeraldová, Sinatra, Armstrong, Gillespie, právě Sandoval -a moc jsem litoval, že letošní pražská vystoupení Wyntona Marsalise se konala zrovna v době, kdy jsem se nemohl vzdálit z našeho festivalu…
* To jsou ovšem ti světoví. Kdo z našich?
Zase vás určitě nikým nepřekvapím – Vlach, Brom, ale také Šlitr a Eva Olmerová, Viklický, Stivín – ale rovněž Jiří Suchý a Vojta Dyk.
* Na letošní SL zazněla také mimořádně působivá nová verze jazzově pojaté Mše od Karla Růžičky. Prý je to projekt iniciovaný SL…
To není zcela přesné – já jsem věděl, že pan Růžička na verzi Celebration Jazz Mass se symfonickým orchestrem začal pracovat, takže jsme s managementem pražského FOKu od začátku jednali v tom smyslu, aby se premiéry konaly »v jednom zátahu« v Praze a v Litomyšli. Pan Růžička však loni v září zemřel. Ovšem Tomáš Sýkora, který byl instrumentací a dokončením »rekompozice« pověřen, odvedl výbornou práci!
* Při provedení Růžičkovy Mše se na plně odpovídající interpretační úrovni představil – v historii SL již opakovaně – litomyšlský sbor KOS, působící při zdejší pedagogické škole. Máte informace o vztahu mladých litomyšlských interpretů k dílu již ze zkoušek?
Já jsem nabídl pražskému FOKu spoluúčinkování našeho sboru na základě znalosti, jak výborně KOS zpíval ještě původní verzi Mše! Pěvci se tam sice mění, jak to u studentských těles bývá, ovšem elán, nadšení, přirozená muzikálnost a kultivované hlasové vedení, to je dáno osobou sbormistra Milana Motla a to, pokud se mění, tak jedině k lepšímu! A že si naši mladí vytvořili ke skladbě vřelý vztah a užili si účinkování v pražské Smetanově síni i na litomyšlském zámeckém nádvoří, to nešlo nevidět.
* Uvažujete o zařazení jiného obdobného reprezentativního díla v dalších ročnících SL? Řeknete konkrétně, anebo jen naznačíte?
Už v příštím, jubilejním 60. ročníku SL budou provedena přinejmenším tři rozsáhlá vokálně instrumentální díla: Janáčkova Glagolská mše, světová premiéra kantáty Český poutník a pak snad i česká premiéra oratoria jednoho z nejznámějších světových muzikantů a skladatelů XX. a XXI. století. Ale dokud nebudu mít z Londýna potvrzenou výpůjčku notového materiálu, tak si nedovolím být konkrétní.
* Po podvečerním litomyšlském koncertu s Arturo Sandovalem ještě následoval úchvatný večerní jam session. Shodli jsme se, že to nebylo pouhé jazzové opojení, ale přímo smršť…
Smršť je příhodné slovo! Jen se o tom těžko vypráví, to se prostě musí zažít. Škoda, velká škoda, že u toho nebyla záznamová technika. To je koncert, který bych doporučil pouštět si všem, kterým je smutno…
O tom, jak reagovalo festivalové publikum, co na nočním hudebním setkání dramaturg Vojtěch Stříteský nejvíce oceňoval, ale také o jednom velkém překvapení čtěte za týden.
