Vstávám s Bachem i Lennonem

10.6.2011 Mladá fronta DNES str. 3
Smetanova Litomyšl – příloha
Věra Drápelová

Letošní ročník přehlídky bude mít významného zahraničního hosta – jihokorejskou pěvkyni Sumi Jo, jednu z nejoceňovanějších koloraturních sopranistek.

Umělkyně, která zářila na největších světových scénách, přehlídku za doprovodu Pražské komorní filharmonie a dirigenta Ondreje Lenárda 4. července uzavře. Jak připravujete program pro letní noc pod širým nebem?
Vím, že publikum při takové příležitosti očekává něco magického. Proto předvedu virtuózní, technicky obtížná čísla, ale také romantickou hudbu. Kromě operních árií zazpívám i Koncert pro koloraturní soprán a orchestr od ruského skladatele Reinholda Gliera.
Měla jste už dříve nějaké kontakty s českým prostředím nebo s českými umělci?
V Litomyšli jsem zatím nebyla, samozřejmě vím, že se v tomto městě narodil Bedřich Smetana. Takže se velmi těším. Prahu jsem už několikrát navštívila, soukromě i pracovně, například před několika lety jsem tu nahrávala soundtrack k Polanského filmu Devátá brána. Naposledy jsem v Praze byla před dvěmaměsíci, když jsem v Rudolfinu natáčela s Pražskou komorní filharmonií své nové CD. Je to pro mne důležitá nahrávka, protože vyjde u příležitosti 25. výročí mého mezinárodního debutu. Bude na ní i píseň Když mne stará matka z Dvořákových Cigánských melodií. Nenazpívala jsem ji sice v češtině, nýbrž v angličtině, nicméně chtěla jsem ji rozhodně na albu mít, protože je má nejoblíbenější. I můj život byl totiž vždycky svým způsobem cikánský. Pořád jsem někde na cestách.
Všechno to začalo, když jste coby mladá dívka odcestovala z Jižní Koreje studovat do Itálie. Jaké to bylo, ocitnout se v jiném prostředí? Rozhodla jsem se odejít do Evropy, abych pochopila její kulturní, společenské i náboženské zázemí. Původně jsem sice pomýšlela na studia v New Yorku, ale změnila jsem názor kvůli italské opeře. Prostě jsem chtěla poznat Itálii, naučit se jazyky… Nakonec jsem se rozhodla v Evropě žít. Zdejší mentalita je mi sympatická. Vím, co říkám, protože část mé rodiny žije v New Yorku a já vyrůstala v Asii. Znám tedy všechny tři kontinenty. V Americe a Asii se žije příliš rychle, lidé jsou tam příliš soustředěni jen na to, aby vydělali co nejvíc peněz. V Evropě mají naproti tomu více potěšení ze života.
Měla jste od počátku talent pro krkolomný zpěv a vysoké tóny?
Kdepak, když jsem jako teenager se zpěvem začínala, byla jsem mezzosoprán a vysoké tóny jsem vůbec nedokázala zazpívat. Bála jsem se jich. Každý den jsem ale cvičila u klavíru a po několika měsících výšky najedou přišly samy od sebe. Dodnes nevím, jak k tomu došlo, a ani neumím popsat, odkud se berou. Prostě když je chci zazpívat, tak přijdou.
U počátků vaší kariéry stál legendární dirigent Herbert von Karajan. Jak na něj vzpomínáte?
Byla jsem tehdy ještě hodně mladá a on byl už dost starý. Byl pro mne něco jako dědeček, kterého jsem ostatně nikdy nepoznala. Stal se součástí mého každodenního života, pochopil, že jsem právě přijela z Asie a že mám strach. Zajímal se o to, jak se cítím, chtěl mi pomáhat. Nabídl mi důležitou práci s Plácidem Domingem, dal mi šanci točit pro firmu Deutsche Grammophon. Naposledy jsem ho viděla den před jeho smrtí v Salcburku v červenci 1989. Ještě v osm večer pracoval se mnou a s dalšími lidmi, ale bylo na něm vidět, že se cítí špatně. Druhý den byla neděle, v divadle se nezkoušelo, a v televizi jsem najednou uslyšela zprávu, že zemřel. Byl to šok.
Patříte k operním pěvcům, kteří se nebrání projektům v jiných než klasických hudebních sférách.
Baví vás křižovat žánry?
Můj zájem o hudbu se zdaleka netýká jen klasiky. Vždycky jsem byla zvídavý člověk. Samozřejmě ráda dělám bel canto, Mozarta nebo německé písně, ale nikdy nezapomínám na širší a hlavně mladé publikum, které miluje pop, filmy, crossovery. Před toho, kdo klasiku nikdy neslyšel, nemůžete postavit něco obtížného. Takže občas udělám nějaké „lehčí" album nebo koncert, který mohou mladí lidé snadno poslouchat. Možná tím mladé generaci postavím most ke klasické hudbě.
Chtěla jste být vůbec operní pěvkyní? Právě že ne. Chtěla jsem být popovou zpěvačkou. Operní pěvkyni ze mne chtěla mít maminka, která mne k tomu postupně „dotlačila". Samozřejmě jsem vděčná, že jsem svět klasické hudby objevila, ale takovou Barbru Streisandovou nebo Mariah Careyovou dodnes poslouchám stejně ráda jako Marii Callasovou nebo Joan Sutherlandovou. Nerozděluji zpěváky na klasické a popové, pouze na dobré a špatné. Koneckonců ne všechna klasická hudba chytne člověka za srdce, zatímco třeba John Lennon ano. Takže když ráno vstávám, tak někdy poslouchám Mozarta, někdy Bacha a jindy třeba pop ze šedesátých a sedmdesátých let.
Příští sezonu si do repertoáru přidáte zajímavou roli zase úplně odjinud. Jak se těšíte na Madame Mao z opery amerického minimalistického skladatele Johna Adamse Nixon v Číně?
Už několikrát jsem dostala nabídky ze Spojených států, abych tuto roli zpívala, ale nechtěla jsem tam Madame Mao dělat, protože americká divadla jsou pro můj hlas příliš velká. Tato produkce však bude v pařížském Théetre du Chatelet, které mi vyhovuje velikostí a má i výbornou akustiku.
V červnu podniknete turné po Japonsku. Bude to výraz solidarity s lidmi postiženými letos na jaře přírodní katastrofou?
Miluji Japonsko i tamní publikum, protože vím, jak umí ocenit hudbu. Tím, co se stalo v březnu, jsem byla šokována, proto jsem okamžitě kontaktovala japonskou agenturu a navrhla jsem, že uspořádáme charitativní koncerty. Budu zpívat v šesti městech a veškerý výtěžek věnuji lidem, kteří přišli o domovy.
Je pro vás snadné oddělit profesní a soukromý život, nebo si nosíte práci domů?
Soukromý život a práce – to jsou dva světy, které odděluji. Na jevišti jsem Sumi Jo, která nosí krásné róby, drahé šperky, bydlí v pětihvězdičkových hotelech a létá letadly první třídy. Ale když jsem doma, tak jsem normální žena, která nakupuje v supermarketu, venčí psy, zahradničí a nenosí make up. Operní svět je krásný, ale doma ho mít nechci.