Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Vyšel jsem z vinného sklípku

 

31.5.2011 Divadelní noviny str. 8 Rozhovor
JOSEF HERMAN

SVATOPLUK SEM

Urostlý mladý muž, který naposledy překvapil rolí Klingsora v pražském provedení opery Richarda Wagnera Parsifal. Vystudoval operní zpěv na konzervatoři v Českých Budějovicích, kde zůstal v angažmá Jihočeského divadla a nastudoval několik desítek zprvu menších a poté klíčových barytonových rolí. Od roku 2009 člen Státní opery Praha, kde v režii Ondřeje Havelky zpíval Marcella v Pucciniho Bohémě, a stálý host opery Národního divadla v Praze. Hostuje v Brně, Ostravě, Plzni, občas se vrací do Českých Budějovic a pravidelně před českokrumlovskou točnu.

* Když někdo zadá do Google vaše jméno, jedna z prvních internetových adres, kterou najde, je jihomoravské vinařství!

To je firma mého otce, jsem z Velkých Bílovic.

* To je paráda, mít otce vinaře, ne?

Ano, je to hezké, ale je s tím spojena spousta práce. Jako kluk jsem tátovi občas pomáhal. Na to období moc rád vzpomínám. S kamarády jsme často chodili do sklípku, kde se u vína zpívaly moravské písničky. Už tam jsem si otužoval hlasivky. Vlastně jsem za operou vyšel z vinného sklípku. Mamka v mládí také zpívala, tančila a věnovala se folklóru, ke kterému mě od dětství vedla. Takže i já už jako dítě od první do sedmé třídy základní školy tančil a zpíval ve folklorním souboru. Asi od třinácti let jsem už jen zpíval s cimbálkou. To bylo krásné, naučil jsem se spoustu písniček.

* Do sklípku asi chodíte pořád, ne?

Už na to nemám bohužel tolik času, naposledy jsem tam byl tak před čtyřmi roky, s kamarády, a poznal, že už asi s nimi neudržím krok. Nemyslím v pití, ale ve zpívání, na rozdíl od nich jsem za chvíli unavený, protože už nezpívám tak přirozeně jak před konzervatoří, a i když nechci, stále myslím na techniku hlasu.

* No kvůli tomu jste studoval.

Ale vždycky si říkám, kolik je tam krásných hlasů, kdyby z nich na konzervatoř vybrali každého druhého, bylo by operních zpěváků habaděj.

* Takže umíte pracovat na vinici?

Samozřejmě, když máme vinohrady. Mám-li trochu času, dodnes rád pomůžu.

* Proč jste z jižní Moravy odešel studovat konzervatoř až do Českých Budějovic?

Měl jsem kamarádku, která studovala konzervatoř v Praze, a doporučila mi ji. Připravovala mě ke zkouškám, ale já si moc nevěřil a dvakrát mě také pro nedostatek talentu nevzali. Podruhé jsem už dělal zkoušky i do Budějovic, protože moje učitelka zpěvu v Břeclavi Eva Drábková věděla, že v Budějovicích právě otevřeli konzervatoř a že bych tam mohl mít šanci.

* Jak vás českobudějovická konzervatoř připravila pro operní život?

Od samého počátku v roce 1992 se mě ujala paní profesorka Dagmar Volfová – já byl její první mužský žák, protože českobudějovická konzervatoř existovala jen krátce, teprve dva roky. Možná i proto byla naše spolupráce úžasná. Studium jsem začínal jako tenor, ale naštěstí se postupem času ukázalo, že baryton mi sedí lépe.

* Inu o barytonistech se říká, že jsou to tenoři, kteří nechtěli cvičit.

My barytoni dosáhneme občas do tenorové polohy, ale nedokážeme v ní zpívat dlouho, tak jako tenoři.

* Však také skladatelé napsali pro barytony mnohé krkolomné výšky.

To jistě, třeba právě Verdi v partu hraběte Luny, kterého zrovna zkouším ve Státní opeře.

* Jak vás paní Volfová učila?

Dlouhý čas jsme trávili úvahami, leckdy jsme hodinu zpěvu spíš propovídali, protože zpívání je otázkou pocitů a ty je třeba poznat. Snad mohu říct, že jsme se skamarádili, však jsme spolu vydrželi celých mých šest konzervatorních let. Hodně věcí mi objasnila, velmi citlivě mi vybírala repertoár. Jsem jí vděčný. Pak mi někteří radili, abych pokračoval na AMU, ale já nebyl moc dobrý student, teorii a historii jsem trochu odbýval. A potom, bylo mi pětadvacet a potřeboval jsem se živit. Protože jsem dostal nabídku z českobudějovického divadla, šel jsem tam. Tudíž vysokou školu nemám, ale snad nepotřebuji papír na to, abych mohl zpívat.

* Vůbec si myslím, že pěvec se má vyučit na dobré konzervatoři, jak to bývalo, případně vyjet na zkušenou do Itálie, a pak má prostě zpívat – buď to půjde, nebo ho stejně další škola nezachrání.

Někomu to může pomoci, třeba potřebuje delší studijní čas. Znám pěvce, kterým to pomohlo.

* Ano? Můžete jmenovat?

Nemohu… Ale žádný pedagog nemůže naučit víc, než co má zpěvák v sobě, jedině na tom se dá stavět. Já už v sobě nějaký základ asi měl a paní profesorka mě navedla na správnou cestu. Zaplať bůh, že jsem to, co mi říkala, pochopil. Kdyby se to nepovedlo, tak bych se holt vrátil zpátky na vinice.

* Je to hrozné, když se někdo studiem zpěvu moří dlouhá léta a je čím dál zřetelnější, že to k pořádné kariéře nepovede.

Jenže žádný student tak nemůže a nedokáže uvažovat. Také jsem nepřemýšlel, co bude dál, prostě jsem si užíval školní léta.

* Naučili vás na konzervatoři něco z divadelního, hereckého řemesla?

To bylo mé druhé štěstí, že jsem potkal režisérku Inge Švandovou-Kouteckou, která nás učila herectví, včetně praktických věcí, jako je například líčení. A také nás učila dějiny divadla. Já si myslím, že nic lepšího mě nemohlo potkat.

* Rychle jste se také dostal na jeviště.

Poprvé jsem zpíval jako student třetího ročníku Zareckého v Evženu Oněginovi, v roce 1995, a to byla tenkrát velká výzva a příležitost. Byl jsem za ni hrozně rád. Dneska už mají studenti asi víc příležitostí, rozhodně v Praze. Je vždycky dobré vyzkoušet sám sebe přímo na divadle a začít menšími rolemi – já z prvního vystoupení tenkrát měl obavy, ale pro praxi jsou takové zkušenosti neocenitelné.

* Také záleží na tom, jak kandrdase divadelní matadoři přijmou.

V Budějovicích tehdy byla krásná atmosféra a fajn lidi, pomáhali mi. I potom, co jsem nastoupil do angažmá. Bylo to tam takové familiární, rodinné zázemí. V Praze je to jiné, tady jsou lidi víc sami za sebe. Je tu víc příležitostí, ale musíte být stále ve střehu a na všechno si dávat pozor. Jsou tu vyšší nároky, ale tím nechci říct, že bychom se v Budějovicích nesnažili o inscenace, které by měly úroveň. Mluvím o odlišném prostředí v Praze a na „oblasti".

* V polovině 90. let, kdy jste začínal, v českobudějovickém divadle kulminovalo herecké operní divadlo Václava Noska a Josefa Průdka. Připravovali vás na konzervatoři kantoři, zároveň sólisté z divadla, pro takové divadlo?

Vlastně ano. Ještě na konzervatoři jsem si nemyslel, že budu tolik potřebovat herectví. Pak jsem poznal, že herectví je někdy důležitější než zpěv. Někdy není až tak důležité, co člověk zpívá, ale jak vystihne situaci, to, co se v ní děje. Tím samozřejmě nemyslím, že by člověk měl a směl zpívat špatně, ale že je důležitý výraz a způsob, jakým postava diváky zaujme. Když začínám novou inscenaci, vždycky jdu hned na počátku zkoušek za režisérem, aby mi řekl, jak si moji postavu představuje: jakou má mít povahu, jak se má chovat. Hlavně potřebuji vědět, jaké ta postava prožívá pocity, to je pro mě nejdůležitější, abych věděl, jak ji hrát. Na tom si zakládám, na tom stavím všechno ostatní. Nemohu jít na jeviště s tím, že v patnáctém taktu mám dát ruku nahoru a ve dvacátém zase dolů.

* Mohu vás ujistit, že divák pozná, jestli jste mu nabídl postavu, nebo jen gestikulací opentlený pěvecký part. V operní postavě se musí všechno, co na jevišti děláte, od zpěvu po mimiku, přirozeně prolnout. Vedl vás k tomu i Josef Průdek jako principál a režisér?

Já se s ním pracovně potkal, až když se do Budějovic vrátil z místa šéfa opery pražského Národního divadla – poprvé jsem s ním dělal Den dobročinnosti a posléze Martu. Takže z období, o kterém mluvíte, jsem stihl až úplný konec.

* Jenže právě Flotowova Marta, dřív velmi populární a dnes prakticky nehraná opera, a poté světová premiéra objevené partitury Bohuslava Martinů Den dobročinnosti, vám nabídly v jeho režii první velké role. A to přesně v duchu, o kterém jste mluvil: byli to mladí kluci, kteří se s životem moc nepářou a berou ho s humorem. Byl jste samá ruka, samá noha, pořád v pohybu.

Den dobročinnosti byla šílenost, ale krásná. Průdek dokáže na člověka přenést pocity, které přičítá postavě. Nerozumuje, ukáže, a já okamžitě vím, co chce. To je úžasné, dnes je málo režisérů, kteří tohle umějí. Leckdo vysvětluje, teoretizuje, a já stejně nechápu, co po mně chce. Důležité je, že on sám je herec a zpěvák, stejně jako já chce, aby v postavě byly city. Prostě aby postava byla celá, ne jen zazpívaná.

* Pro takové pojetí role potřebujete jevištní partnery – co když je nenajdete?

Pak můžete dělat cokoli, a stejně se nic neuděje. Nebo se uděje něco jiného, než já cítím – pak se v zájmu věci snažím partnerovi přizpůsobit. Na jevišti musí zpěvák prostě stále přemýšlet, jak co udělat nejlépe ne pro sebe, ale pro oba, pro celek. Potkal jsem partnerky, které mi vyšly naproti a cítily, co nabízím. A pak to sedlo! Naposledy v Parsifalovi s Evou Urbanovou.

* Dokončujete ve Státní opeře Trubadúra, a zrovna v této opeře asi nejsou postavy, které by nabízely velké divadelní možnosti.

Ale ano! Podle režiséra Lubora Cukra není postava hraběte Luny jen zlá a tvrdá, jak se obvykle hraje, ale spíš nešťastná, touží a udělá pro svou lásku všechno – i zneužije svého postavení. Hned v jeho prvním výstupu ho tak chci zahrát a myslím, že to jde udělat právě výrazově a herecky.

* Myslím, že máte výhodu i ve své fyziognomii: barytonové postavy jsou většinou chlapáci!

Richard Haan je ještě větší než já! No ale samozřejmě každý máme nějakou výhodu a nějakou nevýhodu. Jak jsem řekl, snažím se vžít do role a vypadat přitom přirozeně, tedy i vzhledem ke svému vzrůstu. Třeba pro roli Rigoletta je vhodnější být menší. Ale v poslední době dostávám „chlapácké" role, to nebude asi náhoda.

* Původně mě trochu překvapila vaše nominace na Klingsora v Parsifalovi.

Já se Wagnera samozřejmě bál. Ale když jsem se podíval do not, zjistil jsem, že to není velká role a rozsahem i polohou není tak obtížná. Po premiéře mi kdekdo říkal, že bych měl zpívat Wagnera, ale to ne. Nejdu do ničeho, co bych sotva zvládal, takže ani do dramatických wagnerovských postav. Musím vědět, že mi role neuškodí.

* Na Klingsorovi se ukázalo, že umíte zahrát komedii i vážnou věc.

Mám raději veselejší věci, jsem spíš komediant. Ale Parsifal mě hodně bavil, mimo jiné právě pro partnerství s Evou Urbanovou, která byla úžasná a herecky jsme si rozuměli. V našem výstupu myslím bylo napětí, atmosféra, cítil jsem, že bylo všechno přesně tak, jak mělo být. A také Jiří Heřman z mého pohledu na inscenaci udělal hrozně moc, byl dokonale připravený. Vždycky má všechno dokonale připravené, je přísný, ale jinak by neudržel řád, který opeře Národního divadla dal. Jsem rád, že s ním budu spolupracovat i na další inscenaci.

* Jsou ovšem role spojující komické s vážným, nebo dokonce tragickým. Barytonový obor je na ně docela bohatý.

To je pravda, díky za to. Například Marcello v Pucciniho Bohémě, dělal jsem ho už dvakrát, vlastně třikrát, v Českých Budějovicích, Plzni a pak u nás ve Státní opeře v režii Ondřeje Havelky. Tato opera mě vzala za srdce, přiznám se, že když se sejde obsazení a vydaří se, tak mám na konci v očích slzy. Je to úžasné dílo, když v opeře hledáte lidi, jejich vztahy a emoce.

* Vy prostě potřebujete postavy jako ze života.

Ano. Režisér a operní zpěvák Oldřich Kříž, který nastudoval plzeňskou Bohému, mě vždycky okřikuje: Buď v klidu a zpívej! Sedni si a jenom seď! Jenže já se musím na jevišti pořád hýbat, nemohu jen tak sedět a nic nedělat, alespoň rukama, když už mě nenechá chodit. Asi proto mi také sedí Figaro z Rossiniho Lazebníka sevillského, rozlítaný, rozhýbaný, musí ho být plné jeviště. Musím se na jevišti uvolnit, prožít si postavu, jinak to není ono. Potřeboval bych se tak uvolnit v Trubadúrovi, zatím na zkouškách jde spíš o to dobře zpívat, nechci zklamat dirigenta. Ale až si představení sedne, myslím, že to nebude špatné.

* Mimochodem, v Budějovicích mám vždycky problém s orchestrem, který v akustice sálu Metropolu zní někdy hodně podivně. Nevadilo vám to jako zpěvákovi?

Nedalo se nic dělat, museli jsme tam zpívat. Když jste tam nastálo, tak vám to už ani nepřijde. Ve špatné akustice spousta věcí zanikne. Ale že by mě to někdy vyvedlo z míry, tak to ne.

* Působíte jako naprostý pohodář, rozčílíte se vůbec někdy?

Za volantem!

* To se nepočítá.

Moc se nerozčiluji, to je pravda, každého někdy něco naštve – to je přece normální. Nejvíc nemám rád . nespravedlnost. Snažím se dělat věci dobře a rozzlobím se, když mě někdo osočí za něco podle mého neprávem. Tedy ne že by se mi všechno dařilo, nemyslím jen v branži, ale i v životě. Prostě nemám rád levoty.

* To abyste emigroval a změnil zaměstnání, ne?

Ale ne. Žiju ze dne na den, jsem rád, že mám práci, která mě baví, a že jí mám v poslední době dost a naplánovanou dlouho dopředu. Samozřejmě vím, že se lidé a věci někdy sejdou lip, někdy hůř. Asi bychom také nenašli divadlo, kde je jenom dobře nebo jenom špatně. Štve mě, když ti nahoře dělají věci pro nás dole těžko pochopitelné, štvou mě lidé, kteří jen osočují a pomlouvají. Ale nikoho neodsuzuji, jen si myslím svoje.

* Patrně tedy nemáte rád ani operní kritiky?

Kolikrát si říkám, proč napsali zrovna to a zrovna takto? Proč tak zle? Copak nevidí, co je za rolí nebo inscenací práce? Vždyť jsem byl u toho, vím, jak se všichni hrozně moc snažili, jak se nadřeli! Křičí to ve mně. I když si také uvědomuji, že se to třeba úplně nepovedlo.

* Sledujete operní kritiky pravidelně?

To ne, spíš když mě někdo upozorní a řekne, tohle si přečti, tak se na ni podívám.

* Máte přece webové stránky, tam se hodí pochlubit se pochvalnými kritikami, ne?

No ano, teď jsem se jim ale moc nevěnoval, budu to muset dohnat.

* Počkejte, vy si děláte webové stránky sám?

Webmasterem je můj bratr, ale leccos si na nich dělám sám.

* Zpíváte teď opravdu hodně -nepřeháníte to? Víte, jak je operní hlas křehký nástroj.

Já se dlouho rozmýšlím, jestli vzít roli, ale někdy se to nakumuluje. Hlavně jsem se zavedl v Praze, mám angažmá ve Státní opeře a dostávám nabídky z Národního divadla. Vzhledem k tomu, že tam plánují dlouhodobě, tak vím, co budu dělat za rok či dva, ale stále ještě si některé termínové kolize neohlídám – stalo se mi, že jsem dělal dvě i tři věci do sebe, což je šílené. Jednou se mi to i trochu vymstilo zdravotně. Už dlouho se mi nestalo, že bych připravoval v klidu jen jednu věc. Skoro každý den se něco učím, jen abych to všechno dostal do hlavy.

* Každý den se učíte jinou roli?

Co každý den – každou hodinu! Zpravidla se učím dvě věci najednou, hodinu jednu a hodinu druhou. Teď se učím úryvky z Dalibora pro koncert Státní opery v Litomyšli a zároveň koncert Národního divadla na Pražském jaru. A teď budu týden v Londýně, kde s Jiřím Bělohlávkem nahrávám Prodanou nevěstu. A pak už budou zkoušky na Jakobína – ale to je česká opera, to je dobré. Naštěstí se zatím učím docela rychle.

* Světové role vám dělají větší potíže než české?

Velké problémy jsem měl s Lazebníkem sevillským, ale teď už si postavu Figara užívám, mohu ji zpívat klidně o půlnoci.

* Co na ní bylo tak obtížné?

Hlavně vysoká poloha partu. A hned na začátku je těžká ona slavná árie a následující duet s Rosinou. Jde vždycky o to vydržet začátek, pak už to tak náročné není.

* Když vás tak poslouchám – chodíte ještě k nějakému hlasovému pedagogovi?

Nechodím, ale moje profesorka o mně ví jak a co zpívám, jakási občasná kontrola je. Bohužel v poslední době moc času na hodiny zpěvu nemám, i když vím, že to není dobře.

* Ani v létě si neodpočinete?

To bývá Krumlov a jiné věci. Kolikrát jsem si říkal, že odjedu na dovolenou, třeba jen sám, odpočinout si, přijít na jiné myšlenky, ale většinou mi to pak nevyšlo.

* Kolikrát měsíčně jdete na jeviště?

V průměru tak desetkrát, dvanáckrát, někdy i víckrát, ale nad patnáct to není.

* To už je skoro každý druhý den!

Občas se hloupě seřadí třeba čtyři představení po sobě, ale co nadělám. Nejhorší je, když se sejdou stylově různé věci, třeba Giovanni, Carmen a Bohéma. Ale až tak často se to nestává. Co vyprávějí starší kolegové, bylo to dřív mnohdy i horší.

* Když my se dnes příliš honíme za co nejdokonalejšími hlasy, co nejdokonalejšími výkony – po éře studiových kompaktů dnes lidé chodí na operu do kina, na MET in HD. Začíná se ohrnovat nos nad běžným divadlem.

Já jsem si zrovna nedávno říkal, proč bychom podobné přenosy nemohli udělat i u nás? Třeba v televizi. Možná by kvalita nebyla taková jako z MET, ale do divadla se přece nechodí jen za technickou kvalitou. Měly by to být live přenosy, třeba jednou za měsíc by televize mohla zvát své diváky do českých operních divadel a nemělo by se apriori vybírat jen podle nějaké „kvality". Prostě by představení mohlo vidět daleko víc lidí, jako kdyby šli normálně do divadla v Liberci, Budějovicích, Olomouci, v Brně nebo v Praze. Třeba důchodci, kteří se do divadla skoro nedostanou. Ale měly by se takto vysílat i muzikály, třeba od Moši, nemusí to být jen opery, prostě hudební divadlo.

* Hezká myšlenka, ale nechodí lidé na MET in HD právě proto, že touží jen po exkluzivitě? A pak, kdo to zaplatí? Hlavně nároky sborů a orchestrů, se sólisty snad je nakonec možné se dohodnout.

Kde se nebude možné dohodnout, tam se do televize nedostanou. Zájem o přenosy přece musí být oboustranný. Umělci by také přenosy měli mít ve smlouvách s divadlem. Myslím, že by se to dalo domluvit. Divadlo přece není jenom a hlavně o kvalitě, kdo jak zazpívá či zahraje, ale o atmosféře, o možnosti být u toho – a i to, co se nepovede, patří k běžnému divadelnímu životu. Lidé pak mají o čem povídat. Jestli chtějí jenom dokonalost, tak si doma mohou pustit cédéčko, kde jim Pavarotti hodí vysoké cé – no dobře, a co s tím? Přece divadlo je napínavé proto, že se odehrává zrovna teď.

* Máte pravdu, není co dodat.

***

Musím se na jevišti pořád hýbat, nemohu jen tak sedět a nic nedělat.

Foto popis| Svatopluk Sem $ Marií Fajtovou v Nápoji lásky, Národní divadlo v Praze
Foto popis| S Romanou Strnadovou v opeře Marta, Jihočeské divadlo, České Budějovice
Foto popis| S Anneiy Peebo v opeře Cosi fan tutte, Národní divadlo Praha
Foto popis| S Evou Urbanovu v opeře Parsifal, Národní divadlo Praha
Foto autor| FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Foto autor| FOTO: BOHUSLAVA MAŘÍKOVÁ
Foto autor| FOTO DIANA ZEHETNER
Foto autor| FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Foto autor| FOTO: MICHAL SIROŇ

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz