Výjimečný svět modrých houslí

4.5.2012 Hudební rozhledy str. 3 Rozhovory Miloš Pokora

 

Pavel Šporcl

Vysvětlovat čtenářům Hudebních rozhledů, kdo to je Pavel Šporcl, je asi zbytečné, přesto si připomeňme houslistova základní biografická data. Narozen 25. dubna 1973 v Českých Budějovicích se připravoval na svou hudební dráhu jak na Pražské konzervatoři, tak prostřednictvím studií na Jižní metodistické univerzitě v Dallasu u Eduarda Schmiedera, na Brooklyn College u Itzhaka Perlmana a na Juilliard School u Dorothy DeLay a Masaa Kawasakiho, která završil mj. absolvováním Hudební fakulty AMU u prof. Václava Snítila. Na svůj mimořádný talent, doložený laureátskými tituly z mezinárodních interpretačních klání Concertina Praga, ARD Mnichov (1992), Holland Music Session World Tour Competition, Společnosti Bohuslava Martinů (1996) i Pražského jara 1997, upozorňoval už během studií a při svém vstupu do našeho povědomí postupoval natolik strmě, že dnešní bilancování jeho koncertních výstupů na prestižních koncertních pódiích (v roce 2004 dosáhl například mimořádného úspěchu i na jednom z nejvýznamnějších světových festivalů – Salzburger Festspiele a jako jediný z českých houslistů mladé generace se objevil v knize světově uznávaného kritika Henryho Rotha „Housloví virtuosové -Od Paganiniho do 21. století") připomíná spíš houslistu na vrcholu životní dráhy než houslistu, kterému je dnes teprve 3g let. Současně si ovšem prostřednictvím extravagantních doplňků svých výstupů získal pověst umělce kontroverzního – jedni v jeho způsobu vystupování vidí čistý úmysl přiblížit klasickou hudbu (abychom použili houslistova termínu pro vážnou hudbu) mladým lidem, což Šporcl, mj. prostřednictvím výchovných koncertů, skutečně dělá, jiní snahu o ještě větší zviditelnění. O to víc mě zajímalo, co si o tom všem myslí on sám…

* Mám to štěstí, že jsem vás poznal téměř na úplném začátku vaší dráhy, když jste jako patnáctiletý a sedmnáctiletý jinoch opakovaně zářil na Jihočeském festivalu Concertino Praga. Přiznám se, že jsem už tehdy najisto věděl, že vás čeká oslnivá dráha. Když jste se vrátil, nabitý zkušenostmi z amerických studií, a dostával jednu nabídku ke koncertování za druhou, překvapilo mě, že jste se přesto rozhodl pokračovat ve svém vzdělání na Hudební fakultě AMU. Co vás k tomuto kroku motivovalo a jak byste srovnal způsob, jakým jste byl veden na amerických univerzitách a na HAMU u prof Snítila?

Na studia do USA jsem odcházel hned po maturitě. To, že jsem se po návratu domů rozhodl studovat AMU, považuji za velice důležitý a správný krok. Mít ukončené vzdělání považuji za samozřejmost a potřeboval jsem se zaběhnout, rozkoukat se, najít si nové kamarády, kolegy. A také jsem se chtěl vrátit k profesoru Snítilovi. Měl jsem na učitele obrovské štěstí. Můj první učitel Ladislav Havel na LSU v Českých Budějovicích byl mimořádný v tom, že mě naučil mít housle rád, na hodiny jsem se těšil, mimo cvičení jsme hráli různé hry, bral jsem hraní jako zábavu. Profesor Snítil mi pak dal základy koncertní hry, naučil mne, jak na skladbu pohlížet jako na celek, soustředit se na skladatelův zápis, tedy urtext. V USA jsem byl nejdříve tři roky v Dallasu na Jižní metodistické univerzitě u Eduarda Schmiedera, se kterým jsme se soustředili na naprosté detaily jednotlivých tónů. S Itzhakem Perlmanem na Brooklyn College jsme pracovali na barvách tónu a co možná nejzajímavější hře. A u Dorothy DeLay a jejího asistenta Masaa Kawasakiho jsem se naučil tvořit opravdový velký sólistický tón a mít co možná největší technickou jistotu. Jak vidíte, každý profesor byl pro mne nesmírně důležitý, od každého jsem si vzal něco jiného.

* Ze kterých úspěchů a ocenění, jichž jste od té doby dosáhl, jste měl největší radost? Udalo se to na nějakém věhlasném koncertním pódiu, či když jste se dozvěděl o tom, že jste byl za své CD Dvořák – Suk časopisem Gramophone poctěn titulem „Gramophone Recommends", nebo jste něco takového pocítil někde v daleko méně vznešeném prostředí, třeba při setkání s upřímnými milovníky hudby v nějakém zapadlém koutě našeho domova?

Především mne hrozně moc baví hrát na housle. A od toho se odvíjí vše ostatní. Baví mne cvičit a snažit se hrát lépe. Baví mne koncertovat. Mám samozřejmě radost, když se objeví nějaká milá kritika či se povede koncert na věhlasném pódiu. Nejvíc jsem ale nadšený z toho, že lidé na mé koncerty chodí, a to jak ve velkých sálech, tak v malých městečkách či dokonce vesnicích, kam se snažím jezdit také. Rád hraji dobře, a když se mi pak na pódiu povede nějaké místo, které jsem doma usilovně cvičil, je to krásný pocit. Zkrátka a dobře, vše, co jsem odpovědí na tuto otázku řekl, je pro mne důležité a jedno s druhým mne dělá šťastným.

* O tom, že máte dar oslnivé virtuozity, už bylo vyřčeno hodně slov, přidal bych k tomu ještě dar nádherně přirozeného smyslu pro cantabile, které ve vašem věku sice zatím úplně nesplývá s těmi nejniternějšími polohami, ale ponechává si vzácnou, jakoby všudypřítomnou přirozenost frázování a ušlechtilého tónu. Přesto se zdá, že tyto vlastnosti dáváte do služeb spíše menším kompozičním celkům než velkým a koncepčně složitějším konfesím. Ve svém webovém profilu například uvádíte, že máte v repertoáru na čtyřicet houslových koncertů a bespočet sonát. I když to není směrodatné, sám jsem vás zdaleka v tolika koncertech a sonátách ještě neslyšel…

Opravdu všechny ty houslové koncerty umím a snad kromě dvou výjimek jsem je předvedl i na pódiu… Hraji velké koncerty Brahmse, Beethovena, Čajkovského, Dvořáka, ale i díla ne často hraná – koncerty Rorngolda, Strausse, Elgara, Bruchovu Skotskou fantazii… Samozřejmě i sonáty Francka, Beethovena, Brahmse, Strausse, Mozarta, také např. Stravinského Italskou svitu, Schulhoffovu Sonátu, často a rád hraji programy pro čistě sólové housle, Ysaýe, Schnittkeho, Milsteina, miluji Bachovy Sonáty a partity pro sólové housle… Můj recitálový repertoárový koncept je ale trochu jiný, než je běžné. Teď už se to opět mění, ale před dvaceti, třiceti lety jste na houslovém recitálu mohli slyšet v mnohých případech pouze sonáty pro housle a klavír. Tento trend zavedl slavný Isaac Stern. Před ním ale houslisté na koncertech ukazovali různé hudební styly, housle v těch nejrůznějších polohách, techniku i kantilénu. Koncerty byly velice rozmanité, publikum se u nich „bavilo", žaslo nad tím, co všechno se dá zahrát. A o to se snažím i já. Rád ukazuji housle ve všech polohách, jak v sonátách, tak ve velice virtuózních skladbách. Hraji tradiční, závažné skladby, hudbu novou, neznámou, ale i kompozice čistě houslové, psané pouze pro radost, technicky náročné. Chci, aby lidé odcházeli s pocitem pohody, radosti a ne vyčerpání po vyslechnutí čtyř houslových sonát. I proto si své koncerty uvádím, rád posluchačům povídám o skladbách, skladatelích, mohu je pozdravit, říci třeba něco vtipného nebo naopak závažného, někdy klidně hlásím i momentální skóre nějakého důležitého sportovního zápasu. Mám rád na svých koncertech pohodu.

* Hudbu 20. století, i tu novější, ve svém koncertním repertoáru i nahrávkách neopomíjíte, dokonce ji s úspěchem nahráváte (Bodorová, Part, Schnittke, Corigliano), a to i napříč žánry (Morricone, Brel, nahrávka Sporcelain), nicméně k té experimentálnější, která vychází z estetiky Nové hudby, jste nepřilnul. Proč? Týká se to třeba i Houslového koncertu Albana Berga?

Ano, máte pravdu, mám velice rád hudbu soudobou. Baví mne hrát skladby, které třeba nikdo nezná, které nejsou „poznamenány" žádnou tradicí. Baví mne zjišťovat limity houslí, a to nejen v klasické hudbě. Svým posledním albem Sporcelain ve stylu popového crossoveru jsem chtěl ukázat svůj pohled na možnosti houslí v moderním, elektronickém stylu. A při nahrávání jsem si uvědomil, že vlastně ani nevím, kde končí hranice klasické hudby, protože se hudební světy tak prolínají… Ale abych odpověděl na vaši otázku… Hraji hudbu, která se mi líbí a do které mohu dát sto procent. Jinak nemá cenu ji hrát. A musím se přiznat, že koncerty typu Albana Berga nejsou úplně můj šálek čaje. Zatím jsem asi v podobných skladbách pro sebe nenašel tu správnou inspiraci. Anebo jsem možná do nich ještě nedorostl a teprve na mne čekají.

* Zážitkem pro mě bylo sledovat z televize vaše vystoupení s cikánskou kapelou, jinak vás ovšem televizní pořady, zvláště ty zábavné, představují hodně jednostranně, jako mága virtuozity nebo líbivých miniatur. Nevadí vám, že jste se stal pro média přitažlivý velkou měrou díky svému image (donedávna šátek, modré housle atd.), do kterého jste se stylizoval i na oficiálních koncertních pódiích?Když jste tak činil, opravdu jste věřil, že přilákáte ke klasické hudbě současné mládí a že budou mladí najednou zvědavi i na jiné vynikající houslisty?

Je prostě holý fakt, že v televizní show není možné hrát déle než čtyři minuty. A je jasné, že budu hrát něco bravurního. Není to ale úžasná příležitost ukázat alespoň toto, když se na pořad dívají dva miliony lidí? I díky tomu se na mne lidé na ulici usmívají, díky tomu vědí, že existuje Paganini, housle, klasická hudba. A pak třeba přijdou na koncert. Ale já nehraji v televizi pouze tyto typy pořadů, mám zaznamenané např. koncerty Dvořáka, Mendelssohna, večer Dvořák Gala, koncert Gipsy Way ze Smetanovy Litomyšle, který také vyšel na DVD. Do své image na pódiích jsem se ale nijak nestylizoval, jen jsem hrál v šátku, chtěl vypadat jako kluk, kterého baví hrát na housle, a přiblížit se co nejvíc mladým. A to se mi určitě podařilo. Až pak se toho chytla média a je to dobře. Kdybych nevěřil, že to bude mít u mladých úspěch, že díky tomu budou chodit na koncerty, kdyby to nevycházelo ze mne, nedělal bych to. Udělal jsem v tomto směru hodně, na facebooku mám přes pět tisíc členů, na koncertech plno a do sálů jsem svým přístupem nalákal obrovské množství posluchačů. Také často hraji na výchovných koncertech, které mají mimořádný úspěch. Vždy jsem se snažil hrát co nejlépe, držet si nejvyšší kvalitu a za šátek se neschovávat. Stejný přístup se týká i modrých houslí. Kdyby nebyly světové, nehrál bych na ně. Jsem šťastný, že je mám a že je Honza Spidlen tak fantasticky postavil. Mimo jiné na nich ukazuji, že i nové housle mohou hrát stejně dobře nebo i lépe než Stradivárky, a vlastně tím také propaguji české moderní houslařství. Dělám věci pro jejich podstatu, ne pro image samotnou.

* Proč jste zatím neuvažoval také o pravidelném komorním muzicírování (nemyslím recitálová dua), která i ty největší houslisty obohacují o nový rozměr?

Ale já občas komořinu hraji, a rád. Doposud jsem hrál mnoho klavírních trií, dua pro dvoje housle, housle s violou, s violoncellem, Beethovenův Septet, Mendelssohnův Oktet, budu hrát Chaussonův Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto. Nemám čas se komorní hudbě věnovat víc, ale když je hezká příležitost, rád ji využiji.

* Nedávno jste vystupoval s cikánskou kapelou s mimořádným úspěchem až v Číně. Jako by se vaše odvážné výlety za hranice klasických žánrů do jiných světů hudby (v poslední době jsem slyšel i o vašem zájmu o židovský klezmer) dostaly takřka do rovnováhy s aktivitou v oblasti žánrů klasických. Pociťujete, že budete v tomto duchu pokračovat i nadále, nebo se brzy dočkáme nadšených ohlasů i třeba na vaše podání nějaké další velké repertoárové dominanty z dílny nevětších mistrů?

To, že se mi s projektem Gipsy Way tak mimořádně daří, považuji za úžasnou věc. Odehrál jsem s cikánskou kapelou více než 150 koncertů v mnoha zemích světa, stejnojmenné CD patří stále k nejprodávanějším. I mé poslední popově laděné CD Sporcelain je velice úspěšné, v červenci bude jeho premiéra na Festivalu Znojmo, kterého jsem patronem, a na podzim s ním vyjedu na turné. Jak jsem už řekl, opravdu rád ukazuji housle v různých polohách a mám rád výlety za hranice klasické hudby. Ta pro mne ale vždy bude základnou, do které se budu vracet. I proto bych se rád na své příští desce vrátil ke kořenům a nahrál něco z repertoáru klasické hudby.

* Co očekáváte od svého pedagogické poslání v houslovém oddělení Hudební a taneční fakulty AMU, byť zatím rozvržené pouze na částečný úvazek? Máte v tomto směru nějakou vyhraněnou představu, jak byste chtěl své studenty vést? A jak se těšíte na své vystoupení na letošním Pražském jaru? Pamatujete si, kolikrát jste už na tomto festivalu hrál?

Myslím, že mám hodně co „nabídnout". Mé zkušenosti z koncertních pódií dohromady se studijními zkušenostmi s nejlepšími možnými světovými profesory jsou, myslím, velice cenné. Chci se o ně podělit, aby česká houslová škola nadále měla ve světě co nejlepší zvuk. Hrát na festivalu Pražské jaro byl vždy velký zážitek, je to náš největší festival, s neopakovatelnou atmosférou. Ale i fakt, že můj poslední koncert před čtyřmi lety byl okamžitě vyprodán, je velkým závazkem. Předtím jsem hrál na tomto festivalu pouze jednou, a to kdysi dávno ještě jako student LSU Beethovenovu Romanci s Jihočeskou (tehdy státní) filharmonií. Na letošní závěrečný koncert se moc těším, budu hrát svůj oblíbený Čajkovského houslový koncert. Koncert jako takový je poctou mému příteli, zesnulému Josefu Sukovi – i proto bude pro mne velice speciální a emotivní.

Foto popis| Pavel Šporcl
Foto autor| Archiv: Smetanova Litomyšl

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz