VŽDYCKY JSEM DOST VYČUHOVAL

TISK, Datum: 11.01.2022, Zdroj: MŮJ SVĚT, Strana: 66, Vytištěno: 39 365, Prodáno: 20 965, Infotype: Nepojmenováno, Datum importu: 11.01.2022 00:31, Čtenost: 129 741, Rubrika: Můj muž měsíce, AVE: 728 886,51 Kč, Země: Česko, GRP: 1,44
Tematické duplicity: Ostatní, Kultura a cestovní ruch

Velikost operního pěvce Adama Plachetky nespočívá jen v jeho impozantním zjevu, i když, marná sláva, právě jím zaujme na první pohled. A čím na ten druhý?

Rozhovor s jedním z nejlepších světových „basbarytonů na přechodu“ začal jeho otázkou. Ve svém novém domově na okraji Prahy se mě zeptal: „Dáte si kafe?“ Než bylo hotové, dozvěděla jsem se, že Adam Plachetka a jeho žena Kateřina Kněžíková, rovněž operní pěvkyně, jsou tak trochu nomádi.

  • Kolikrát jste se spolu stěhovali?

Spočítejme to. Nejdřív jsem odešel za Kačkou do její garsonky. Byla malinká, asi 16 m2, zato skvěle zařízená. Potom jsme se vrátili na Vinohrady, do bytu, kde jsem vyrůstal, následoval Motol, Malvazinky, Smíchov. Pak se objevil tenhle dům. Já dům nejdřív odmítal, s naším životním stylem stále na cestách, ale jak jsme strávili asi půl roku na chalupě, zvykl jsem si na zahradu a nakonec se mi do toho taky chtělo. Teď ho postupně zařizujeme.

  • Jste šikovný?

Na co?

  • Na ruce…

Napůl. Postavím a smontuju relativně všechno, ale nerad dělám od základu věci, na které je vidět. Ve Vídni, kde jsem deset let zpíval, jsem si vyrobil botníky. Podotýkám, že do komory… Kuchyni taky smontuju, když je připravená z výroby, ale že bych třeba ze dřeva vyčaroval židli, to ne.

  • Baví vás práce rukama?

Docela jo. Člověk vidí, že za ním něco zůstává.

  • Když jste mi otevíral branku na zahradě, vyběhl jste naboso. Přitom už byla docela zima. Nemusíte si dávat na sebe pozor?

Ani ne. Na zimu netrpím. Otužoval jsem se odmalička, kdy mě děda sprchoval studenou vodou. Teď se najednou otužují všichni, tak se k tomu raději nehlásím.

  • Na jak dlouho se vám nyní plní diář?

Pořád se plánuje stejně, všichni doufají, že covid někdy přejde. Jen jsem se naučil nebrat plány příliš vážně. Zhruba tři až čtyři roky dopředu vím, které velké projekty mě čekají, nazkoušení nové inscenace většinou trvá do dvou měsíců, pak se hraje asi deset představení. Je třeba uvažovat hodně dopředu. Zároveň jsem však úplně změnil způsob myšlení. Rád jsem doma a chtěl bych i dál trávit víc času s rodinou. Je mi jasné, že z dlouhodobého pohledu nejde o udržitelný byznys model. Když budu často a dlouho v Čechách, ztratím pozici, kterou jsem si vybudoval ve světě. Je smutné, že se vlastně bavíme o marketingu, ne o kvalitě. Nicméně, aby člověk zůstal výjimečný, nesmí příliš dlouho pobývat na jednom místě.

  • Na co se pracovně těšíte v nejbližší době?

Na konci ledna letíme s Kačkou do Ameriky, do Bostonu, zpívat Janáčkovu Glagolskou mši. Kačka se pak vrací domů, já zůstávám ve Státech. V Metropolitní opeře v New Yorku mě čeká nastudování role Garibalda v Händelově Rodelindě. Tentokrát asi tři týdny zkoušek, ne-li měsíc, protože Rodelinda se v newyorské opeře hrála už dříve.

  • Rozlišujete, jestli zpíváte v Americe, nebo v Evropě?

Když se opera znovu vrací na repertoár a znáte ji, máte nastudováno, ve Vídni by to mohlo trvat dva nebo tři dny a v Americe několik týdnů.

  • Měla jsem na mysli reakce diváků. Například zda stále bučí, když se jim něco nezamlouvá.

Málokdy. A spíše jde o jednotlivce.

  • Hádám, že na operu chodí lidi, které opravdu zajímá. Zažil jste představení, kde jste se s diváky vysloveně „nepotkal“?

Někdy jsou super a jindy je reakce vlažná. A opravím vás, nemálo lidí chodí na operu kvůli prestiži, například je pozve jejich obchodní partner, často jde také o turisty. Ani jedna skupina mnohdy neví, co je čeká. S tím počítám. Občas narazím jen na soukromé akci, kdy cítím, že lidé přišli na raut, ne na Plachetku. Beru to tak, že někde zpívám pro umění a jinde pro složenky.

  • Jak moc se hlas a tím i repertoár mění?

Kariérní cesta je do jisté míry jednosměrka. Pokud se hlasivky dobře používají, s přibývajícími léty jsou odolnější. Víc vydrží a také je člověk umí lépe používat, než když začínal. Může přejít od lyričtějších, lehčích rolí k těm dramatičtějším. A typově se dostane od milovníků k otcům. Nemalou část repertoáru představují záporáci, zpravidla jde také o dramatičtější role, na které se vyplatí počkat. Protože hlasivky se dají nejen zocelovat, ale i relativně snadno přetáhnout. Jakmile je poškodíte, pak už není cesty zpět.

  • Četla jsem, že bránice obalená tukem je svým způsobem výhodná.

Je-li hodně obalená tukem a méně svaly, bude uvolněnější, těžko uběháte jeviště. Tuk rozhodně nerezonuje. Určitě tedy neplatí, že hlas zní lépe díky tuku.

  • Na co si musíte kvůli hlasu dávat pozor?

Máloco mi vadí. Dávám si pozor jen na pár věcí podle toho, co zrovna zpívám. Přivykl jsem si i na klimatizaci, ostatně v Americe by to jinak nešlo. Ale třeba Kačce klimatizace vadí, proto ji doma nemáme.

  • Měříte bezmála dva metry. Pomáhá vám vaše výška?

Hlasu je jedno, kolik měřím, ako rát jsem více vidět. Vždycky jsem vyčuho val. Jen na začátku kariéry jsem se hrbil, protože jsem se chtěl podvědomě přibližovat ostatním.

  • Nejsem zapálený fanda vážné hudby, ale několik oper jsem samozřejmě viděla. A nikdy jsem si nevšimla, že po jevišti nechodíte přímo, ale v obloucích.

Oblouk líp vypadá napohled. A hlas se i lépe nese k lidem v sále.

  • U mužských hlasů se rozlišuje bas, basbaryton, baryton a tenor. Stále jste basbaryton, tedy druhý nejhlubší hlas?

Teď přecházím spíše do barytonu, což právě souvisí s vývojem hlasu.

  • Musíte trénovat zpěv denně?

Záleží, co mě čeká. Jak se v roce 2020 všechno zavřelo, nezpíval jsem skoro měsíc a pak jsem se tři týdny vracel do hlasové kondice. Sedím u klavíru a opakuju jednoduchá cvičení, vždy pár tónů vedle sebe nebo jednoduchý rozklad akordu (souzvuk několika tónů), který se posouvá po půl tónech, nahoru a dolu, nahoru a dolu. Strašná nuda. Co máme se ženou děti, snažíme se cvičit hlas doma hlavně v době, kdy jsou ve škole a ve školce. Jinak chodíme pracovat do divadla.

  • Zajímáte se při studování nové role také o život skladatele, o pozadí, za jakých okolností tvořil, nebo je vám to jedno?

To je velmi komplikovaná otázka. Odpovím jinak. Fotografujete?

  • Ne…

O fotografování se říká: Naučte se všechna pravidla a pak je zapomeňte. Tím se řídím. Je dobré vědět, znát pozadí, souvislosti. Potom vše zapomenout a vycházet hlavně z muziky.

  • Nařizuje vám někdo, jak máte vypadat?

Sama inscenace. Abych věděl, jestli ji fyzicky zvládnu. Někdy člověk více stojí a jindy často přechází po jevišti, běhá nebo leze po stromech. Opera není pokaždé statická.

  • Patrně vám však nikdo nenařizuje, kolik máte vážit.

Teoreticky by se to nemělo stát, ale prakticky vím, že mě obsadí i podle vzhledu. Což je a bude vždycky má největší výzva. Operní zpěv je spojený s životním stylem, který není nejzdravější. Po představení si často zajdu někam sednout, večeřím před půlnocí. Dříve to fungovalo jedno duše. Když jsem pobýval týdny až měsíce v zahraničí, najel jsem tam na určitý režim. Například jsem si nekupoval do ledničky dobroty, co tam nepatří. Taky jsem běhal. A doma si pak s rodinou užíval volno. Jenže teď mám pocit, a zažívám ho poprvé v životě, že bych měl se sebou něco dělat, a chybí mi tah na branku. Jak je vystoupení a práce méně, „dovolenkuju“ docela dlouho. Vymlouvám se, že o samotě se mi hubne snáz.

  • Co vám práce bere?

Čas. Býval jsem osm až deset měsíců v roce v zahraničí. Kačka za mnou občas jezdila i s dcerkou Adélkou a posléze také s Baruškou, ale většinou jsem byl sám. Jenže teď vidím, že se dá žít i jinak, a nechce se mi opouštět rodinu tak často. Vracet se do stejného kolotoče v tempu, ve kterém jsem ho před necelými dvěma lety opouštěl.

  • Přemýšlel jste někdy o jiném živobytí?

Mockrát. Operní pěvci mají omezenou životnost, někdo vydrží zpívat do sedmdesáti let, jiný skončí už ve čtyřiceti. Kdyby šlo o můj problém, a ne o situaci v celém oboru, pravděpodobně bych u opery a u muziky zůstal. V administrativě, jako agent či organizátor hudebních festivalů. Že bych šel dělat něco úplně jiného, si nedokážu představit. V opeře se pohybuju od patnácti let. Mám kamarády ze sboru a mezi vodáky, tedy z dětství, ale jinak koho jsem potkal od patnácti, vždy se točil kolem zpěvu, kolem umění. Tam jsem doma.

  • Jezdil jste s rodiči na vodu?

Ani ne. Ale ještě na základce, asi ve druhé třídě, jsem začal chodit do lyžařsko-vodáckého kroužku. V létě o víkendech do loděnice, o prázdninách jsme sjížděli řeky delší dobu. A v zimě do tělocvičny nebo na hory. Nikdy jsem se nenaučil nic pořádně, ale zase umím na všechno sáhnout. Nehraju skvěle ping-pong, basket ani volejbal, ale když dostanu do ruky jakýkoliv míč, vím, co s ním. Na základce jsem ještě hrál hokej.

  • Jak vás napadlo jít studovat operní zpěv?

Kromě sportu jsem chodil na operu a koncerty, mamka to brala tak, že umění patří ke vzdělání. Zkusil jsem flétnu, kytaru, klavír nebo dramatický obor, každý den jsem něco dělal. Taky jsem zpíval ve sboru, zároveň mě bavily muzikály. A můj kamarád studoval na konzervatoři. Přišlo mi fajn jít na stejnou školu.

  • Prý vás vzali jako posledního, byl jste poslední nad čarou.

Což jsem se dozvěděl později, až když jsem na konzervatoři už studoval. Záhy jsem opustil myšlenku muzikálů a operní zpěv mě vysloveně chytil.

  • Působíte dobrosrdečným dojmem. A sama jsem mohla poznat, jaký jste džentlmen.

Baví mě být na lidi hodnej. A vím, že smírnou cestou dosáhnu lepších výsledků, než když se pohádám. Pokud toho někdo zneužívá, dovedu se ozvat, ale radost mi to nedělá.

  • Může si pěvec vašeho formátu dovolit říct třeba režisérovi, že je s prominutím blb?

Může. Také jsem to párkrát udělal, přestože bych to nevyjádřil tak šťavnatě jako vy. Nepatřím k lidem, kteří na zkouškách křičí na ostatní a pálí za sebou mosty. Kdysi jsme měli zbytečné zkoušky na jedno před stavení, opravdu nebyly potřeba, všichni jsme byli připravení. Tedy, kromě režiséra. Absolutně nevěděl, co se na jevišti děje, a pak po mně chtěl něco, co šlo proti textu. Jako kdyby ho nečetl. Odvětil jsem, že vím, jak být připravený, znám roli, což bohužel není jeho případ. Zkouška se tehdy ukončila a já čekal, že stráví noc studováním libreta. On jen druhý den přišel ubrečený, jak jsem se k němu mohl tak nepěkně zachovat.

  • Možná jsou lidé z vaší branže přecitlivělí.

Jak kdo a jak kdy. Já jsem z jiného těsta. Zpívání je práce, která mě baví. Ale pořád práce. Na ni musíte být připravena a fungovat v mantinelech studovaného díla.

  • Máte za sebou stovky představení a koncertů, více než dvacet CD a čerstvě jste spoluautorem knihy To je klasika! I z ní jsem čerpala náměty na některé otázky. Například na tu, zda je důležitý materiál, který se použil na stavbě sálu, kde zpíváte.

Je, velmi. Ideál představuje hodně dřeva a málo betonu, jelikož beton nerezonuje. Zvuk se od něj odrazí, ale když přes něj natáhnete koberec, funguje jako dusítko. Nám pomáhá dřevo a dutiny. Ty jsou jako ozvučná skříň. Jako když zaklepete na housle.

  • Komu byste vaši knihu doporučil?

Cílovkou jsou hlavně studenti nebo začínající profíci, kteří by se chtěli dostat do světa muziky. Ale určitě potěší také moje fanoušky. Je vedená for mou rozhovoru a s Vojtou Babkou, který pokládal otázky, jsme se snažili o srozumitelné podání.

  • Skutečně všude zpíváte bez mikrofonu?

V divadlech se mikrofony nepoužívají, nikdy. Třeba Metropolitní opera v New Yorku má hlediště asi čtyřikrát větší než pražské Národní divadlo a jde to. Jen kdybych zpíval třeba v hokejové hale hymnu, vezmu si mikrofon, protože ucho sportovního diváka je zvyklé na jinou hladinu zvuku. Nebo na hudebním festivalu, který se pořádá v exteriéru.

  • Na který festival v Čechách byste poslal diváka začátečníka? Tipla bych vaše oblíbené Znojmo.

Hudební festival Znojmo je super, kombinuje muziku s vínem a užijete si ho ve všech směrech. A hodně rozmanitá je i Smetanova Litomyšl.

  • Kde se ve světě cítíte jako doma?

Myslel jsem, že jednou skončím ve Vídni, že tam budeme s rodinou žít. A skončil, jenže jinak, změnilo se vedení a nebyl důvod prodlužovat angažmá, ve kterém jsem setrvával kvůli bývalému šéfovi. Ale přestože jsem pak nepředpokládal návrat za současného vedení, už měsíc po nástupu potřebovali záskok.

  • Jak se připravujete, než vstoupíte na jeviště? A co děláte pro dobrou kondici?

Předem se musím jen rozezpívat. Zpěv je obrovský výdej energie, více mentální než fyzický. Snažím se, aby divák měl pocit lehkosti, jako kdyby o žádnou námahu nešlo. Nemedituju, nemusím se uklidňovat. Dříve jsem hodně běhával a rád bych se k běhu vrátil. Teď jsem začal chodit na golf. Mám dost hobby.

  • Prý jste se stal skrz „chalupu“ vinařem.

Nikdy jsem si nemyslel, že bychom potřebovali chalupu. Ale před lety jsme díky znojemskému festivalu připadli na myšlenku pořídit si sklípek. Zadařilo se a kvůli pandemii jsme tam z posledních dvou let strávili možná půlku času. Jsem vinař nádeník. Zažil jsem celý vinařský rok a relativně vím, co se dělá na vinici i ve sklepě. Nemám vlastní vinici, chodím pomáhat mým kamarádům. Zkoušel jsem všechno. Vysazoval, protrhával listy, když réva rostla. A to je věda. Některé listy posílají cukry do hroznů a jiné jsou zásadní pro samotný růst. Důležitý je i správný střih vinné révy, je toho spousta.

  • Baví chalupa také vaše děti?

Malá Baruška se díky ní úplně změnila. Na Moravu odjížděla jako rok a půl stará holčička, která se pořád někoho držela za nohavici, byla opatrná. Když jsme dokončili budování domečku, začali jsme upravovat zahradu. Kvůli změnám jsme museli navézt asi třicet tun hlíny. A když Baruška viděla, jak jezdím s kolečkem, přidala se, popadla svoje malinké kolečko a vydržela převážet hlínu dobré dvě hodiny. Je sice malá, zato pracovitá. Kdežto Adélka vyrůstala jako světoběžnice, ráda se baví. Když jde o práci, utíká.

  • Máte se ženou jasno, kde by měly vaše děti chodit do školy?

To byl rovněž důvod, proč jsem se vrátil z Vídně zpět do Prahy. Škola v Praze nám dávala po všech stránkách větší smysl. Kačka pracuje hlavně v Čechách a není tu jazyková bariéra pro další členy rodiny, kteří nám hodně pomáhají.

  • Ale vy byste patrně mohl žít kdekoliv.

Považuju se za patriota i kosmopolitu. V Praze jsem doma stejně jako ve Vídni nebo v New Yorku. Víc mi záleží na lidech kolem mě než na samotném místě.

  • Můžete na jevišti improvizovat? A v životě?

Moje žena by vám řekla, že v životě improvizuju až moc. Jsem trochu jinak nastavený, většinou to, co se má řešit, dotáhnu o něco později, což Kačka těžce nese. Na jevišti to záleží kus od kusu, někdy ano, někdy ne. Jsem rád, mám-li vedle sebe parťáka, který umí totéž a také ví, kdy je na improvizaci vhodný čas.

  • Za co jste své ženě nejvíce vděčný?

Za děti. A že se o ně dokázala starat, když jsem lítal po světě.

  • A kdy ji máte nejraději?

Jak kdy? Pořád.

„Většinu roku jsem zpíval v zahraničí. A teď vidím, že se dá žít jinak.”

ADAM PLACHETKA (36) * Vystudoval operní zpěv na pražské konzervatoři u profesora Luďka Löbla, poté HAMU. * Začínal ve Státní opeře Praha a v Národním divadle. * Deset let působil jako sólista Vídeňské státní opery. V roce 2014 debutoval v milánské La Scale, od roku 2015 pravidelně vystupuje v Metropolitní opeře v New Yorku. * Počet jeho představení a koncertů doma a ve světě se pomalu blíží k tisícovce. * Vše podstatné se o něm dozvíte na www.adamplachetka.com nebo se podívejte na jeho facebookové stránky.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz