16.6.2014 Týdeník Rozhlas str. 16 Téma Petr Veber
Chrámovou lodí zní ten nejobyčejnější pop, do toho se odkudsi shora rozléhá bušení a od presbytáře nějaký další hluk. Prostor má dlouhý dozvuk. Jeden z řemeslníků si zřejmě přinesl rádio a pouští si nějakou soukromou stanici. Zatím rámusení tolik nevadí. Znovuvysvěcení litomyšlského piaristického kostela je ohlášeno až na 15. června. A další chvíle slávy přijdou ještě o pár dní později.
Teď je začátek měsíce a v barokním interiéru finišují práce, které významné památce vracejí po mnoha desetiletích vzhled, obsah a smysl. Protáhli jsme se pootevřenými dveřmi, ještě se sem běžně nesmí. Stojí tu zbytek lešení, povalují se věci, na zemi je stavební prach. „I kdyby se letos nepodařilo nic jiného než vzkřísit piaristický kostel, je to úžasné,“ říkají za všechny patrioty manželé Piknovi z vedení festivalu Smetanova Litomyšl. „Skoro jako zázrak,“ usmívají se. I oni pamatují, když byl počátkem sedmdesátých let chátrající kostel definitivně uzavřen. Začátek nového provozu dostal do rukou jako hlavní celebrant kardinál Miloslav Vlk. Mimořádná slavnostní bohoslužba spojená s hudbou je zařazena do programu letošního festivalu. Pro obřad je vedle několika Dvořákových Biblických písní vybrána Mozartova Korunovační mše.
K NOVÉMU ŽIVOTU
Obrovitý chrám Nalezení sv. Kříže postavený v letech 1714 až 1722 se stal symbolem vítězství protireformace. Podílel se na něm stavitel František Maxmilián Kaňka a také umělci z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Litomyšl byla od roku 1344 necelé století sídlem biskupství. V patnáctém století byla pak významným centrem Jednoty bratrské, ovšem později, za vlády Pernštejnů, stavitelů renesančního zámku, neméně důležitým opěrným bodem rekatolizace. A právě s ní se pojí dlouhá přítomnost vzdělávacího řádu piaristů, jejichž budovy vyrostly na místě vyhořelého Horního města a dlouho spoluurčovaly kulturní atmosféru Litomyšle. Vlevo od chrámu stojí bývalá kolej, vpravo někdejší gymnázium, dnes muzeum.
Kostel byl po léta v havarijním stavu. Až po zpřístupnění Klášterních zahrad v roce 2000 začala rekonstrukce celého zámeckého návrší, včetně kostela. Po mnoho let odstrojený interiér vypadal donedávna jako kulisy k nějakému temnému filmu. Jan Pikna připomíná, že nová fasáda paradoxně kostelu nepomohla. „Vypadalo to, že je vlastně v pořádku, a nic se proto nedělo. Snad jsme věci alespoň trochu pomohli, když jsme zde občas uspořádali festivalový koncert. Upozornili jsme, jak to vevnitř ve skutečnosti vypadá,“ říká. Blíží se tedy šťastné rozuzlení. Jen je ještě potřeba navrátit do věže tři zvony. Pomoci má veřejná sbírka.
PAŠIJE I MESIÁŠ
Letošní festival Smetanova Litomyšl vstoupí do piaristického kostela celkem třikrát. Po bohoslužbě přicházejí na řadu ještě dva koncerty. Na 26. června je připravena česká premiéra barokních Lukášových pašijí, jak je podle fragmentů novodobé rekonstrukce Carla Orffa v devadesátých letech upravil Jan Jirásek. „Ať visím, jestli tohle je Johann Sebastian…,“ prohlásil prý o těchto pašijích Felix Mendelssohn-Bartholdy, který se jako dirigent zasloužil o novodobé oživení zájmu o Bachovu hudbu. Skutečně – současní badatelé soudí, že zhudebnění příběhu podle textu čtvrtého z evangelistů Bach patrně nikdy nezkomponoval. Lukášovy pašije sice v rukopisu existují a mají v katalogu Bachových skladeb své číslo, mnohem pravděpodobnější však je, že tuto hudbu složil Johann Melchior Molter a lipský kantor Bach ji jen opsal, dotvořil několika doplňky a provedl.
Carl Orff, jehož známe jako autora kantáty Carmina burana, v roce 1932 v Mnichově prezentoval vlastní úpravu této údajné Bachovy skladby. Vzbudil s ní díky neortodoxnímu přístupu značný rozruch. Jak přesně zněla jeho verze, však nevíme. Za války notové materiály shořely. A tak je jasné, že náš současník Jan Jirásek, autor koncertní, filmové a divadelní hudby, autor skladeb pro dětské sbory i hudby elektroakustické, dal pašijím vlastní podobu – i když nadále barokní, tak zvukově současnou, postmoderní.
Když byl před pár lety ministrem kultury skladatel Václav Riedlbauch a začala se chystat rekonstrukce kostela, dostali od něj Litomyšlští partituru Händelova Mesiáše. A prý ať ho uvedou, až bude památka v pořádku. Manželé Piknovi to vyprávějí jako hezký příběh, který má pozitivní pointu. Oratorium Mesiáš totiž letos opravdu zazní – 5. července pod taktovkou Vojtěcha Spurného. To je další koncert ve znovuvzkříšeném chrámu.
V ZÁMKU A V PODZÁMČÍ
„Přehodnotili jsme původní rozhodnutí, amfiteátr v parku zůstává,“ ukazuje Eva Piknová na svah pod západním křídlem zámku. Nastala tu však přece jen podstatná změna. Zmizely sedačky, zmizelo jeviště. Jen terasovité stupně v trávníku naznačují, kam by se mohly postavit židle, a obdélník dole u potůčku napovídá, kde by mohlo být nevelké pódium. Hrávaly se tu pod otevřeným nebem opery pro tisíce diváků, ale počasí je někdy rušilo před koncem.
Megalomanské auditorium je pryč, teď je tu alternativní prostor pro komornější plenérové projekty. Většina produkcí se stejně už dávno přesunula na zámecké nádvoří, které může být při festivalu zakryto výsuvnou střechou.
„Celé se to zvedne ještě o pár metrů, takže vršek střechy bude nakonec vedle oblouků horních arkád,“ ukazuje na nádvoří zámku o chvíli později muž, koordinující výstavbu pódia a stupňovitého hlediště, kam až bude jako každý rok sahat zastřešení. Bílé sukno zatím na konstrukci vypadá zvadle, zakrývá jeviště. Za pár dní už tu ale má stavět kulisy Národní divadlo, a tak se i tady finišuje. Hlavní scéna na nádvoří zámku ožívá letos dvěma desítkami programů, mimo jiné samozřejmě několika operními představeními.
Pod nohama skřípe písek. Jdeme těch pár kroků od zámku k hornímu okraji parku, kde mají festivaloví diváci od letoška k dispozici v bývalé Kočárovně novou kavárnu s velkými prosklenými okny v přízemních obloucích. Nahlédnutí dovnitř prozrazuje, že neobvyklý futuristický laminátový interiér koresponduje materiálem a matně jantarovou barvou s designem uplatněným v protilehlé Jízdárně, přeměněné od loňského léta na multifunkční sál. Vstupujeme i tam – a nelze si nevšimnout posuvného pódia, které pohybem proti zadní stěně dokáže zmenšit hlediště na potřebnou velikost. Neotřelý nápad.
„Právě zde se konají prezentace před večerními koncerty. Bude tady také program o Zdeňku Kopalovi, našem rodáku, nejvýznamnějším českém astronomovi dvacátého století,“ prozrazuje Eva Piknová. Jeho památce pak festival věnuje ještě koncert se známou a oblíbenou orchestrální suitou Planety od Gustava Holsta. Partitura má počátek v roce 1914, kdy se Kopal narodil. K Litomyšli tedy úzce patří nejen skladatel Bedřich Smetana, spisovatel Alois Jirásek, politik Zdeněk Nejedlý, grafik, spisovatel a mystik Josef Váchal, knihtiskař Josef Portman či Magdalena Dobromila Rettigová, ale také vědec, který se v exilu podílel mimo jiné na výzkumu zákrytových proměnných hvězd a terestrických planet i na výzkumu Měsíce.
Programy se v Jízdárně konají a budou konat pochopitelně i v době mimo letní festival. Uvědomuji si znovu, že svým zázemím je Litomyšl víc než mnohá jiná sídla městem ztělesňujícím nové využití staré architektury i tradiční využívání nové architektury, městem kultury, centrem tradic, které žijí. Jen se stanem, který svou pichlavě rozmáchlou konstrukcí s bílými plachtami zastřešuje jakési dětské hřiště, mám problém – a nejsem prý sám. Nemohu si pomoci, do prostoru mezi historické hospodářské budovy a zámek s renesančními sgrafity tato architektonická etuda organicky nezapadá.
POZDRAV OD SMETANY
Když stojíte zády k hlavnímu vchodu do zámku, díváte se na světle omítnutou frontu budov někdejšího pivovaru. V rodině jeho nájemce se tady, v přízemním bytě, narodil v březnu 1824 Bedřich Smetana. K Litomyšli máme my všichni asi větší vztah než on, vždyť tu strávil jen prvních pár let života. Ale měl tu první veřejné vystoupení. V dospělosti se do rodného města prokazatelně jednou vrátil. V září 1867. Když odjížděl, poznamenal si pár taktů, základ klavírní skladbičky s názvem Na cestě z Litomyšle. Nikdy ji však nedokončil… Pořadatele festivalu náčrtek inspiroval k objednávce nové kompozice, která z tohoto motivku hudebně vychází. Požádali o ni Lukáše Hurníka. Jeho stejnojmenná orchestrální fantazie zazní v úvodu závěrečného koncertu v neděli 6. července. Vedle Vltavy, Novosvětské a dalších děl pod taktovkou Radka Baboráka v přímém přenosu ze zámeckého nádvoří do Klášterních zahrad vybavených velkou obrazovkou. A v přímém přenosu na stanici Vltava.
VARHANY V IGELITU
Je začátek června a v piaristickém kostele se ještě pilně pracuje. Hlavní oltářní obraz i anděl s trubkou na stříšce kazatelny už jsou na svých místech, oltáře v bočních kaplích však mají přes sebe ještě přehozeny igelitové fólie a některé kaple vybavení nemají.
Také na kůru není ještě vše, jak má být. Místo prostředního dílu zábradlí je jen provaz. Hluboký výklenek s průčelním oknem mezi věžemi zeje prázdnotou, takže je zatím dobře vidět různě staré nápisy na zdi, kde se zvěčňují generace stavitelů – až po ty letošní.
Dosud tu totiž chybějí varhany, které zadní část kůru zcela zaplní a stěnu zakryjí. Stovky dřevěných i kovových píšťal už jsou uloženy po emporách, pečlivě zabalené proti prachu v igelitu. Dokud neskončí stavební práce, nemohou být osazeny, zkompletovány a naladěny. „Příští rok už ale budou varhany při festivalu určitě hrát,“ slibuje Eva Piknová. Půjde o nástroj barokní, o rekonstrukci původního, využívající, co se dochovalo. Zbyla ovšem už jen žalostně malá část. Proniknout do nepoužívaného kostela bývalo totiž výzvou pro podnikavce, vandaly a zloděje. Jako by tu běžela jakási nepsaná soutěž se zadáním Kdo dokáže odnést nejvíc píšťal.
Na zámeckém návrší se letos uzavírá zásadní revitalizace. Varhany v piaristickém kostele jsou a budou dalším příkladem situace, kdy ještě muselo a musí odzvonit následkům komunismu.
Stojím u fontány v Klášterních zahradách. Piaristický chrám, vysoký, s točitými schodišti na bocích, vypadá odsud zezadu ještě mohutnější než z průčelní strany. Památka, která zažila vzkříšení, jako už řada objektů a scenerií v tomto městě. Nenapadá mě lepší místo, kde zakončit návštěvu, než právě tady, v zelené oáze, u soch Olbrama Zoubka, v podvečerním tichu jakoby naslouchajících zurčení vody ve fontáně, které se mísí s nevtíravě znějící hudbou.
Foto popis| Chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli byl vzkříšen k novému životu
Foto autor| Foto Petr Veber
Foto popis| Takhle to vypadalo na nádvoří litomyšlského zámku v roce 1961, když se dávali Braniboři v Čechách. Tenkrát netušili, že se tu jednou budou vznášet bílé plachty…
Foto autor| Foto archiv Smetanova Litomyšl
Foto popis| Hlavní oltářní obraz i anděl s trubkou na stříšce kazatelny už jsou na svých místech, ale stovky varhanních píšťal jsou ještě uloženy po emporách, pečlivě zabalené proti prachu v igelitu
Foto autor| Snímky Petr Veber
Foto popis| Hlavní scéna na zámeckém nádvoří letos ožívá dvěma desítkami programů
Foto autor| Foto František Renza/Smetanova Litomyšl
Foto popis| Jen stan, který svou pichlavě rozmáchlou konstrukcí s bílými plachtami zastřešuje jakési dětské hřiště, k zámku s renesančními sgrafity organicky nezapadá
Foto autor| Foto Petr Veber
O autorovi| Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo Vltava
