Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Za Husem do Husince, Kostnice i do Litomyšle

7.7.2015    Týdeník Rozhlas    str. 16   Téma Petr Veber   

„Existuje spousta pravd. Ale myslím, že ta jediná skutečná je Boží pravda, ta, za kterou stál Hus,“ říká skladatel Jaroslav Krček, autor nového duchovního díla Krédo Mistra Jana.

Díla nastudovaného pro letošní festival Smetanova Litomyšl a pak na 6. července pro pražskou premiéru s rozhlasovým přenosem na Vltavě. Krčkova hudba doprovází slavnosti připomínající odkaz muže, který před šesti sty lety ztratil pro tuto pravdu dokonce život – paradoxně z rozhodnutí církve, jejímž chtěl být dobrým knězem a kterou pouze toužil reformovat.

 

„Dřevo je na některých místech vylámáno. Tradovala se totiž pověra, že jeho žvýkání pomáhá proti bolestem zubů,“ ukazuje průvodce v Husově rodné světnici zbytky poličky. Možná si někteří odnášeli úlomky jen na památku. Do jizby v domě v Husinci nedaleko Prachatic, kde se podle tradice Hus narodil a kde je pár dní zcela nová expozice, chodili každopádně poutníci už na konci 19. století, kdy tu byl ještě soukromý byt. Kult, bizarně sahající až k touze odnést si relikvii se zázračnými účinky, byl právě na vzestupu. S Husovým svědectvím o Kristu jako jediném, ke komu je možno se odvolat ve sporu s hierarchií o pojetí církve, to ovšem mělo pramálo společného. Stejně jako vidění Husa coby antiklerikála, jako obhájce národa proti cizí nadvládě nebo jako nebezpečného českého nacionalistu. A vůbec nic společného s tím neměl výklad z pozic třídního nazírání na svět šířený po komunistickém převratu, podle něhož byl Hus revolucionářem a mluvčím vykořisťovaného lidu.

 

ÚDAJNE RODIŠTĚ

 

Červnová sobota v Husinci je dost ospalá. Otevřeno má jen vietnamská samoobsluha vedle Husova pomníku. Polední pauza v muzeu o pár desítek metrů dál se protáhla, ale kdo by spěchal. Ožije to zde až na výročí, ostatně jako každoročně. Možná prý přijede i prezident. Vůbec nevadí, že se neví, jestli se Hus narodil zrovna tady, že se ani neví, zda to opravdu bylo roku 1370, ani jak vypadal. Podstatné je, že máme místo, kde lze dávnou postavu zasadit do reálného světa a snad si i uvědomit, oč upřímně věřícímu, pronikavě myslícímu a vlastnímu svědomí věrnému muži tehdy vlastně šlo. Expozice, jejíž obsah garantují historici a teologové, to říká jasně.

            Osudy domu jsou pohnuté, počínaje požáry a konče úsilím místního kněze o zbourání – asi aby nebyla přiživována památka na kacíře.

Dopadlo to však lépe. Vzadu za zahradou postavili probuzení křesťané modlitebnu Církve bratrské a historický objekt se podařilo udržet.

Dnes patří mezi národní kulturní památky. A ani s tím kacířem už to není tak žhavé. V roce 1999 papež přiznal Husovi místo mezi církevními reformátory a vyjádřil politování nad jeho krutou smrtí. Víc si asi pro zmírnění staletých křivd nelze přát. Univerzitní učenec a myslitel byl v roce 1415 pro své učení a názory, které nehodlal odvolat, zbaven kněžského svěcení a popraven. Jeho myšlenky stály na počátku reformace evropské církve. Sto let před Lutherem a Kalvínem formuloval otázky a odpovědi, které později, v 16. století, pomohly posunout Evropu od středověku k novověku, církev od vlády ke službě a křesťanskou víru od zvyků a pověr do osobnější a uvědomělejší roviny – od dogmat k přemýšlení nad Biblí, ke svobodě. Jeho neustále aktuální odkaz se dotýká srozumitelnosti evangelia a liturgie, odpovědnosti a opravdovosti těch, kteří vedou, rovnosti všech před Bohem, síly osobního svědectví, a především nadřazení Písma jakýmkoli jiným tradicím, výkladům i autoritám, samozřejmě včetně papežské.

            V Praze, kam přišel Hus studovat a kde se nakonec stal rektorem univerzity, to s památkami na něj není slavné. Betlémská kaple je kopie z doby komunismu. Ale díky za ni. Husitské revoluční hnutí z ní nijak výrazně netrčí, a i když to není kostel, ale aula technického učení, pro příležitostné bohoslužby je prostorem vhodným. Snad zde v Domě kazatele, kde bydlel, vznikne také pořádná expozice.

 

DISIDENT HUS

 

Kozí Hrádek málem převálcovala dálnice. Dnes se po ní vezete od Tábora na jih a lesík, v němž zřícenina stojí, se mihne opravdu jen pár desítek metrů od vás.

            Jan Hus se na vzdálený venkov uchýlil z Prahy, když byl dán papežem do klatby. Psal tu své stěžejní dílo O církvi, přemýšlel nad Biblí a kázal. Údajně i na vyvýšenině, na které si u Lužnice v blízkém Sezimově Ústí nechal postavit vilu prezident Edvard Beneš… Kozí Hrádek nebyl a není velký. Zbyly zde valy, studna, základy obytné věže a několika místností. Mezi zdmi i po nich se dá chodit, dnes na nich roste tráva. A někdejšímu gotickému sídlu vévodí vysoká borovice. Za záchranu vděčí toto místo učiteli a amatérskému archeologovi Josefu Švehlovi.

            Krakovec na Rakovnicku, kde pobýval Hus poté, nadále tajně, byl něco mezi hradem a zámkem. Neobýván je hodně přes dvě stě let.

Za to, že se nestal úplnou ruinou, vděčí Klubu českých turistů. Záchranné práce začaly přesně před sto lety. Je podstatně větší než Kozí Hrádek, zachovaly se tu celé obvodové zdi. Místo stropů ovšem vidíte oblohu a okenními otvory profukuje. Právě odtud se vypravil Hus v říjnu 1414 na cestu do šest set kilometrů vzdálené Kostnice – s několika přáteli, na vozíku taženém koňmi. Na podobnou cestu, na téměř měsíční pouť, se vydává letos skupina nadšenců. Chtějí trasu opatřit turistickými značkami. Některé zastávky Husovy výpravy se jen odhadují, některé – jako Norimberk nebo Biberach a několik dalších – jsou bezpečně doloženy díky jeho dopisům. Dokonce se traduje, v kterém hostinci přespal. Do Kostnice plánují čeští poutníci příjezd na samém konci července.

 

KOSTNICE, MĚSTO KONCILU

 

„On nemluví?“ – „Ale ano, jen nečekal, že by tady někdo promluvil česky.“ Dialog mezi rodiči čtyřletého děcka a kustodkou zaslechnutý po vstupu do Husova domu. Hus-Haus, to je místo, kde patrně mistr Jan chvíli bydlel – u vdovy Fidy, nedaleko městské brány. V roce 1922 dům koupilo konsorcium bank a věnovalo jej československému státu. Je spravován občanským sdružením Společnost Husova muzea v Praze, je přístupné zdarma a je tu docela plno – ročně sem zavítá kolem patnácti tisíc lidí, letos asi ještě víc. Popisky jsou i v češtině, mezi příchozími je slyšet každou chvíli další české turisty.

            Expozice srozumitelně popisuje Husovy snahy a názory, dobový kontext a pro Němce i takové exotické detaily, jako jsou háčky a čárky v psané češtině. Jsou tu rovněž údajné dveře, pískovcové okénko a kámen na řetězu z jeho vězení, jinak je však expozice věcná. Impozantní je listina se 452 pečetěmi českých šlechticů protestujících proti Husovu upálení. A graficky je tu ztvárněna nejen časová osa Husova života, ale i paralelní průběh života Jeronýma Pražského, který se postavil na Husovu stranu, v Kostnici byl uvězněn, pak odvolal, ale nakonec se ke svému postoji opět přihlásil a zaplatil za to životem – stejně jako Hus – na hranici. Pouhý rok po něm. Ostatně Husův kámen, pomník na údajném místě exekuce, vztyčený v roce 1862 péčí českých krajanů na místě požívajícím úctu českých lidí i německých protestantů, dnes v klidné čtvrti mezi obytnými domy, má dvě strany. Na jedné je Husovo jméno, na druhé Jeronýmovo.

            Hotel v bývalém dominikánském klášteře vypadá nóbl, ale proti nahlédnutí do ambitů vedoucích k restauraci nikdo v recepci nic nenamítá. Jsou tu romantické malby znázorňující různé historické výjevy a v rohu s dveřmi kamsi do kuchyně je vyobrazen Hus, který právě někde tady strávil měsíce ve vězení. To už se mu začal rozpadat dosavadní scénář. Když jel do Kostnice, myslel, že bude moci diskutovat. Avšak preláti ho nechali zavřít, vyslýchali ho a obvinili z bludů. Připomínáme si to o pár ulic dál v Munsteru, monumentálním starobylém chrámu, kde vyslechl osudný rozsudek.

            Když do města u Bodamského jezera, kousek od švýcarských hranic, přijíždíte trajektem, scenerie je podobná jako tehdy. Rozlehlá vodní plocha, za vámi na severním břehu svahy s vinicemi a vepředu a vlevo alpské hřebeny. Takhle to viděl Hus, takhle to z lodi viděli i čeští vlastenci, kteří se sem zvláštním vlakem vydali z Prahy v roce 1868 brzy po položení základního kamene Národního divadla. Byl mezi nimi i Bedřich Smetana. A přímo v centru města u přístavu plachetnic dodnes stojí středověká budova, ve které se zasedalo. Do města se sjely rozhodující osobnosti Evropy a s nimi další tisíce lidí. Hlavním úkolem koncilu bylo odstranění stavu, kdy měla rozhádaná církev už dokonce tři papeže. Případ kacíře Husa byl doprovodnou, i když z hlediska církevního práva ne nepodstatnou scénou. Pomohl každopádně králi Zikmundovi rozhodující účastníky nad jedním kontroverzním tématem sjednotit.

A schizma se nakonec v roce 1418 podařilo vyřešit.

 

KACÍŘSKÁ ČEPICE

 

Koncert s premiérou Krčkovy skladby má v Litomyšli logiku. Nejen kvůli výročí. Jedním z žalobců v Kostnici byl litomyšlský biskup Jan zvaný Železný a naopak v poslední čtvrtině 15. století se město stalo důležitým centrem české reformační církve – Jednoty bratrské. V Česku je na dvě stě Husových soch. I v Litomyšli ji mají – v Husově sboru sádrový model od Františka Bílka.

            Kdo ví, zda Hus viděl svůj konec jako prohru… Nemohl tušit, jak silně a na jak dlouho jeho myšlenky ovlivní Čechy. V Husitském muzeu v Táboře, kde je od června až do října přístupná výstava o Husovi a o jeho následném životě v české kultuře, si uvědomíte, že byl a je pro někoho světcem a mučedníkem, pro někoho svědkem, pro další buditelem či vizionářem, pro jiné politickým symbolem, součástí státních tradic, a pro někoho ovšem jen podobiznou na hrníčku, na hracích kartách nebo na poštovní známce. Hus vstoupil do dějin a husitství se nakonec stalo pevnou součástí učebnic dějepisu i umění.

            Ale co si odvézt jako nejlepší suvenýr? Papírovou mitru s ďáblíky, čepici kacíře, jakou měl na hranici na hlavě i Matěj Hádek v roli Husa v novém televizním filmu! Snad je dostatečným důkazem, že už jsme – pokud chceme – otevřeni k novému pochopení. Svobodni od předsudků, schémat, emocí a klišé, zastiňujících pravý smysl života a kréda mistra Jana.

 

Foto popis| Jeden z dvou set pomníků mistra Jana Husa stojí i v jeho rodném Husinci

Foto popis| V kostnické Husově ulici láká česky psaný vývěsní štít do Husova domu

Foto popis| Jedno výročí spojené s Janem Husem si Betlémská kaple připomněla již v říjnu 2014: 600. výročí vysluhování podobojí

Foto popis| Husův kámen na údajném místě exekuce, vztyčený v roce 1862 péčí českých krajanů

Foto popis| Na Kozím Hrádku psal Jan Hus své dílo O Církvi, přemýšlel nad Biblí a kázal. Kolem sviští auta, mezi zdmi i po nich se dá chodit, dnes na nich roste tráva.

Foto popis| V kostnickém přístavu stojí budova z roku 1388 zvaná Konzil, kde zasedalo konkláve volící papeže. Dnes je tu restaurace a kongresové centrum.

Foto autor| Snímky autor

 

O autorovi| Petr Veber, publicista

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz