27.6.2014 Jičínský deník str. 2 Jičínsko
Hudební kritik Zdeněk Vokurka, hlavní tvář Foerstrových dnů, slaví významné životní jubileum. Celý jeho život je spjat s hudbou
Litomyšl – Nenašla bych snad vhodnější místo na světě pro následujícírozhovornebospíš vzpomínání, než je Litomyšl. Smetanova Litomyšl. Sedíme při dobré kávě v Klášterní zahradě, spolu s námi je tu přítomno národní obrození – studenti Vavřena i Špína, z okna měšťanského domu nás kritickým okem měří aktuár Roubínek. Alois Jirásek v nadživotní velikosti nedaleko v parku odpočívá jsa unaven z toho množství práce, které pro českou identitu vykonal. A na náměstí, před hotelem Zlaté Slunce, takřka v taneční pozici postává ten, jenž pro slávu Litomyšle udělal snad nejvíce. Slavný rodák z litomyšlského zámeckého pivovaru – Bedřich Smetana.
„Dovolte, abych vás představila panu Smetanovi – to je váš oddaný ctitel a obdivovatel pan Zdeněk Vokurka, muzikolog a hudební kritik. Je o něco mladší než vy, pane Smetano, narodil se sto deset let po Vás, jinak řečeno před rovnými osmdesáti lety. Že tomu nevěříte? Ani se vám nedivím, jubilant Zdeněk Vokurka má v sobě mladickou jiskru a neztrácí glanc…“
První polibek od paní Hudby
To bylo v roce 1940, kdy mě rodiče před zahájením první třídy vzali do Národního divadla na moji první Prodanku. Mám dodnes schovaný program. Byl jsem jak u vytržení. Klasická scéna, lidové kroje a ta hudba . . . Ne, neměl jsem v rodině žádné předky, kteří by se věnovali systematicky hudbě. Jen můj otec občas hrával na klavír v proslulém kabaretu Červená sedma a orchestru Jaroslava Ježka.
Aby se někdo tak „zakousl“ do muziky jako já, tak to ne, já byl a asi bohužel zůstanu z rodiny jediný. Ta atmosféra operního představení mě natolik uchvátila, že jsem už od svých šesti let začal poslouchat vše, co tehdejší protektorátní rozhlas nabízel, četl jsem knihy s hudební tematikou a samosebou jak se na tehdejší dobu slušelo, chodil jsem do houslí. A když skončila válka, mně bylo dvanáct, tak jsem si s muzikou začal skutečně vážně. Chodil jsem o sobotách a nedělích na všechna operní představení Národního divadla, odpolední i večerní. Nosil jsem si s sebou celé klavírní výtahy, seděl jsem na bidýlku, nebo i jen tak na chodbě, poslouchal muziku a současně jsem kontroloval notový záznam, zda hraje orchestr dobře. Pak přišlo v roce 1946 první Pražské jaro s Rafaelem Kubelíkem, v roce 1949 první Smetanova Litomyšl . . .
Na prknech, co znamenají svět
No tak tam jsem se tedy moc neohřál, i když ambice jsem měl velké. Jak rád bych býval zpíval v opeře, miluji basové role, hlavně jsem toužil zpívat nějakého ďábla nebo démona. Nicméně jsem začínal jako statista v Musorgského opeře Boris Godunov, kde jsem tak dlouho v zákulisí sledoval dirigování rozsáhlého pěveckého sboru, že jsem se již na scénu nedostal. Později samozřejmě ano, jako mládenec s pivíčkem v ruce v mé milované Prodance, zbrojnoš, který si jde pro Dalibora, studentík v Jakobínu atd. Rád vzpomínám na zájezdová představení ND. To byly z Prahy vypravovány celé vlakové soupravy ansámblu ND – pěvci, hráči orchestru, sbor, kulisáci. A té slávy v každém městě, kam jsme přijeli! Místní lidé se prali o to, aby nás mohli u sebe v soukromí ubytovat – takovou vážnost ND mělo. I v Litomyšli jsem byl poprvé se zájezdem ND, to bylo v r. 1953 s Prodanou nevěstou, Daliborem a Dvěma vdovami, a představ si, že jsem bydlel právě v tom hotelu Zlaté Slunce na náměstí a z okna jsem se díval na Bedříška.
Lékař nebo muzikant
To víš, živit se muzikou, to se mým rodičům nelíbilo. Táta ze mě chtěl mít doktora. A protože dostat se na medicínu v padesátých letech nebylo vůbec jednoduché, poradil někdo tátovi, aby mě po maturitě, kterou jsem skládal na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, nechal ještě zapsat na čtyři roky na školu zdravotní. A po dvou letech na vojně jsem nastoupil do laboratoře. Ale v hlavě jsem měl jen muziku. Takže když jsem náhodou objevil v novinách, že se druhý den konají přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu UK, obor muzikologie, tak jsem se tam jen tak vypravil, že to zkusím. Zkoušející byl vynikající pedagog a hudební vědec Mirko Očadlík a požádal mě, abych mu něco řekl ke Smetanově smyčcovému kvartetu Z mého života. Nebylo nic lehčího, byl jsem přijat jako mimořádný student muzikologie právě do třídy Mirko Očadlíka. Už za studií jsem začal pracovat v Českém hudebním fondu. Mým úkolem bylo mapovat a propagovat současnou českou hudbu. Toho, že jsem se do ČHF dostal, jsem si velice považoval a cenil, protože jsem nastoupil na místo po R. A. Dvorském – a to jak uznáš, bylo jméno. No a aby toho nebylo málo, tak jsem se nechal zapsat také na studium kunsthistorie a víš, kdo mě učil? Sám profesor František Dvořák! Nedávno jsem se s ním potkal v Praze v hospodě U Tygra, kam chodil i Hrabal. Tak jsme trochu zavzpomínali na staré časy. A táta? Co mu zbývalo, než se smířit s tím, že syn nebude chodit v bílém plášti, ale že bude šťastný s muzikou a uměnímvůbec.
Vzácná setkání
Já byl odjakživa drzej a když mě někdo zajímal, tak jsem se za ním vydal třeba do bytu jen tak pro podpis. A za ty roky práce, ať už jsem pracoval v Českém hudebním fondu, nebo jako dramaturg České filharmonie, odborný poradce opery Národního divadla, hlavní dramaturg hudebního vysílání Československé televize a naposledy jako ředitel Pražského jara, jsem se taky potkal s desítkami vzácných lidí. A třeba mi tehdy někteří ani jako vzácní nepřipadali, osobnosti se z nich staly až léty umělecké práce. Rád vzpomínám na setkání s J. B. Foerstrem, to mi bylo patnáct, když jsem se za ním vydal do jeho strašnické vily, on byl všestranný umělec – skladatel, malíř, básník. Krátce jsem se potkal s Hanou Benešovou, manželkou prezidenta dr. E. Beneše. Několikrát jsem byl na návštěvě v bytě u Jana Drdy – taky jsem jen tak prostě zazvonil u dveří, jestli by mi nepodepsal Hrátky s čertem a Dalskabáty, které právě čerstvě vyšly. V ateliéru Jana Zrzavého jsem obdivoval ohromnou lahev od okurek plnou různých mincí a bankovek – na co to měl, to je mi dodnes záhadou.
Krásná setkání byla s Jaroslavem Seifertem – stejně jako on i já miluju něhu podzimu. Další zajímavý atelier – Ludmila Jiřincová, malířka a ilustrátorka. V lavici na muzikologii jsem seděl s Jirkou Tichotou ze Spirituál Kvintetu, v televizi jsem sdílel kancelář s klavíristou Jirkou Maláskem, spolupracoval jsem s Václavem Holzknechtem, často jsem se tam také při práci na hudebních pořadech potkával se Zdeňkem Mahlerem, který tenkrát nemohl pracovat pod svým jménem . . . No a když se podívám za hranice – jako novinář jsem se v r. 1993 dostal do blízkosti papeže Jana Pavla II., na ten letmý dotek ruky nezapomenu. Velice si vážím toho, že se mi podařilo dostat do Prahy Leonarda Bernsteina, s tím jsem se pravidelně potkával po tři roky, dokonce jsem s ním popíjel z jedné „placatky“ whisku. Úžasné setkání s dirigentem Karajanem, ve Švýcarsku jsme se pravidelně scházeli s Rudolfem Firkušným, představ si v Polsku jsem dělal interview s italskou herečkou Annou Magnani (hereckým vzorem Simony Stašové), v Paříži s Belmondem i Delonem, taky třeba s vynikajícím ruským baletním sólistou Baryšnikovem, když už jsme na tom východě, tak třeba se Šostakovičem, Rostropovičem, Oistrachem. Těmhle posledním třem jsem dokonce namaloval karikatury, které mi vlastnoručně podepsali . . .
Umělecká přátelství
Ale to víš, že je to možné i v téhle branži mít přátele. Jo, třeba mezi zpěvačkami je rivalita, tam se kamarádství moc nepěstuje. Já s tou svojí profesí měl vlastně štěstí, že jsem si s nikým nekonkuroval a dělal jsem si, co jsem chtěl. Moc vzpomínám třeba na téměř patnáctileté přátelství s dirigentem Václavem Neumannem. Říkal jsem mu „pane šéfe“. S tím jsme společně dělali dvacetidílný televizní cyklus Česká filharmonie hraje a hovoří. Já psal scénáře, on to potom působivě převyprávěl na kameru. Oba jsme měli stejný cíl – prosadit k obyčejným lidem kvalitní muziku. Ten cyklus měl velký ohlas, pochválím se, že jsme za něj obdrželi Velkou cenu ČST (což bylo víc, než Zlatá Praha). Nedá se zapomenout na 300 přímých vysílání pořadu Hudba z respiria. Víš kolik je to roků práce? Všechny tyhle pořady mi uváděl přítel Milan Friedl a novoroční koncerty ze Španělského sálu uváděl společně se slovenskou hlasatelkou Elenou Galánovou. Elena byla nejen krásná, ale taky tajemná. Věštila budoucnost z kávové sedliny. Umělecké přátelství mě také pojilo s Dvořákovým vnukem, houslistou Josefem Sukem, kterému jsem směl říkat důvěrným oslovením „Pepulo“. A vůbec ta Dvořákova rodina mě provází celým životem. Já jsem se opravdu hodně přátelil s Otakarem Dvořákem – synem skladatele Antonína Dvořáka. Často jsem za ním jezdil na Vysokou u Příbrami, kde stojí dodnes vila Rusalka, kam jezdil Antonín Dvořák odpočívat. Otakar pobýval se svým otcem v Americe, takže jeho vyprávění o tom, co prožívali za mořem, ten stesk po domově, který jeho táta vložil třeba do Biblických písní, bylo naprosto autentické. A teď se přátelím se synem Otakara, Antonínem Dvořákem III.. A on mi zas vypravuje to, co mi neřekl otec. Třeba že pokaždé, když slyšel druhou větu Amerického kvartetu, hořce plakal. No a představ si, že jsem jako kluk, když jsem byl u babičky v Libáni na prázdninách, jezdil každoročně na kole do Jabkenic, kde v té době stále ještě žil hájovně vnuk Bedřicha Smetany Zdeněk Schwarz, a vyprávěl mi střípky z posledních měsíců života Smetany. No není to úžasný, řekni . . .
Hudba je rodu ženského
Kam teď svým dotazem míříš? Samozřejmě, že jsem měl jako mladý kluk své ženské idoly. Bezkonkurenčně byla naší nejkrásnější pěvkyní všech dob Marie Podvalová. To byla opravdová kněžna Libuše. Co my jsme se na ni načekali po představení, abychom ji mohli vyprovodit domů. Ale to nebyla jen ona, my jsme doprovázeli domů i jiné – Marii Tauberovou, krásnou Vlastu Fabiánovou a dokonce i mužské – Beno Blachuta, Ivo Žídka nebo herce Vojtu, Štěpánka, Smolíka. A co se týká spojení „hudba – žena – múza“? O Myslbekově bronzové soše krásné ženy s lyrou jménem Hudba, která je ve foyer Národního divadla, jsem napsal malou impresi, jež v závěrečné větě shrnuje asi vše na toto téma: „Hudba a žena plodí neustále život.“
Nesplněná přání
Co bych zapíral, na jednu stranu mě mrzí, že mi je už tolik, kolik mi je. Ale na druhou stranu jsem šťastný, že mi je tolik, kolik mi je. Že jsem se narodil natolik včas, abych všechny tyhle vzácné lidi, o kterých ti vypravuju, potkal, poznal, pracoval s nimi. Stačilo by narodit se o deset let později a nic z toho by nebylo. Splnila se mi všechna přání, která jsem v životě měl, dokonce se splnilo i to, nač jsem se kolikrát ani neodvažoval pomyslet. Když se ohlédnu zpátky – byl to krásný život s Hudbou, v Hudbě, pro Hudbu Víra
. . . věřím v Boha, protože mi pomáhá. A věřím v Hudbu, protožeměuzdravuje.
Sotva dopisuji poslední řádek vzpomínek a postřehů jubilanta Zdeňka Vokurky a už mi zvoní na stole mobil. „ . . . víš co mi právě přistálo v mailu? Program hradecké filharmonie na další sezónu. V březnu 2015 budou hrát celý cyklus Dvořákových symfonických básní na Erbenovu Kytici. To nemůžeme vynechat! Já si to „sejfnu“, aby se mi to náhodou neztratilo, znáš mě, a přepošlu ti to. Je tam toho dobrého hodně. Pááá.“
A tomuhle Vokurkovi že je osmdesát?!
„Splnila se mi všechna přání, která jsem v životě měl, dokonce se mi splnilo i to, nač jsem se kolikrát ani neodvažoval pomyslet. Když se ohlédnu zpátky, byl to krásný život s Hudbou, v Hudbě, pro Hudbu.“
Zdeněk Vokurka
Foto popis| JUBILANT, zakladatel Foerstrových slavností v Libáni, autor posezení v libáňské cukrárně Karolínka, hudební kritik, muzikolog Zdeněk Vokurka.
Foto autor| Foto: archiv
O autorovi| Se Zdeňkem Vokurkou si v Litomyšli povídala Pavlína Kaprasová
Region| Východní Čechy