21.5.2007 Xantypa str. 64 Pěvkyně ANNA ŠERÝCH 21.5.2007 Xantypa str. 64 Pěvkyně ANNA ŠERÝCH
Eva Urbanová
Slavit začne galakoncerty na Pražském jaru a na festivalu v Litomyšli – bude rozdávat svůj ohromný hlas, své zaujetí pro role, svou jedinečnost. Později rozjede turné a připomene, že začínala jako rockerka.
Kdo zná film MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ, dosadí – Eva zpívá světu! Doslova. Dvě největší kariérní mety – newyorskou Metropolitní operu a milánskou Scalu – dobyla. Ve Scale vystoupila po boku José Cury před deseti lety, do Met se dostala rok poté a pravidelně se tam vrací. K rozhovoru jsme se sešly přesně po dvaceti letech od jejího prvního vstupu na operní jeviště: 18. dubna 1987 zpívala Cizí kněžnu v odpoledním představení RUSALKY v Plzni. Děvče z vesnice, bez konzervatoře, s výučním listem z učňovské školy!
Eva Urbanová má zlato v hrdle, víru v Boha a víru ve své poslání – zpěvem rozdávat radost. Má ohromnou kuráž, ohromnou pokoru a ohromný humor. O vysokém operním světě hovoří živě a otevřeně a stejně vzpomíná i na lidi u startu: "Nejvíc musím poděkovat panu děkanu Novákovi, který řekl mým rodičům, že má smysl, abych zpívala. A co řekl pan děkan, to na mého tatínka platilo."
* Prvé angažmá?
V plzeňské opeře. Ale finance prý bránily tomu, aby mne přijali, tak se pan tajemník Moser zřekl části svého platu a dával 750 korun ze svého na můj třetinový úvazek. Bylo to od něj hrozně krásné a řekl mi to, až když jsem odcházela do Národního divadla: "Pamatuj, tady jsi začínala a všichni koukali, jaké dělám gesto. Vidíš, stálo to za to!"
* Do Národního jste vstoupila rovnou vchodem pro účinkující?
Jsem dítě z vesnice, jako malinká jsem byla na PRODANÉ NEVĚSTĚ, příšerně jsem se nudila, ale moc se mně líbila křesla v lóžích, byli jsme ve Smetanově divadle. Pamatuji si májku na začátku, a nakonec přiběhl medvěd. Opravdu, do Národního jsem přišla až zpívat. Poprvé v březnu 1990 Miladu ve Smetanově DALIBOROVI.
* Jako děvče na internátu jste chodívala na Karlově náměstí do kostela svatého Ignáce. Tam jste si to velké zpívání vyprosila?
Nene, tam jsem chodila za hudbou. Rodiče mně nedovolili jít na konzervatoř, chtěli, abych vystudovala něco praktického, a jak jsem paličatá – mám to ve znamení, jsem Beran – , tak jsem absolutně přestala zpívat. Ale hudba mně scházela a tam hrály krásně varhany. Patrona mám svatého Patrika, o tom jsem se přesvědčila ve Spojených státech. Pokaždé, když jsem v New Yorku, zajdu do toho nádherného kostela na Páté Avenue, pro klid, povzbuzení, energii, tam jsem opravdu vyslovila i všechna svá přání. Připomíná naši katedrálu svatého Víta, proto jsem si ho oblíbila. Moje první vystoupení v Metropolitní opeře byl záskok od druhého jednání, zpívala jsem Ortrudu ve Wagnerově LOHENGRINU. Bylo to 17. března na svátek sv. Patrika! Po debutu jsem při vstupu do kostela zvedla oči a nad vchodem čtu: St. Patrick Cathedral! Já jsem nevěděla, že je mu zasvěcený, ani jsem nevěděla, kdo je svatý Patrik. Myslela jsem, že nějaký posel jara, protože v Metropolitní v klubu měli zrovna všude takové zelené skřítky a trojlístky a říkali tomu svatý Patrik. Je to až neskutečné, zpívat jsem měla, jak bylo ve smlouvě, až 1. dubna.
* Rázem jste vpadla pod taktovku Jamese Levina?
Je to, myslím, nejlepší operní dirigent světa, k němu můžete být otočená zády, nemusí dát jediný nástup, a přesto víte, kdy nastoupit. Můj agent v New Yorku Bob Lombardo to taky říká – že jsme spojeni "přes hlavu", přes vnímání na stejné struně. V Met jsem taky dělala premiéru sezony, TOSCU s Nellem Santim, legendou italských dirigentů, který pracoval ještě s Callasovou. A zažila jsem Carla Rizziho, byl u toho, když jsem zpívala prvně Santuzzu, a přesně fungovalo, co jsem říkala o spolupráci s panem Levinem. Teď jsem se tam vrátila do další produkce SEDLÁKA KAVALÍRA a narazila jsem na pana dirigenta, který je určitě vynikající na moderní operu, ale v Mascanim jsme si nerozuměli, necítil to veristické pružení.
* Do verismu jste zrozená?
To je přesně moje parketa, mohu ukázat, co ve mně je. Nejenom zpívání, také herecké kreace, musíte naplnit charakter postavy, ty neskutečné emoce, tolik zvratů…
* Hlavně Verdi rozehrává lásku až za hrob, jeho hrdinky obětují život, aby se nedostaly do spárů všelijakých svůdníků, spolykají jed, dýkou se probodnou a pak přikvačí jejich pravý milý, nic nechápe a příšerně žárlivě vyvádí. Vadí vám ta mužská zaslepenost?
Ne, mně to připadne jako pravdivá charakteristika ze života, protiklady, to jsme my, to střetnutí je pravý vztah muže a ženy. Ať muži stokrát říkají cokoli, všichni jsou žárliví. Když on potom zjistí, že si vzala jed, tak začíná to pravé pnutí – ty moje jediná, neumírej! a začne si sypat popel na hlavu. My se nenávidíme a vlastně se milujeme, to je ta lidská láska – odi et amo. V opeře je všechno tak nádherně předimenzované, všechny city, všechno drama života. Proto operu tak úžasně milujeme. A když se s tím sžijete, tak ve vás něco zůstane a máte pak do života vyšší nároky. Úplně na všechno a na všechny a vadí vám bezohlednost, generační bezcitnost. Žijeme v kruté době, což mně neskutečně vadí.
* Čím se obrňujete?
Mám víru v Boha, a když někdy nevím kudy kam, tak si říkám: to ti byla podsunutá nějaká zkouška a musíš se s ní vypořádat – buď prohraješ, nebo vyhraješ, nebo si to nějak srovnáš.
* A nastala někdy situace, které jste porozuměla až po čase?
Když jsem dostala před lety smlouvu na cover do Metropolitní, byl to obrovský úspěch. Ale jste záloha a honí se vám hlavou – kdyby mě tam teď pustili, to by teprve viděli… ta paní je velká umělkyně, no ale… Je to všechno dáno netrpělivostí a tím, jak moc chcete. Když došlo na smlouvu a já jsem opravdu zpívala, s hrůzou jsem zjistila, jak moc děkuju tomu, co mne na scénu nepustilo dřív. Ano – hlas jsem měla, ale jeviště chce víc. Ještě jsem potřebovala mnoho, co mne tady v Národním nikdo nenaučil, a tam jsem měla čas okoukat, pochopit a dojít do kvality sólisty, který vystupuje v Metropolitní.
* V Národním teď excelujete jako Minnie, Děvče ze Západu…
To je taková moje "story". Říkám jí Kostelnička ze Západu, je proti ní sice mladá, ale také to má všechno pořádně srovnaný v hlavě, má své mravní zásady, věří v mravní hodnoty, je čistá a plná lásky. Tu roli mi nabídli prvně tak před osmi lety v Torontu. Tehdy jsem řekla, že je to všechno strašně krásný, ale že na to ještě nemám. A pan šéf se tak podíval: "Opravdu nechceš zpívat DĚVČE ZE ZLATÉHO ZÁPADU?" "Ne, ale zazpívala bych si děvče ze Zlatého Východu!" "Co to je?" chtěl vědět. "PRODANÁ NEVĚSTA!" Tak se z mého popudu v Torontu dávala "Prodanka", zpívali jsme s Mirem Dvorským a bylo to moc vydařené. Minnie je neskutečně těžké zpívání, Puccini nenechá vydechnout ani vteřinu. Psal to pro Emu Destinnovou a já jsem tou rolí své milované pěvkyni ještě blíž. Už léta mám vžitý téměř rituál: Když jdu služebním vchodem do Metropolitní opery, tak v kabince, kde sedí vrátný, visí fotky z DĚVČETE ZE ZLATÉHO ZÁPADU a na jedné je právě ten moment, kdy je Enrico Caruso přivázaný ke stromu a Ema Destinnová mává pistolí… Vždycky když tudy procházím na představení, tak mně tam padne pohled a proběhne docela důvěrně hlavou – (ale aby někdo neřekl, že jsem nějaká neuctivá) -Emčo, prosím, drž mi palce!
***
18. dubna 1987 zpívala Cizí kněžnu v odpoledním představení RUSALKY v Plzni. Děvče z vesnice, bez konzervatoře, s výučním listem z učňovské školy!
Mám víru v Boha, a když někdy nevím kudy kam, tak si říkám: to ti byla podsunutá nějaká zkouška a musíš se s ní vypořádat.
Foto popis| ADRIANA LECOUVREUR – Národní divadlo v Praze, 2004
Foto popis| TURANDOT – Cincinnati USA, 2003
Foto autor| foto ARCHIV
