2.6.2011 Hudební rozhledy str. 3 Rozhovory
Petar Zapletal
* Od našeho posledního rozhovoru s cimbalistkou, skladatelkou, herečkou a pedagožkou Zuzanou Lapčíkovou, publikovaného v Hudebních rozhledech v roce 200Q, už uběhly dva roky (HR 20og, č. 6, strany 8-g). Co všechno jste zvládla v průběhu minulých let?
Především procestovat kus světa s hudbou, vydat nějaké nahrávky, ale hlavně realizovat svou první větší kompozici a natočit film.
* Nebylo ale všechno tak docela zalito sluncem: v říjnu loňského roku se po osmi letech konečně podařilo uzavřít spor se souborem Včelaran. Oč v tom sporu šlo – a jak byl vyřešen?
Byla jsem neprávem nařčena, že jsem se na činnosti souboru obohatila. Nakonec jsme se ale dohodli, že se soudit nebudeme. Už před deseti lety jsem ze souboru odešla. Dlouho jsem ale nechápala postoj jeho některých členů.
* Spolu založila jste soukromou Základní uměleckou školu v Uherském Hradišti. Jak škola prosperuje? A ještě tam učíte?
Založila jsem ji společně s manželem a ještě s jedním manželským párem. Velice nás překvapil, skoro až zaskočil obrovský zájem: v tomto právě končícím školním roce máme pět set žáků. Škola už je opravdu ustálenou institucí se stabilním počtem zaměstnanců, a je o ní v kraji hodně slyšet. Myslím si, že dnes už je nesmazatelně zakreslena na regionální mapě. Pořád učím: mám plný úvazek (23 hodin týdně). Učím moc ráda – je to můj koníček. Některý den učím až devět hodin.
* Koncem letošního ledna (21.1. 2011) jste vystoupila v televizní show Karla Sípá Všechnopárty. Tam jste prozradila, že už od svých šestnácti let komponujete, upravujete a taky „kazíte" hudební skladby. Doufám, že ten výrok o „zkažení" jste nemyslela vážně. Nebo ano?
Dnes se všelicos chápe jako „zkažení" lidové hudby. Moje první kontakty s hudbou se vztahovaly k malým formám písní, protože jsem vyrůstala v podnětném hudebním prostředí: kolem mě se zpívalo. Babička i maminka se mě zpěvem snažily utišit – a to kupodivu dokonale fungovalo. Už v dětství jsem asi měla potřebu zaznamenávat si hudbu: nedávno můj kmotr objevil můj první „kompoziční" pokus zápis. Ještě jsem neuměla číst a psát, ale vytvořila jsem si nějaký vlastní systém notového zápisu. V této vlastní notaci jsem zachytila nějaké melodie. Když jsem to teď po dlouhé době měla v rukou, upřímně jsem se tím bavila, a dokonce jsem záznamy dokázala rozluštit. V době, kdy jsem vedla soubor Včelaran, jsem velmi často zkomponovala píseň, a řekla jsem, že jde o písničku lidovou. K tomu jsem třeba použila lidový text. Brzy jsem pochopila, že s nápěvem je možné nádherně pracovat. Asi od dvanácti let věku jsem se mravenčím způsobem probírala sbírkami moravských hudebních „pokladů" (Sušil, Bartoš, i regionální sbírky), a to se ukládalo do tehdy mladé paměti, do mého čerstvého „computeru", takže bylo s čím pracovat. Vzpomínky na tyhle poznatky mi naskakují vždycky, když potřebuji nějakou variantu, nějakou verzi. A to je úžasné…
* Ve Všechnopárty jste Šípovi vtipně sekundovala vyprávěním o tom, že hra na cimbál je chápána jako záležitost takřka ryze chlapská, že s transportem metrák vážícího nástroje vám vždycky museli pomáhat muži. Ale také jste přiznala, že vás teď velmi těší hudbu i psát. Znamená to, že se míň věnujete ostatním svým činnostem, zejména hře na cimbál?
Denně ve škole hraji, protože sedím u druhého, vedlejšího cimbálu. Hrajeme s žáky často dueta. Učím děti od školního, někdy i předškolního věku až k maturantům a vysokoškolákům. Skála možností, co je možné s žáky, resp. partnery v tomto věkovém rozpětí realizovat, je velice široká. Kompozice je ale rovněž mojí velkou vášní a v poslední době mě moc lákalo pokusit se také o nějakou větší formu. Kontakt s hudebním zápisem je pro mě něco magického. Kompoziční práci jsem tentokrát pojala jako službu textu. Zhudebňovala jsem texty Jana Amose Komenského, které jsem předtím asi dva roky intenzivně studovala. Vždycky, když jsem si nevěděla rady, obracela jsem se na komeniologa prof. Pavla Flosse. Když jsem začala do struktury Komenského textů pronikat, zjistila jsem, že je mi při tom nesmírně dobře. K dokončení kompozice během tří čtvrtin roku jsem si na tuto práci vyčlenila vždycky noční dobu, protože ze všeho nejvíc k tomu potřebuji klid, který během dne nemám. Byly to noční seance; někdy se mi k návratu do reality ani moc nechtělo, což asi není tak docela v pořádku… Člověk se nejspíš má trošku hlídat, aby ze skutečnosti neunikal příliš daleko.
* Výsledkem vašeho snažení bylo oratorium Orbis Pictus, poprvé provedené v roce 20og. Jaký byl ohlas premiéry?A dočkalo se toto dílo od té doby nějakého dalšího provedení?
Premiéra se konala 23. června 2009 na nádvoří zámku na Smetanově Litomyšli. Ohlas byl pro mne naprosto neskutečný. Netušila jsem, jak bude skladba znít. Když jsem pak slyšela provedení a viděla to úžasné nasazení všech cca 130 zúčastněných, bylo to pro mě ctí i tím nejcennějším ohlasem. Jakmile potom bezmála tisícovka lidí v hledišti povstala a devět minut vstoje tleskala, běhala mi husí kůže po zádech. Skoda, že hodně pršelo; naštěstí je nádvoří nad pódiem kryté, déšť si vytvářel své vlastní polyrytmie do vypnuté plachty. Ale v okamžiku, kdy jsem zazpívala Komenského text O vodě, zafungovalo to jako zaříkávání a přestalo pršet!
Oratorium bylo provedeno celkem čtyřikrát: poprvé jako neoficiální premiéra 22. června 2009 ve Zlíně na domovské scéně Filharmonie Bohuslava Martinů. Po provedení v Litomyšli pak byly reprízy v arcibiskupském zámku v Kroměříži v rámci podzimního festivalu Harmonie Moraviae, a poslední provedení se konalo téhož podzimu v Uherském Brodě: na to vzpomínám jako na svou srdeční záležitost. Po pět let jsme hráli v Národním divadle v Redutě v Brně baletní představení s mou hudbou Balady, k němuž jsme společně s choreografkou Hanou Litterovou vytvořily libreto na můj námět. Předpokládaly jsme, že se uskuteční několik repríz, ale pět let lidé pořád na představení chodili! Odehráli jsme přes čtyřicet repríz. Vzájemné ovlivňování tanečníků a hudebníků na scéně a jakési pnutí vyvolávalo úžasnou atmosféru, která se přenášela i do publika. Jedna z návštěvnic mi sdělila, že už jsou na představení po osmé, a že chodívají tak dvakrát do roka…
* V Šípově talk show jste také přiznala, že sníte o vytvoření rozsáhlejšího jevištního díla. Blíží se už splnění toho snu? A můžete o něm povědět něco víc?
Ještě ne. Mám pocit, že člověk musí k mnoha věcem postupně dozrát, musí také najít látku, která ho inspiruje a kterou by chtěl zpracovat, objevit tak správný impuls k tvorbě a odžít si nějakou zkušenost. Přistupuji k tomu s velkou pokorou. Nápady nosím dlouho v sobě, pak si je třeba poznamenávám, ale nikdy je nesmím vyřknout, protože jsem někdy něco řekla, a pak se to nepodařilo zrealizovat, takže jsem opatrná a trochu i pověrčivá.
* Ale to jistě neznamená, že byste chtěla zanevřít na malé hudební formy; ostatně váš kompaktní disk s názvem Marija Panna přečistá je jakousi svého druhu koláží z malých forem, z lidových moravských adventních a vánočních písní, které jste sama instrumentovala a natočila je společně s vlastním jazzovým kvintetem.
Neznamená, vůbec ne. Ale pokud jde o nahrávání, celý život bojuji s tím, že odehraji spoustu živých koncertů, potkám mnoho lidí, a pak vytvořím něco daného, zhmotnělého, zafixovaného, až je to vlastně mrtvá konzerva. Při natáčení Mariji jsme se snažili vdechnout zvuku kus atmosféry, která byla tehdy ve studiu.
* A co teď chystáte v oblasti těchto – řekněme – „malých forem" nového?
Teď připravujeme aktuální nahrávku mé kapely (Zuzana Lapčíková Quintet), která bude obsahovat hodně janáčkovských inspirací a také některé moravské lidové písně, které si posouváme k obrazu svému do hudebních prostor, kde byste to možná ani nečekal. Zazní tam dvě Janáčkovy skladby, ale jde o variace na tyto autentické kompozice: jedna z nich je Čekám Tě, kterou jsem jako Janáčkův těžko čitelný rukopis četla v době studia hudební vědy u prof. Miloše Stědroně. Překvapivé bylo, že každý z nás posluchačů v ročníku napsal (viděl, slyšel) něco jiného. Některé Janáčkovy zápisy mně zněly cimbálově. Proto můj přepis byl víc „cimbálový"… Druhá je Polajko, Polajko z Moravské lidové poezie v písních, kterou jsme si opravdu přetvořili po svém, ale není to už východisko z lidové písně, nýbrž z oné Janáčkovy varianty.
* V červnu loňského roku se v tisku a na internetu objevily informace o tom, že jste v parlamentních volbách kandidovala na třináctém místě za stranu TOP og ve Zlínském kraji a že dokonce přichází v úvahu vaše kandidatura na funkci ministryně kultury. V rozhovoru s Petrem Gazdíkem, publikovaném na Serveru idnes.cz, jste odpověděla: „Zatím víte víc než já. Kdyby se něco dělo, dáme vědět…." Připouštíte možnost svého eventuálního angažmá ve vysoké politice?
Shodou okolností mě nejdříve oslovili lidé ze Strany zelených, jichž jsem si velmi vážila. Souhlasila jsem, protože už jako dítě jsem měla vášnivý vztah k přírodě. Byla jsem potom ráda, že to celé skončilo, ale pak se Nezávislí kandidáti spojili se Starosty a se stranou TOP 09, a tak vzniklo moje poslední angažmá na kandidátce ve Zlínském kraji. Nikdo nečekal žádný můj volební úspěch, nicméně stalo se. Nebylo to pro mne snadné, takže své další angažmá v této oblasti nevidím.
* Počátkem února letošního roku vás Vojtěch Kolář v portálu Praha.eu označil za „rebelující dámu " (Šlo o cyklus Rebelující dámy v hudbě). Připadáte si tak?
V cyklu „Rebelujících žen" jsem už byla zapojena několikrát. Všechny ty koncerty byly velice zajímavé. Nepřipadá mi to ale jako nějak zvlášť rebelující, revoluční. Naopak, zdá se mi to úplně přirozené. Pokud jde o můj nástroj, pak to asi nějaký rebelující postoj v určitém období byl, protože jsem měla skvělou pedagožku – ženu. Takových bylo několik – ale byly spíše v akademickém prostředí. Ale prostředí kapel – to byl zcela mužský svět. Tam nebyla ani cimbalistka, natož houslistka! Sestavu dekorovaly spíš krásně vystrojené zpěvačky. Musela jsem se zařadit, chytit se, zapojit do děje, nic mi nikdo nesděloval. Kdybych to nedokázala, už bych si tam příště nesedla. Chovali se ale trochu pokrytecky: můj dobrý nápad automaticky „koupili", ale když mi to úplně nevyšlo, hned se ozvali: „Co to tam hraješ?" Slavný horňácký Martin Hrbáč by i dnes řekl: „A co by tam ta roba děuaua, v tej muzice?"
* V dubnu 2011 měl premiéru celovečerní film režiséra Václava Kadrnky Osmdesát dopisů, ve kterém jste vytvořila hlavní roli Matky, jejíhož Jilmového syna hrál Martin Pavluš. Film byl zařazen v sekci Forum letošního Berlinale. I když jste jistě zvyklá na vystupování před kamerami, přece jen: byla to vaše první „herecká" zkušenost?
Byla. Přišla jsem k roli zase přes své hudební aktivity: hrála jsem ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů při poctě Jaroslavu Celbovi. Do několika partitur vepsal cimbálový part, někde i s věnováním pro mě. Ve zlínském Velkém kině byl v publiku režisér, který mě nechal doslova – aniž bych to věděla – projít castingem. Toho se zúčastnilo asi tři sta zájemkyň, mezi nimi i ty slavné.
* A jak jste natáčení prožívala?
Zpočátku jsem si netroufala nabídku přijmout. Teprve po seznámení s režisérovými rodiči jsem souhlasila. Nejvíc mi ale pomohla ryze hudební zkušenost: prostřednictvím hudby jsem cítila atmosféru, a tu jsem přenesla do natáčení filmu. Netušila jsem, že natáčení je tak těžká práce. Kvůli nedostatku peněz jsme byli nuceni film natočit během jediného měsíce března. To byl nadlidský výkon… Můj filmový syn je taky muzikant. Vzájemně jsme si pomáhali; vstřícný byl i početně minimální štáb. Kadrnku na festivalu po ukázkách z filmu oslovili zástupci festivalu Berlinale, a kritiky byly jak v Berlíně, tak v Cechách buď velmi příznivé, nebo lehce rezervované. Ne každý se s tím filmem potká – je určen specifickému publiku, ale diváky si, věřím, najde. Byla to příjemná, ale lehce tvrdá zkušenost. Nejdůležitější pro každého, kdo se zúčastní, je látka: kdyby ta za to stála, podstoupila bych to natáčecí martyrium znovu.
* Učíte, komponujete, koncertujete. Jak to všechno – včetně péče o rodinu – stíháte?
Těžko. Úplně všechno nezvládám. Ale to, co dělám, snažím se dělat naplno, s nasazením. •
Foto popis| Zuzana Lapčíková
