Josef Špaček se doma etabloval jako historicky nejmladší koncertní mistr České filharmonie i jako zdatný sólista. Před několika lety se vydal na „volnou nohu“ a teď koncertuje sólově po celém světě. 10. června zavítá na festival Smetanova Litomyšl, kde kompletně provede Sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha. Je známý i propagací české hudby. Možná i proto se letos stal jedním z ambasadorů Roku české hudby.
Cítíte hrdost jako ambasador Roku české hudby?
Jsem „Čech jak poleno“, přestože moje současná rodina je velice mezinárodní, cítím hrdost na naši kulturu a mám radost, že tu ve světě klasické hudby máme tak úžasná jména. Jako čeští muzikanti musíme být vděční za to, jaký národní poklad tady máme, to jiné země stejné velikosti nemají. V podstatě se nám zdarma dostalo skvělého vývozního artiklu, za který však zároveň máme velkou zodpovědnost a musíme ho opečovávat.
A příležitostí pro opečovávání a zviditelňování českého repertoáru máte tento rok hodně…
To ano, v České republice i za hranicemi. Dokonce se to tak hezky sešlo, že si letos zahraju hned všechny nejslavnější kusy českého repertoáru pro sólové housle s orchestrem: Dvořákův a Janáčkův houslový koncert, Sukovu Fantazii, oba houslové koncerty Bohuslava Martinů. V recitálových programech pak hraju hodně Smetany.
Českého repertoáru si ale kromě zahraničí užijete ještě hodně také v Česku na podzim. V listopadu provedete se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu zmíněného Martinů, s Českou filharmonií Sukovu Fantazii a den poté vystoupíte v Rudolfinu také se svým Triem Zimbalist. Bude to premiéra tria v České republice?
V Čechách jsme společně už několikrát cvičili a v Sukově síni jsme i nahrávali, ale velký koncert to tady bude náš první. Zatím jsme tu hráli jenom na koncertě u mě doma.
Na Smetanově Litomyšli, se kterou vás váže dlouhodobá spolupráce, vás letos čeká Bach. Dokázal byste si vzpomenout, kdy jste na tomto festivalu hrál poprvé?
Bylo to v roce 2015, kdy jsem spolu s Tonkünstler Orchester hrál Beethovenův Houslový koncert. Moc rád na to vzpomínám, protože se mi hrálo opravdu příjemně. Bylo tenkrát fenomenální počasí, okolo 22 stupňů, na obloze ani mráček a dobrá vlhkost – tak dobré počasí jsem od té doby na Smetanově Litomyšli nezažil. (smích) Ale k Litomyšli jsem vlastně měl vztah už dřív, protože jsem tam asi od osmnácti let jezdil na kurzy k Milanu Vítkovi. Tak jsem se také poprvé potkal s dramaturgem festivalu, panem Stříteským. Tento první kontakt se pak rozvinul do hlubšího přátelství a potažmo i přátelství s celým festivalem, kam od toho prvního Beethovena jezdím pravidelně.
10. června máte na programu kompletní provedení Sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Říká se o nich mnohé, třeba že jsou „esencí krásy a dokonalosti“. Jak působí na vás?
Pro mě je to asi nejkomplexnější útvar hudby, co v houslové literatuře existuje. Obsahuje úplně všechno: jednak je to kontrapunkticky a harmonicky zcela dokonalé a komplexní dílo, zároveň nechybí ani emoční stránka. Samozřejmě, Bach má nějaký svůj řád, ale on ten řád dokáže svým způsobem psaní převést do úplně jiné roviny výrazu a emocí.
Ale barokně stylových emocí…
Ano, samozřejmě intepretace Bacha má své stylové mantinely, které je potřeba ctít i po technické stránce z hlediska tvoření tónu nebo užívání méně vibrata. Mimo jiné i kvůli tomu jsou Sonáty a partity interpretačně tak náročné. Kromě troj- a čtyřzvuků a spletité polyfonie ve fugách je to velká výzva i fyzicky. Ve vibratu si totiž člověk v podstatě uvolňuje ruku, což si ale v Bachovi tolik dovolit nemůže, a tak si ruka neodpočine. Navíc všechny jsou, dle barokních tradic, psány pouze v nižších polohách, takže je ruka vlastně pořád v jedné strnulé pozici a po hmatníku se moc neprojde.
Což předpokládám asi není takový problém, když hrajete jednu sonátu, ale v případě celého cyklu…
Přesně tak. Když hraju jenom jednu sonátu, tak mi to nepřijde, ale když hraju už třetí v kuse, tak najednou cítím, jak je ta ruka strnulá a musím hledat jiné způsoby uvolnění. Je to velká výzva.
Provedení kompletního díla není náročné jen pro interprety, ale i pro posluchače. Myslíte, že je tento koncert vhodný i pro méně zkušeného diváka, který by se třeba mohl obávat monotónnosti nebo přílišné složitosti?
Program je dobře zkombinovaný, uslyšíme tři partity a tři sonáty. Sonáty jsou si dost strukturálně podobné, mají pomalou úvodní část, pak je dlouhá fuga, následuje pomalá třetí část, která je podle mě ta nejemotivnější, a na závěr přichází opět rychlá část. Dobře se v tom tedy posluchačsky orientuje. Partity jsou naopak o dost pestřejší. Každá z nich obsahuje jiné druhy tanců. Partity jsou tedy podle mě na uvolnění, sonáty jsou spíš pro hudební mudrce.
Mudrce interprety, nebo mudrce posluchače?
Myslím, že obojí. (smích) Ale posluchačské přístupnosti nahrává i to, že jsme se rozhodli díla uvést na přeskáčku, abychom dostali dva zhruba stejně dlouhé bloky, mezi kterými bude dlouhá pauza na vydechnutí. Atraktivnosti přidává také prostor barokního kostela, kde se koncert odehraje.
Takže akustika hraje do karet…
Bezpochyby. Barokní kostely a barokní hudba prostě patří k sobě. S akustikou už vlastně počítám dopředu, už při cvičení se zamýšlím nad tím, jaká tempa s ohledem na akustiku zvolit nebo jak moc si můžu dovolit počkat mezi frázemi. A já mám výhodu v tom, že jsem v Piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže už hrál, takže zhruba vím, co čekat, a těším se na to.
Kateřina Pincová a Veronika Veber Paroulková
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
