12/6 denní program – zahajovací koncert

V letech 1856–1861 působil Bedřich Smetana ve švédském Göteborgu. Existenčně se mu dařilo lépe než v Praze, ale umělecky byl izolován. Snažil se o osvětu místního publika uváděním aktuálního repertoáru, přátelům představoval díla Wagnera a Liszta. Z těchto let pocházejí tři Smetanovy symfonické básně, všechny podle dramat: Richard III. podle Shakespeara, Valdštýnův tábor podle Schillera a Hakon Jarl podle hry dánského dramatika Adama Oehlenschlägera. Valdštýnův tábor, op. 14, vznikal od léta 1858 do prvních dnů roku 1859. Literární předlohou je první díl Schillerovy trilogie Wallenstein (1799), vlastně prolog s názvem Wallensteins Lager (Valdštýnské ležení). Smetana se pokusil o hudební ztvárnění „buntes Gewimmel im Lager“ – pestrého hemžení tábora v Plzni v zimě 1633/1634 během třicetileté války. Nesnaží se detailně ilustrovat jednotlivé scény, ale hudebními prostředky navozuje vojenskou atmosféru: volbou tempa Allegro vivace nebo využitím plného aparátu dechových (zvláště pak žesťových) a bicích nástrojů ve stylizaci pochodů, signálů a vojenského ruchu. Ač napsaný ve Švédsku, premiéru měl Valdštýnův tábor až 5. ledna 1862 v Praze.

V jiném smyslu souvisí s armádou i druhá skladba programu. Klavírní koncert Es dur, op. 73, psal Ludwig van Beethoven na jaře roku 1809 během obléhání Vídně Napoleonem. V květnu začalo bombardování, které skladatel přetrpěl ve sklepě domu svého bratra Karla. V říjnu 1809 podepsala rakouská armáda kapitulaci. Beethoven nejprve využil možnost z Vídně konečně odjet, ale brzy se vrátil, aby svým podporovatelům představil své nové skladby, včetně koncertu Es dur, který věnoval arcivévodovi Rudolfovi, svému žákovi a dlouholetému mecenáši. Snad proto později připsal vydavatel Cramer koncertu přívlastek „Císařský“. Skladba je ze všech Beethovenových koncertních děl nejvíce „symfonická“. Orchestr zde není pouhým doprovazečem, ale partnerem. Vyměňuje si s virtuózním klavírem role, ale umí se také ztišit pod klavírními pasážemi nebo ukázat něhu v prostřední větě. Je rafinovaně instrumentován, což se projevuje zvláště v použití dřevěných dechů a lesních rohů. Sólistovi pak Beethoven „naložil“ celé spektrum technických nástrah a také krásných témat, která mistrovsky rozvinul.

V míru a o míru, a přesto pouhý rok před vypuknutím Velké války. V čerstvě otevřeném Théâtre des Champs-Élysées se 29. května 1913 odehrála premiéra baletu Svěcení jara, s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska, v podání progresivního Ruského baletu impresária Sergeje Ďagileva. Autora hudby Igora Stravinského znala Paříž už prostřednictvím předchozích baletů Pták Ohnivák a Petruška. Premiéra třetího titulu však zaznamenala největší povyk: nesouhlas a znechucení konzervativní části publika a nadšení té progresivní. „Viděl jsem v představě slavnostní pohanský rituál: moudré starce sedící v kruhu a  sledující tanec dívky končící vyčerpáním a smrtí. Obětují ji, aby si usmířili boha jara,“popsal skladatel. Svěcení jara je vrcholem jeho období ovlivněného folklorismem, jehož prvky zpracoval zcela inovativně a postavil do kontrastu s přecitlivělostí moderního umění. Představil sílu elementární rytmiky, kdy celý orchestr působí jako gigantický bicí nástroj využívající prudkou pulzaci, polyrytmiku, rychlé střídání metra. S revolučním pojetím hudby korespondovala i choreografie Václava Nižinského, postavená na primitivních pohybech tanečníků, zcela negujících estetické ideály klasického baletu. Podle kritiků však právě choreografie způsobila prvotní neúspěch Svěcení jara. O rok později zazněla skladba v Paříži koncertně a ohlas publika byl veskrze kladný. Definitivně se stala mezníkem na cestě k moderní hudbě.