Ve Smetanově domě ve středu 22. června zahraje Ensemble Esperanza, smyčcový soubor lichtenštejnské Mezinárodní hudební akademie sdružující mladé hudebníky z patnácti zemí světa. Švýcarská houslistka Chouchane Siranossian, umělecká vedoucí orchestru, shrnuje principy, na nichž akademie a její soubor stojí.
Jste na turné?
Naši členové pocházejí z celé Evropy a naším výchozím místem je Mnichov. Koncert v Litomyšli, kam jedeme z Rakouska, je posledním vystoupením na našem krátkém červnovém zájezdě. Pak nám už začíná letní pauza a budeme se připravovat na příští projekty, na letošní podzim.
Jak byste popsala koncepci Mezinárodní hudební akademie?
Je silně ukotvená v Lichtenštejnském knížectví, ale samozřejmě usiluje o to, aby držela jednu z vůdčích pozic v mezinárodním hudebním dění. Jako subjekt se značnou reputací má za cíl formovat mladé a o něco usilující příslušníky hudební elity, a to prostřednictvím jejich kontaktu s mistry odpovídajících hudebních oblastí. Náš soubor je vytvořen stipendisty akademie a je další možností pro všestranné umělecké rozvíjení mladých hudebníků.
Pro vás samotnou to asi není první rok v akademii, viďte…?
Vést Ensemble Esperanza jsem byla požádána zakladatelem a šéfem akademie Draženem Domjanicem v roce 2015. Od té doby jsme natočili tři CD a získali jako „objev“ cenu na International Classical Music Awards a cenu Opus Klassik.
Co je pro váš život a pro život vašich kolegů důležitější: učit se, zkoušet, hrát společně… Anebo prostě být spolu?
Samozřejmě je potěšením být spolu, ale ještě větším privilegiem je scházet se takhle společně k tvoření hudby, učit se jeden od druhého, objevovat nová díla a něco nového budovat. Všichni v rámci každého projektu rosteme společně. V programu koncertu, ve kterém zazní skladby od Edvarda Griega, Gustava Holsta a Bély Bartóka a pak Čtvero ročních dob v Buenos Aires od Ástora Piazzolly, jsou přítomny silné podněty národních hudebních kultur.
Jak se v tak různorodém hudebním prostředí cítíte?
Hudba je jazykem, cestou nebo způsobem komunikace mezi lidmi. Takže každý z členů Ensemble Esperanza přináší nějaké znalosti, nějaké zázemí ze své vlastní země… Také každý skladatel vypráví jiný příběh. A my jako hudebníci jsme mostem mezi ním a veřejností. Je to úžasná zkušenost, objevovat všechny tyto kulturní podněty a zároveň se o ně dělit s publikem.
Proč máte jenom smyčcové nástroje?
Záleží na repertoáru, který hrajeme. Pro některé projekty máme také dechové nástroje a tympány, ale jádrem našeho souboru je skupina hráčů na smyčce – a právě tu v Litomyšli uslyšíte.
Proč se jmenujete Esperanza?
Zakladatel hudební akademie v Lichtenštejnsku, Dražen Domjanic, dlouhou dobu uvažoval o založení nadějného a čilého souboru. Název, který znamená „naději“, vznikl po jednom koncertě, kdy si povídal s některými z mladých hudebníků. Právě tam se počítá začátek cesty našeho souboru.
Vnímáte svůj soubor jako opravdový orchestr, nebo spíš jako skupinu sólistů?
Zcela určitě jsme skutečným orchestrem, ale zároveň je každý jeho člen schopen hrát roli sólisty. Dává to výrazný pocit respektu a vzájemné důvěry. Nenasloucháme jenom našemu vlastnímu individuálnímu zvuku, ale budujeme zvuk společně.
Jaké je vaše osobní zázemí v životě a hudbě?
Narodila jsem se do rodiny hudebníků a hudba odjakživa tvořila a tvoří důležitou součást mé každodennosti. Vedle práce s Ensemble Esperanza účinkuji jako sólistka, zejména na poli barokní hudby a s dobovým nástrojem.
Cítíte se být se svým souborem vyslanci dobré vůle?
Samozřejmě! Už jen to, když jsme pohromadě na pódiu, je přece symbolem. Reprezentujeme patnáct různých zemí: spojujeme svoje síly a svoje energie nehledě na to, odkud jsme, a to k tomu, abychom našli společný jazyk a abychom společně tvořili. Ano, hudba má tuto neuvěřitelnou sílu dávat lidi dohromady. Je to její podstata.
Chouchane Siranossian patří jako sólistka mezi přední virtuózy na mezinárodní scéně interpretace barokní hudby. Housle studovala u Tibora Vargy v Sionu, pak byla v patnácti přijata do třídy Pavla Vernikova na Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon. V roce 2002 začala studovat u Zakhara Brona na Musikhochschule Zürich; diplom sólisty s nejvyšším vyznamenáním tam získala v roce 2007. Krátce poté se stala koncertní mistryní v Sinfonieorchester St. Gallen, kde zůstala až do svého rozhodujícího setkání s Reinhardem Goebelem. U něho, v salcburském Mozarteu, se rozhodla intenzivně věnovat studiu staré hudby. Hraje tak na moderní i na barokní housle.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.