Jednou z ambasadorek Roku české hudby je čtrnáctiletá klavíristka Klára Gibišová. Po prvních úspěších v tuzemsku na sebe upozornila i na mezinárodní soutěžní scéně v Římě, Bernu, Bruselu, Paříži či v New Yorku. V loňském roce absolvovala první velký recitál. Letos je mezi nejlepšími absolventy 6. ročníku stipendijního programu MenART, ve kterém byla ve třídě Iva Kahánka. A jako zástupkyně nejmladší generace interpretů se 1. července zúčastní na Smetanově Litomyšli koncertu Čtyři klavíry Bedřicha Smetany, na kterém zazní jeho díla pro dva až čtyři nástroje na čtyři, osm nebo šestnáct rukou ve společném podání zralých virtuózů a velkých českých klavírních nadějí.
Kláro, byla jsi vybrána jako nejmladší mezi ambasadory Roku české hudby, vedle Gabriely Beňačkové, Pavla Černocha, Jakuba Hrůši, Jiřího Kyliána, Josefa Špačka a smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet. Co to pro tebe znamená?
Především je to ohromná čest být zařazena mezi taková jména, mezi takové osobnosti. S některými z nich jsem se setkala na koncertech, které občas navštěvuji, některé poslouchám ze záznamů, když se potřebuji seznámit s nějakou skladbou. Každopádně jsem moc ráda, že jsem byla vybrána zrovna já. I když jsem vlastně vůbec netušila, co tato role obnáší.
A co tedy konkrétně role ambasadora v tvém případě obnáší?
Různá setkání, různé společenské akce. Například jsem díky tomuto projektu byla pozvána na Novoroční koncert České filharmonie do Rudolfina a byl to opravdu úžasný zážitek. Dirigoval Jakub Hrůša a s maminkou jsme obdivovaly jeho až sportovní výkon při velmi emotivním dirigování. Také jsem měla své první velké fotografování na různé plakáty spojené s Rokem české hudby. Zcela nová a zajímavá zkušenost a velmi milé odpoledne.
Jak se promítají oslavy Roku české hudby do tvých koncertních aktivit?
Jsem zařazena do dvou projektů spojených s oslavami narození Bedřicha Smetany. Jeden je Český sen, kde jsem spolu s dalšími dvěma mladými klavíristy musela natrénovat tři jeho skladby. Na konci dubna jsem byla pozvána do Belgie, na festival Lunalia v Mechelenu. Další koncert z tohoto projektu byl teď v červnu v rámci festivalu Concentus Moraviae na zámku v Mikulově. Druhým projektem jsou Čtyři klavíry Bedřicha Smetany, setkání čtyř mladých a čtyř už dospělých klavíristů na jednom pódiu. Máme hrát v Litomyšli spolu s Igorem Ardaševem, Renatou Lichnovskou, Martinem Kasíkem a Ivem Kahánkem… Velká zkušenost. Čekají mě letos krásné zážitky a těším se na setkávání s řadou zajímavých osobností.
Staly se letošní oslavy impulsem k tomu, že nastuduješ a zařadíš do svého repertoáru nějaké další české skladby?
Vzhledem ke všem akcím, co mě čekají, které jsou spojené právě s Bedřichem Smetanou, už na další nové skladby nemám moc času. Navíc je letos soutěž základních uměleckých škol, která se koná každé tři roky, a tak musím trénovat i na ni. Jistě i tam ale zařadím Smetanovy skladby.
Je ti česká hudba blízká, máš k ní zvláštní vztah ve srovnání s jinými klavírními skladbami?
Určitě mi je česká hudba blízká, je to jakési dědictví, kterého bychom si měli vážit. Vždyť našich skladatelů si vážili po celém světě.
Máš mezi českými klavírními skladbami nějakou opravdu zamilovanou, kterou hraješ nejraději?
V současné chvíli se mi nejvíc líbí Hulán a Obkročák právě od Bedřicha Smetany. Jistě bych si vzpomněla i na jednodušší skladby, které jsem hrála ve svých začátcích. Někdy si je při trénování zahraji pro radost a odreagování se od těch těžkých. Zkoušela jsem také Bugatti Step od Jaroslava Ježka, ale jen tak pro sebe, bez not, co jsem si naposlouchala na YouTube.
Našel by se v české hudbě nějaký tvůj sen, skladba, kterou bys chtěla přidat na svůj repertoár?
Odmala se mi líbí Slovanské tance od Antonína Dvořáka. Kousky jsem se také naučila jen po sluchu. A vlastně jsem si jeden z tanců zahrála čtyřručně s Ivem Kahánkem. Konkrétně čtvrtý.
Tvůj životopis hýří úspěchy v nejrůznějších interpretačních soutěžích doma i v zahraničí. Soutěžíš ráda, nebo je to pro tebe stresující?
Já soutěžím ráda, poslouchám i ostatní děti, jak hrají, snažím se poučit z jejich chyb a naopak si všímat toho, co dělají dobře. Také se mi občas zalíbí nějaká skladba, co hrají, a pak se domlouvám s paní učitelkou, jestli by se hodila i do mého programu. Ale zároveň jsou soutěže, ale i koncerty, často stres. Jestli se mi vše povede a budu spokojená se svým hraním já i paní učitelka.
Jakého úspěchu si nejvíce ceníš?
Radost mám ze všech úspěchů. Z těch, kdy jsem byla malá a soutěžila v kategorii s dětmi o několik let staršími, a přesto jsem vyhrála. Ale teď mám asi největší radost z online soutěže Royal Sound Music Competition, kde jsem získala hlavní cenu a cenu za nejvýraznější výkon. Byla jsem pak pozvána do Toronta na koncert vítězů.
Vedle studií na ZUŠ Ilji Hurníka v Praze u paní profesorky Taťány Vejvodové studuješ také ve stipendijním programu MenART u Iva Kahánka. Čím tě nejvíce tato spolupráce rozvíjí a inspiruje?
Samozřejmě mi to pomáhá zdokonalit moje hraní. Pan profesor mi sice často říká stejné věci jako moje paní učitelka, ale řekne to třeba trochu jinak a ono se mi to propojí a já to konečně pochopím. Pracuje hodně s představivostí. Ptá se mě, co si v té skladbě představuji, o čem si myslím, že je, jaká tam má být nálada. Říká k tomu i vtipné poznámky, takže to není jen hodina hraní pod odborným dohledem. S paní učitelkou pak na skladbách pracujeme dále podle jeho rad.
Kam povedou tvé kroky po ukončení základního studia? Budeš se nadále plně věnovat hudbě?
Příští rok se budu muset rozhodnout. Zatím bych se ráda dostala na konzervatoř. Chodila jsem už na přípravné kurzy, abych získala alespoň trochu přehled, co mě čeká, co bych měla umět. Ale to je ještě dlouhá cesta.
Ve tvém životopise stojí, že se ve volném čase ráda věnuješ dabingu. To je trochu méně obvyklý koníček…
Já se dabingu věnuji asi od čtyř let. Oproti klavíru je fajn, že se nemusím nijak připravovat, trénovat a není to o soutěžení a stresu. A navíc je to velmi příjemná brigáda.
Lucie Johanovská, Petr Veber
Celý rozhovor čtěte na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.