Dělám cirkus. Té nejvyšší kvality

Baroko, má láska

Kdy jste začal s pěveckým vzděláním?
V podstatě v první třídě. Podívejte, já vážně zpíval úplně pořád, už jako malinký, dvouletý. Nezavřel jsem pusu! Maminka neustále hledala nějaký sboreček, kam by mě mohla dát, ale pro dvouleté samozřejmě nic nebylo. A tak první věc, kterou jsem udělal v první třídě, byla, že jsem se přihlásil do školního sboru. Jeho sbormistryně hned viděla, že jsem nadšený a mám vlohy, a tak mě doporučila do jiného sboru, největšího v Izraeli. Začaljsem tam docházet – a právě tam jsem potkal Vitu Gurevich, svou pozdější učitelku zpěvu. Byla asistentkou sbormistra a pedagožkou.

Právě ona pak rozpoznala váš hlasový rozsah, že?
Ano, ale to se stalo až o mnoho let později. To bylo tak: v onom velkém sboru, jmenoval se Moran, jsem moc dlouho nevydržel. Připadal mi až příliš klasický – a já přeci chtěl být pop star! Takže jsem odešel a Vitu jsem vyhledal, až když mi bylo sedmnáct a chtěl jsem chodit na individuální pěvecké lekce. Vyzkoušela můj rozsah a povídá – zapomeň na pop, musíš se stát operním pěvcem.

Co se dělo dál?
Dokončil jsem střední školu a dal si rok pauzu. Narukoval jsem na vojnu, která je v Izraeli povinná, ale řeknu vám, to opravdu nebyl můj šálek kávy! Přímo jsem to nenáviděl, naštěstí mě vykopli už po čtyřech měsících. Měl jsem volno, chodil po večírcích a na hodiny zpěvu k Vitě. Ona mě představila několika pěvcům a dirigentům v Izraeli a všichni – včetně jí samé – se shodli, že bych měl jít studovat do zahraničí. V úvahu připadalo Nizozemsko, Itálie a Anglie, nakonec jsem si vybral Nizozemsko.

Byl jste si tehdy vědom unikátnosti svého hlasu a možností, jaké vám otevírá?
No, já se vážně moc a moc chtěl věnovat popu. Ale fakt je, že než jsem odjel do Nizozemska, udělal jsem vědomé rozhodnutí: V populární hudbě je obrovská konkurence, člověk musí mít vlastní písničky, prosadit se je velice těžké. Pokud se vydám po operní dráze, je dost dobře možné, že se prosadím rychleji a budu mít otevřeno víc dveří. Ale aby to zas nevypadalo tak pragmaticky… Víte, tou dobou už jsem byl až po uši zamilovaný do barokní hudby. Představila mi ji právě Vita Gurevich – a já jí okamžitě 
a kompletně propadl. Což mi zůstalo. Až do smrti bych mohl zpívat jen barokní hudbu!

Co vás na ní tak uchvátilo?
Harmonie, to zaprvé. Baroko přišlo po renesanci, jejíž hudba byla stále velmi duchovní. Baroko je najednou plné ornamentů, trylků, disonancí, to je prostě něco úžasného. Viděl jsem v tom obrovskou výzvu – naučit se zpívat ty nejkrásnější věci v dějinách hudby. 

A tak jste odjel do Nizozemska. 
Přesně tak. První rok a půl jsem strávil v Haagu, ale tam mi to vůbec nesvědčilo. Místoabych se zlepšoval, jsem měl najednou v hlasu tremolo, vylekal jsem se. Řekl jsem si – tak takhle ne, musím se soustředit na techniku. Kontaktoval jsem (nizozemskou mezzosopranistku) Xeniu Meijer a přestoupil k ní na amsterdamskou konzervatoř. Pět let jsem pak v podstatě nevylezl ze třídy, pracoval jsem na technice hlasu. Xenia je neuvěřitelná!

Pořád jsem nováček

Dokážete zpětně určit moment, kdy jste měl pocit, že jste s konečnou platností vstoupil do velkého operního světa?
Před pár měsíci? Ale vážně… V letech, kdy jsem pracoval na technice, jsem se záměrně vyhýbal rolím, přesvědčen, že ještě nejsem připravený. A zpětně myslím, že to bylo nezbytné. Před třemi lety jsem pak dostal nabídku na titulní roli v opeře Alessandro nell’India na festivalu barokní opery v Bayruethu. Ani tehdy jsem, myslím, ještě nebyl úplně připravený, ale dal jsem tomu šanci – a ono to zafungovalo. Po všech těch letech, kdy jsem byl zavřený ve třídě! 
A musím říct, že mi pomohly i sociální sítě. Vždycky jsem měl pocit, že ve zkušebně zpívám líp než pak na jevišti. Jednou jsem dal na sítě video právě ze zkušebny – a ono mělo tak obrovský úspěch, že jsem se uklidnil. Řekl jsem si: Dobře, takže lidi už se přesvědčili, že umím zpívat. Spadl ze mě určitý tlak.

Teď je rok 2026, máte za sebou četné úspěchy, vloni jste na International Oper! Awards dostal cenu pro nejlepšího nováčka. Pořád se tak cítíte? Jako nováček?
Absolutně! Koncem roku jsem měl sólový recitál v Tel Avivu – a snad poprvé jsem měl pocit, že zpívám opravdu dobře. Že jsem připravený, zvládnu celý koncert. Nabyl jsem určitou sebejistotu. Ale jak vidíte, stalo se to opravdu nedávno.
Miluju cirkus

„Opera je často nudná, protože ji dělají nudní lidé. A já chci dělat všechno pro to, aby byla zajímavější.“ To jsou vaše slova. Povězte, jak na to? Jak posunout operu do 21. století, přiblížit ji širšímu publiku a mladším generacím?
Víte, opera, to jsou především příběhy. Lidské příběhy, smutné i veselé, navíc podané tou nejkrásnější možnou uměleckou formou. Všichni se s těmi příběhy můžeme ztotožnit, uniknout díky nim do jiných světů, prožít hluboké emoce. Vidím dnes několik cest, jak operu víc zpřístupnit. Příklad? Zkrátit! Jistě, skladatel dílo napsal na čtyři hodiny. Jenže si musíme uvědomit, že v jeho době lidé během představení jedli, pili a povídali si, opera sloužila do určité míry jako kulisa. Zatímco dnes sedíte strnule na sedadle a sotva se pohnete, od dámy na vedlejší židli se ozve naštvané „pšššt!“. Myslím také, že zajímavější může leckdy být i scénografie, režie. Můžeme operu kombinovat s jinými žánry, abychom k ní přitáhli mladší publikum. No jen si představte, kdyby měla svůj operní moment taková Lady Gaga! Ale abych to nějak shrnul… Opera je pro mě nejkrásnější hudební forma. Je plná příběhů, emocí. Kdokoliv se do ní může zamilovat. Však se podívejte na mě!

Máte pocit, že se některé z těchto změn v operním světě už odehrávají?Odehrávají. Třeba už tím, jak se opera čím dál víc otevírá nám, sopranistům. Jiří Heřman mě v Brně obsadil do role Cherubina ve Figarově svatbě, což byl od něj velmi odvážný krok – Cherubina přeci zpívají ženy. A poptávka přichází i od samotných posluchačů, když má muž soprán, je to unikátní, můžete dokonce říct až trochu cirkusové. Ano, dělám cirkus, miluju ho! Ale je to cirkus té nejvyšší kvality.

Povězte mi ještě o Smetanově Litomyšli. Vloni jste tu zpíval právě Cherubina, letos se vracíte. Takže se vám tu asi líbí.
Líbí, moc! Litomyšl je krásné město, lidi jsou tak vřelí, mám moc rád české publikum. Víte, třeba v Rakousku jsou někdy posluchači… no, takoví strnulí. Vy Češi jste uvolněnější. Tohle mimochodem, považuji za svou osobní misi. Aby se lidi u opery uvolnili, užili si trochu zábavy. A ještě jednu věc chci dodat. V Litomyšli cítím ohromnou podporu od festivalového týmu, od programového ředitele Marka Šulce i ostatních. Prostě perfektní zážitek!