Mozart, Mendelssohn-Bartholdy, Šostakovič a také výběr z Bachova Umění fugy ve zpracování Sylvie Bodorové pro soprán, dvě smyčcová kvarteta a harfu. Takový je 2. července program společného festivalového koncertu dvou souborů – britského smyčcového kvarteta Sacconi Quartet a Wihanova kvarteta. Primárius českého souboru Leoš Čepický, pedagog AMU, vypráví o oktetech, skladbách pro osm hráčů, ale také o tom, jaké to je hrát v kvartetu s vlastním synem.
Kvarteto Sacconi Quartet loni mělo dvacet let, Wihanovo kvarteto má letos let sedmatřicet. Oni hrají beze změny obsazení, jak vy…?
Do roku 2014 jsme hráli beze změny. A právě v tom roce opustil kvarteto ze zdravotních důvodů violista Jirka Žigmund. O tři roky později, v roce 2017, odešel ze souboru violoncellista Aleš Kaspřík. Po odchodu Jirky jsme přemýšleli, koho na jeho místo. Vyzkoušeli jsme několik violistů, ale pořád to nebylo ono. Pak přišli kolegové s nápadem přemluvit nějakého houslistu, aby se přeučil na violu… Hledání padlo na mě, „protože jsem na škole a mám k tomu nejblíž…“ Začal jsem o tom přemýšlet, neboť Jirka Žigmund, původně houslista, se kvůli možnosti strávit vojnu v AUSu přeučil na violu. Chvíli jsem hledal a pak mě napadla „šílenost”: oslovit vlastního syna, houslistu, který v té době studoval první ročník magisterského studia na AMU. Žena mi v první chvíli řekla, že jsem se úplně zbláznil, Kuba byl velmi překvapen mojí nabídkou, ale po chvíli mi oznámil, že by to zkusil. Kolegové s tím problém neměli – a už je to sedm let, co s námi hraje. Ze začátku to nebylo pro mě úplně jednoduché, měl jsem obavy, aby vše fungovalo, ale po pár koncertech mě Kuba přesvědčil, že to byla správná volba.
A violoncello?
V roce 2017 po odchodu Aleše Kaspříka jsem na jeho místo získal violoncellistu slavného Pražákova kvarteta, Michala Kaňku. Znal jsem ho jednak jako kolegu z AMU a také jsem ho po hráčské stránce poznal blíž, když jsem několik let zaskakoval za Pavla Hůlu v Pražákově kvartetu.
Znáte se s britským souborem dobře?
Se Sacconi Quartet se známe velmi dlouho, byli to jedni z našich prvních žáků, které jsme učili v Anglii. Za celou dobu našeho přátelství jsme odehráli spoustu „oktetových“ koncertů. Vrcholem bylo společné vystoupení na Pražském jaru v roce 2017. Koncert tehdy také navštívil umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl Vojtěch Stříteský – a vznikla myšlenka tuto kvartetní spolupráci přesunout do Litomyšle. A jsem moc rád, že se to letos podařilo.
Jsou jako kvarteto hodně jiní než vy?
Samozřejmě jsou jiní. Ale kdykoli spolu hrajeme, vždy najdeme společnou hudební řeč.
Jaké to je, hrát v oktetu? Jste v tom okamžiku nadále dva soubory, nebo se snažíte být jedním?
Vždy je snaha být jedním velkým souborem. Jinak to ani nejde. Všem nám vždy jde o společný výsledek.
A jsou mezi oktety rozdíly? Jsou některé homogennější, některé třeba s převažujícím partem prvních houslí… A podobně?
Jsou velké rozdíly. Uvedu pár příkladů. Mendelssohn je vyloženě postaven na primu. Samozřejmě, každý má svoji důležitou roli, ale ve výsledku to stojí a padá s primem. U Šostakoviče je to již trochu jiné, jednotlivé nástroje mají rovnocennou roli. A úplně jinak je to například u Oktetu George Enesca. Ten je pro mě Koncertem pro osm sólových nástrojů.
Vzpomenete ještě na Smetanovo kvarteto a jeho členy? Co jste si od nich vzal nejcharakterističtějšího, nejcennějšího?
Smetanovo kvarteto nás přivedlo ke komorní hudbě a ke smyčcovému kvartetu. S příchodem na AMU jsme začali studovat komorní hru u profesora Antonína Kohouta. Velmi brzy jsme našli společnou řeč a naše přátelství a vzájemná spolupráce trvala až do roku 2013, kdy pan profesor zemřel. Já měl ještě bonus navíc, studoval jsem sólové housle u profesora Jiřího Nováka, primária Smetanova kvarteta.
Bylo nastudování kompletního Beethovenova kvartetního díla v dosavadní éře Wihanova kvarteta jednou z nejzásadnějších věcí?
Bylo. S Beethovenem jsme vyhráli kvartetní soutěž Pražského jara v roce 1988 i London String Quartet Competition v roce 1991. Beethovenovy smyčcové kvartety nás provázejí po celou dobu, rádi je hrajeme a celý komplet jsme natočili dvakrát.
Vy pracujete u prvního pultu také s Pražským komorním orchestrem. Je to logické spojení dohromady s kariérou kvartetního hráče?
Je to logické spojení, s PKO se snažím pracovat jako se smyčcovým kvartetem. Práce s detailem, s dynamikou hranou do extrému tak, aby byla pro každého posluchače čitelná… A jelikož je to orchestr bez dirigenta, tak každý člen musí víc vnímat koncertního mistra. Jsem rád, že jsou tam muzikanti, kteří toto všechno umí, a troufám si říct, že dle odezvy se nám to daří.
Vyučujete, stanul jste v čele katedry. Jak se vám to propojuje s interpretační praxí?
V roce 2007 jsem začal učit na AMU. Práce s mladými lidmi mě moc baví, uznávám, že je trochu časově náročnější, ale koncertování se dá při dobrém naplánování zvládnout. Vedoucím katedry jsem byl jmenován o párlet později. Snažím se, abych měl kolem sebe vynikající umělce, skvělé pedagogy a hlavně, což je pro mě velmi důležité, pohodové lidi, kteří tvoří dobrý kolektiv.
Na Smetanově Litomyšli nejste zdaleka poprvé. Na co si vzpomenete nejraději?
Na Smetanově Litomyšli jsem byl poprvé ještě v minulém století. S nezávislým orchestrem Bohemia jsem hrál Vivaldiho Čtvero ročních dob. Často zde hrajeme i s Wihanovým kvartetem. Nejvíc ale vzpomínám na rok 2000, kdy jsem na dvou koncertech uvedl všech šest sonát a partit pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha. Tento komplet jsem o dva roky později natočil pro Multisonic a tuto nahrávku později převzalo vydavatelství Nimbus Alliance.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.