Na festivalu Smetanova Litomyšli zazní po dvaceti letech kompletní provedení cyklu symfonických básní Má vlast. Jde o Smetanovu vlastní virtuózní úpravu pro čtyřruční klavír. 4. a 5. července ji v zámecké jízdárně provedou Ivo Kahánek a Miroslav Sekera, a to na dvou nástrojích, aby ještě víc vynikla barevnost a genialita skladby. Ve společném rozhovoru se shodují, že je to krásný, ale i náročný úkol.
Má vlast v úpravě pro čtyři ruce je považována za virtuózní skladbu, je náročná spíš technicky nebo přednesově, aby interpreti dokázali vystihnout všechny hlasové úrovně a plnohodnotně suplovat orchestr?
IK: To se nedá oddělit, jedno souvisí s druhým. Např. „vícevrstvá” interpretace z hlediska výrazového je i náročnější technicky, protože dvě ruce sledují naráz třeba tři linie, které se snaží odlišit, což se odráží v mnohem sofistikovanějším svalovém napětí, než kdyby hrály pouze korektně všechny noty. Ale je pravda, že Má vlast je technicky náročná i bez těchto fines a navíc notoricky známá. A v orchestru bude vždy znít barvitěji a velkolepěji.
MS: Největší problém Mé vlasti v úpravě pro čtyři ruce nebo dva klavíry vnímám v souhře. V tomto ohledu neznám těžší nástrojovou kombinaci. Smetanovo veledílo je všeobecně známé v jeho orchestrální podobě. V tom vidím největší úskalí, přesvědčit posluchače odlišnou barevnou škálou, kterou nabízí klavír.
V zámecké jízdárně zahrajete na dva nástroje, aby ještě víc vynikla barevnost a genialita Mé vlasti. Byl by velký rozdíl zahrát čtyřručně na jediný nástroj?
IK: Hrát dílo na dva klavíry má jednu zásadní nevýhodu a dvě zásadní výhody: nevýhodou je obtížnější souhra, protože si s partnerem nevidíte navzájem na ruce. To se ale dá vycvičit a s tak muzikálním člověkem, jako je Mirek Sekera, často i „vycítit”. Výhodou je naopak fakt, že si nepřekážíme na jedné klaviatuře, party jsou skutečně velmi hustě prokomponované, a také dva nezávisle pedalizující klavíristé, což výrazně vylepšuje strukturálně-artikulační možnosti interpretace. V případě potřeby může jeden klavírista například vázat melodii s pedálem, zatímco druhý může zahrát bez pedálu nějakou zajímavou figuraci a posluchač bude moci zřetelně vnímat obojí.
MS: S Ivo Kahánkem jsme debatovali o obou variantách. Hrát u jednoho klavíru slibuje lepší kompaktnost, ovšem za cenu ztráty prostorové svobody. Protože je technicky možné mít na pódiu dva klavíry, rozhodli jsme se pro tuto variantu. Je ale otázkou, jak bychom každý z nás rozhodovali, kdyby druhým klavírním partnerem byla žena (smích).
Autorem úpravy je sám Bedřich Smetana, která z básní se vám v této klavírní verzi líbí nejvíc?
IK: Já osobně mám dva favority. Čistě hudebně je to Šárka, fantasticky napsané drama. No a když člověk cvičí Vltavu… Vždycky znovu mi zvlhne zrak…
MS: Ano, úprava Vltavy je velmi vydařená, nabízí typické techniky klavírní literatury, jako by ji autor původně zamýšlel pro tento nástroj.
Třeba Antonín Dvořák napsal svoje Slovanské tance napřed pro čtyřruční klavír a pak teprve je instrumentoval pro orchestr. V případě Mé vlasti je to naopak, napřed vznikla verze pro orchestr a až pak Smetana napsal klavírní variantu, a to jako plnohodnotnou skladbu, ne pouhý klavírní výtah. Ale přesto, je to znát, že to není originální myšlenka pro klavír?
IK: Určitě to znát je, Má vlast je velká orchestrální hudba, drama rodné země v těch nejvelkolepějších kulisách. Jedním z důkazů geniality tohoto díla je i to, že i v dnešní „civilní” době nás dokáže strhnout svým obrovským patosem. A tento druh sugestivity vyžaduje nejen skvěle komponovanou a interpretovanou hudbu, ale i fyzikálně bohatou barevnost a vibrace symfonického orchestru. Přesto tyto autorské úpravy měly ve své době praktický význam, finančně a logisticky prostě zdaleka nebylo tak běžné moci navštívit symfonický koncert a v kvalitní úpravě pro čtyři ruce si skladbu mohlo vyslechnout neporovnatelně více lidí při mnoha příležitostech.
MS: Dnes si během okamžiku můžete na internetu pustit jakékoli dílo v jakékoli interpretaci. V době Smetany poznávali lidé nejen symfonická díla, ale například i smyčcová kvarteta díky úpravám pro čtyřruční klavír. Proto doufám, že s Ivo Kahánkem využijeme všech předností klavíru a přesvědčíme posluchače o životaschopnosti této verze i dnes.
Jana Boušková upravila a nahrála první tři symfonické básně cyklu pro sólovou harfu, umíte si představit úpravu Mé vlasti pro sólový klavír, tedy jen na dvě ruce? Dalo by se to uhrát, případně netratila by skladba už příliš?
IK: Uhrát se dá ledacos a Janina nahrávka je krásná. Taky jsem už slyšel nahrávku Musorgského Obrázků z výstavy pro sólovou kytaru (!!!) a znělo to parádně. Navíc sólová klavírní verze existuje, vytvořil ji Jindřich Kàan z Albestů, pianista a na počátku 20. století, také ředitel Pražské konzervatoře, ale přiznám se, že jsem ji nikdy neslyšel. Beru si za domácí úkol!
MS: Harfovou verzi v provedení Jany Bouškové znám. A jak říká Ivoš, verze pro sólový klavír také existuje. Ale vzhledem k její náročnosti se v repertoáru klavíristů nevyskytuje. Na rozdíl od harfy je Smetanovo klavírní dílo velmi bohaté a krásné. Klavíristé mají opravdu z čeho vybírat.
Veronika Paroulková
Plnou verzi rozhovoru můžete číst na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.
