Basista Jan Martiník, s Davidem Marečkem jako klavíristou, figuruje v programu letošního festivalu u data 23. června jako protagonista písňového recitálu sestaveného z děl českých autorů. Jak říká, z písní má respekt, jsou opravdu něco úplně jiného než opera. Ale má je rád. A zpívá je dobře!
Stěhujete se z Berlína do Vídně. Jako sólista Státní opery jste v německé metropoli strávil bezmála patnáct let. Byl jste tam spokojen?
Vždycky je chleba o dvou kůrkách, nic není jenom skvělé a jenom špatné. Stejně tak tomu je ve Státní opeře. Budu se tam každopádně vracet jako host, ale nastal čas jít dál. Věřím, že zase něco nového přijde. Byla to dobrá zkušenost – a není to žádná fráze. Opravdu mě ty roky v mnoha směrech někam posunuly. Naučil jsem se spoustu nových věcí, potkal jsem hodně zajímavých dirigentů, slavných režisérů a korepetitorů, tedy i těch, kteří nejsou úplně hned vidět. Pro zpěváka je vždycky skvělé pracovat s takovými lidmi. Vždycky vás to posune dopředu. Jsem za to moc rád a budu se těšit, co dál přijde. Uvidíme, co život přinese.
Plánoval jste to na začátku, nebo to život prostě přinesl?
Vůbec jsem takovým způsobem nic neplánoval, nechtěl jsem být nikde v cizině takhle dlouho, byl jsem už víckrát napůl rozhodnutý, že z Berlína odejdu, ale vždycky jsem nakonec nějak zůstal… Až z toho bylo těch patnáct let. Až teď to za nás rozhodl náš syn. Bude mít dva roky – a jelikož začne pomalu chodit do školky, tak jsme se museli rozhodnout, kde budeme nastálo žít. Volba byla jasná: dalších dvacet let v Berlíně už žít nechci, a tak jsme se rozhodli, že se z Berlína odstěhujeme. Před měsícem jsme se přestěhovali do Vídně, manželka je odtamtud, takže volba byla jasná.
Vaše manželka Nicola Proksch je také sólistka. Najdou se příležitosti, že byste zpívali někdy spolu na jednom pódiu?
Těch příležitostí teď moc není. Po covidu je jich ještě méně, něco se najde, ale je takových možností málo. A navíc má moje žena poslední dva roky čtyřiadvacet hodin denně službu u syna, to je teď její hlavní starost. Je vlastně jakoby na mateřské dovolené.
V Litomyšli zpíváte písně. Považujete takové koncerty za potěšení, za zpestření, nebo za nezbytnou hlasovou hygienu?
Všechno z toho. Písně jsou opravdu něco úplně jiného než opera. Člověk je na pódiu sám. Klavír a vy a žádný orchestr, žádná scéna, žádná nápověda… Je to jiný druh soustředění. Písně jsou ale nádherné, vždycky se na ně těším. Člověk je tam sám, je potřeba daleko většího úsilí a koncentrace, větší než v případě nějaké velké operní role. Ono se to nezdá. O písních se občas říká, že znějí, že by to mohl zazpívat každý. Ale jde o zrádný pohled. Ve své jednoduchosti jsou naopak většinou strašně těžké. Před písněmi mám velký respekt. I když se jim věnuji a pravidelně je rád dělám, tak vím, že je to těžká práce.
Jak se vám účinkuje s Davidem Marečkem?
Dobře se mi s ním zpívá. On má totiž dar, že umí doprovázet. To je moc důležité, protože v písních jste na pódiu dva vyrovnání partneři. Pianista musí umět počkat, cítit, kde se zpěvák nadechne… Je to prostě jiné než třeba u instrumentalistů. Každý klavírista to neumí. Ne každý na to má potřebný talent, ale David Mareček ano, a proto se mi s ním dobře zpívá.
Vy jste se dali před několika lety dohromady konkrétně pro Schubertovu Zimní cestu?
Ano, ale zrálo dlouho, než jsme k tomu dospěli. Poznali jsme se při jedné dlouhé cestě v letadle do Austrálie a zjistili jsme, že se nám líbí stejné věci v hudbě… A potom jsme se viděli někdy později a někdo z nás se zmínil o Zimní cestě… Shodli jsme se, že je to náš zamilovaný cyklus. A tak jsme si řekli, že se do něj pustíme. A nakonec jsme, myslím, měli docela úspěch…!
Dvořákovy Biblické písně spolu dáváte už delší dobu?
Poprvé v roce 2019 a od té doby plánujeme, že nahrajeme CD, které bude čistě s českým repertoárem.
Což je ostatně právě program litomyšlského koncertu. A váš pohled na Dvořákův cyklus se výrazně vyvíjí, nebo na něm už není co promýšlet a prožívat?
Všechny texty, které mají závažnost a hloubku – a nechci to omezovat jen na žalmové texty a na Bibli – pochopitelně v určitém věku člověk vnímá jinak a jeho pohled se vyvíjí. Samozřejmě, že nejde o nějakou uzavřenou záležitost a že je potřeba nad nimi stále přemýšlet. Já Biblické písně po více než dvaceti letech, po které je už zpívám, vnímám vždy jako vracení se ke starému dobrému příteli. Ale je jasné, že ten návrat je pokaždé trochu jiný… Myslím, že popisuju proces, který by měl být normální evolucí u každého umělce. Vždyť jinak nějakou skladbu nebo píseň vnímáte ve dvaceti, jinak potom v padesáti…
Večerní písně ve vašem programu reprezentují jednoho básníka, Vítězslava Hálka, a dva hudebníky, Smetanu a Dvořáka. Nacházíte v tomto případě nějaké větší rozdíly mezi oběma skladateli?
Každý má svůj typický rukopis. U Smetany si všímám, že jsou jeho Večerní písně určeny původně vyššímu hlasu, u Dvořáka je to napsáno neutrálněji. Oba cykly jsou krásné! Dvořák už i v tak mladém věku psal písně, řekl bych, ne agresivně, nejsou dramatické, naléhavé… U Smetany je vidět naléhavost a dravost, apel. Takhle já je vnímám: každý z nich je jiná osobnost, má jiný charakter… A tomu samozřejmě odpovídá naturel písní. Ale mohli bychom dlouho debatovat. Jde i o to, v jakých podmínkách byly písně skládány, v jakém věku… Nechci paušalizovat.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
