„Nejhorší je hrát jeden typ hudby stále dokola“

Hornistu a dirigenta Radka Baboráka není třeba festivalovému publiku představovat. Rodák z Pardubic patří mezi nejvýraznější osobnosti klasické hudební scény a na Smetanově Litomyšli je pravidelným účinkujícím. Letos vystoupí hned dvakrát – na zámeckém nádvoří 5. 7. s Českou Sinfoniettou a o den později v chrámu Povýšení sv. Kříže s Českým hornovým sborem. V rozhovoru se dočteme třeba o novém albu se skladbami Ástora Piazzoly nebo o „odskočení si“ k jazzu.

Ani při druhé koronavirové vlně jste neváhal a vyhlásil druhé kolo sbírky na podporu umělců na volné noze. Komu byly peníze určeny tentokrát?

Přímým podnětem se stala situace, kdy stát nějak zapomněl, nebo chyboval, a ti, kteří pobírali rodičovský příspěvek, neměli nárok na covidovou podporu. To mi přišlo úplně skandální. Jakoby si nikdo z těch, co rozhodují, neuvědomil podfinacování v kultuře a uměleckém školství, a myslel si, že se něco z rodičovské dá utáhnout. Ale díky určité energii z první vlny sbírky, i tato druhá byla velmi úspěšná, když přihlédneme k faktu, že vyšla od jednotlivce a pár spřízněných duší. A čísla jsou taková – 304 dárců, vybraná částka 670 500 Kč, 33 podpořených. Všem patří nesmírný dík!

Letošní březnové sté výročí narození Ástora Piazzolly jste oslavil vydáním alba s jeho skladbami. Jedno už ale na kontě máte. Znamená to, že vás tento skladatel uchvátil? Nebo je to jakési souznění, když slavíte narozeniny v ten samý den jako Piazzolla?

Ano, je to tak. Piazzollova hudba míří přímo do srdce, je plná emocí, vášně, boje, je nesmlouvavá a nekompromisní. Kdo by tento mix neměl rád! A ta náhoda s datem narození je třešničkou. Osobně mě velmi oslovuje celý jeho příběh, i takové ty fámy a historky, jak se „pral“ se svým okolím a tvrdohlavě hledal svůj styl. Prostě mimořádný zjev, skvělý instrumentalista a pozoruhodný skladatel.

Co nové album obsahuje?

Jsou to jeho největší hity – Adios Nonino, Libertango, Oblivion, Quattro Porteñas a Grand tango. Vše v nových úpravách mých a Tomáše Ille s velkou fixovanou improvizační kadencí klavíristy Václava Krahulíka. Na tom se ukazuje kvalita těchto skladeb. I ve velmi netradičním novém kabátku neztrácejí nic ze své podstaty. Ale fakt je, že se do toho musí jít naplno a nejen kopírovat, ale naučit se používat mnohé z toho, co bylo autorovi a jeho muzikantským kolegům vlastní. A to je hlavně chuť nebát se experimentovat se zvukem a výrazem, tempem, agogikou a trochu improvizovat.

Na letošní Smetanově Litomyšli vás diváci uvidí hned dvakrát – s Českou Sinfoniettou a Českým hornovým sborem. Právě druhý jmenovaný připomene 340 let hry na lesní roh v českých zemích. Jaká je historie lesního rohu u nás? A jaká je současnost?

Historie je bohatá a máme ji přesně datovanou návratem lovčích hraběte Šporka, který si jako páže francouzského krále slavnostní parfosní lovy, a s tím spojenou loveckou hudbu, velmi oblíbil a chtěl mít tu samou parádu na svém panství. A samozřejmě legendární hornista Jan Václav Stich, známý pod uměleckým jménem Giovanni Punto, a jeho učitelé a následovníci proslavili hru na naturhornu po celé Evropě. A současnost? Zdá se mi, že nás je čím dál méně. Tedy logicky, když není konkurence, kvalita a zájem tak nějak upadá. I proto jsem založil Český hornový sbor, se kterým se snažíme tu tradici držet a nově i posílit pořádáním Horn Fest Praha, jehož první dva ročníky bohužel proběhly v době covidové. Ale rozhodně to nevzdáváme!

Liší se výrazně skladby pro lesní roh s odstupem dvou tří století?

Určitě. Kromě toho, že dnes hrajeme asi 140 let na nástroje se třemi a více ventily, které umožňují hrát všechny tóny ve čtyřech oktávách, skladatelé využívají zvuk lesního rohu nejen ke scénám loveckým, ale už od baroka pro něj hledají a nacházejí i jiné výrazové uplatnění. A když přeskočím mnohá období a mistry a budu mluvit o skladbách Richarda Wagnera, Richarda Strausse, najdeme tam hrdinského Siegfrieda, Enšpígla, Dona Juana, Zarathustru a mnohé další postavy a charaktery, které zvuk rohu provází při jejich eskapádách. Je ale fakt, že nějakou tu imitaci lovecké hudby najdeme hlavně ve třetích větách koncertů 20. století.

S Českou Sinfoniettou diváky vezmete na cestu Evropou. Jaká ta cesta bude?

Především mám obrovskou radost, že jsme pravidelným hostem Smetanovy Litomyšle a že s jeho vedením vždy lehce najdeme společnou řeč při tvorbě dramaturgie. Nejinak tomu bylo i tento rok. Bude to promenádní typ koncertu, čímž vůbec nemyslím něco podřadnějšího, ale naopak velice se hodícího k letnímu festivalu. Cesta začne na severu Sibeliovou Finlandií, potom se vydáme přes Anglii Hope and Glory od Edvarda Elgara do Francie, kde se představí skvělý houslista a nový člen Baborak ensemble Milan Al-Ashhab v Rondu Capricciosu Camilla Saint-Saense, zpět na ostrovy do Irska – Leroy Anderson Irské tance. Po přestávce krásné písně Henriho Duparca s Kateřinou Kněžíkovou a na závěr Igor Stravinskij – Suita z baletu Pták Ohnivák. Jedním slovem bude to cesta dobrodružná.

Koronavirová doba mnoho umělců odřízla od plánovaných projektů. Jak to bylo u vás? Rýsuje se u vás nějaký zajímavý projekt?

U mě nastalo úplné odříznutí od koncertů ve světě. Naposledy jsem hrál v Polsku a v Salzburgu na podzim. To mi dělá velké starosti, protože samozřejmě ten restart bude trvat ještě dlouho. Mnohé agentury byly nuceny zastavit činnost, pořadatelé váhají s pozváním umělců ze zahraničí nebo jsou nařízeny karantény. Třeba v Japonsku je to 14 dní. To je pro moji psychiku nezvládnutelné po všech těch lockdownech. Takže já pokračuji v určitých aktivitách v Čechách, nově jako člen týmu IDU-SoundCzech, kde si kladu za cíl propagaci českých nezávislých hudebníků a souborů. Hlavně řešení otázek, které tady byly a covidová krize je vynesla na světlo. Je to hlavně nevyužitost velkého reprezentačního potenciálu tohoto segmentu klasické scény a jeho živoření na okraji pozornosti Ministerstva kultury, které se projevuje třeba při grantových výzvách. A také otevření debaty o statusu umělce. A v mé dirigentské kariéře nastává určitý zlom, protože od příští sezony budu zastávat post šéfdirigenta Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně, který vykročí do třetího století své existence. To je obrovská výzva osobní, a pro všechny kolem tohoto orchestru.

Spolupracoval jste s Nikol Bókovou na novém albu Prometheus. Od klasické hudby jste se tedy dostal k jazzu. Jaké to bylo?

A jsem moc rád, že mě a kolegy Nikol oslovila a že dala v Prometheovi lesnímu rohu takový prostor pro vyjádření velmi niterných pocitů. Myslím, že škatulka jazz to úplně není. Jedná se o unikátní fúzi mnoha stylů a velmi originální projekt. Těším se, až ho budeme hrát na koncertech.

Dovedete si představit další takové projekty, které by nebyly čistou klasikou?

Samozřejmě ano. Takové to rozšiřování repertoiru je pro mě myslím celkem typické a nebráním se žádné smysluplné hudbě, která může přijít z různých směrů. Ale to je normální pro všechny muzikanty. Nejhorší je hrát jeden typ hudby stále dokola. To pak přijde rezignace a vyhoření. Takže samozřejmě od renesance až po 21. století. To, jak se rozděluje hudba do období, je z mého pohledu pouhé teoretizování. Pro někoho asi důležité, ale pro mě je podstatnější, zda má hudba přesah a jak dokáže promlouvat k interpretům a k posluchačům.

Hrál jste na lesní roh na pohřbech, ale i s kapelou Tři sestry… Byla ještě nějaká netradiční místa či projekty?

Hraji na pohřbech, svatbách, křtinách, všude, kde je hudby potřeba. Pro Tři sestry jsem nahrál jeden song – Tajnej Hajnej, takže zase lovecká tématika! Netradičních míst a příležitostí je celá řada, to patří k naší profesi. A to na ní mám rád.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2021
Designed by: wwworks.cz