Sopranistka Kateřina Kněžíková je na české scéně nepřehlédnutelná, mnoho prostoru dostává i v letošním Roce české hudby. Tím největším úkolem byla a je kněžna Libuše ve Smetanově slavnostní opeře – role, v níž koncertně debutovala na květnovém Pražském jaru a k níž se nedlouho poté ještě jednou vrací, opět koncertně a opět s dirigentem Jakubem Hrůšou, v neděli 16. června na Smetanově Litomyšli.
Nedávno, snad to bylo u příležitosti uvedení nahrávky opery Dvě vdovy s dirigentem Robertem Jindrou, jste se vyjádřila, že teď se nejlépe cítíte ve Smetanově a obecně právě v české hudbě. Čím to je? Hraje roli i jazyk?
Poměrně dobře se mi zpívá i v jiných jazycích, ale samozřejmě, mateřština umožňuje uchopit věci hlouběji. Jedná se ale spíše o to, že mi smetanovská poloha velmi vyhovuje. Nikdy se mi nezpívalo tak dobře, jako teď. Je to kombinace techniky a toho, že se mi hlas usadil, nabyl na objemu, což přišlo hlavně poté, co se mi narodily děti. Tessitura smetanovských rolí je teď pro mě naprosto vyhovující. Paradoxně jsem se k nim dlouho nemohla dostat. Byla jsem zařazená do mozartovské škatulky, jako na smetanovskou pěvkyni se na mě nenahlíželo. Snad i kvůli hutnější orchestraci a tomu zaužívanému klišé, že jde přeci o český ekvivalent Wagnera… Takže mě nakonec obešly Smetanovy role lehčího oboru. Jsem za to ale ráda. Nepřišla jsem k této hudbě dříve, než by bylo zdrávo, než jsem na ni opravdu dozrála. S Prodanou nevěstou jsem například začala až ve třiatřiceti.
Jak vnímáte Rok české hudby?
Jsem ráda, že v tomto roce můžu být hlavně doma, nemusím tolik cestovat a mohu být u tolika oslav. Čeští autoři teď hrají prim – myslím, že je skvělé, že se o Smetanovi začalo mluvit v širších souvislostech. Věřím, že by si zasloužil rehabilitaci ve světovém měřítku, jakési potvrzení, že to není „pouze“ lokální, národní autor. Stálo by za to věnovat mu větší pozornost, byť samozřejmě ne všechna jeho díla budou pro publikum v zahraničí stejně atraktivní. Pokud bychom mluvili o přístupu institucí, musím zmínit, že jsem nadšena, jak výročí uchopilo Národní divadlo moravskoslezské. Nic neponechali náhodě a začali na cyklu všech Smetanových oper pracovat minimálně sedm let předem. Myslím, že to nikdy nebude zapomenuto.
Dovedete si vysvětlit, proč se poslední dobou na Smetanu chodí do opery tak málo?
Já to nechápu. Ale takových oper je více – nechodí se na Donizettiho Nápoj lásky, na Janáčka… I u Smetany je ta návštěvnost pro mě trochu mystérium. Ano, Prodaná nevěsta se vyprodá vždy. Jenže naučit se něco poslouchat není otázkou tří sezón, ale často dekád. Argument, že lidé nechodí, proto neobstojí. Zrovna na toto by se mohl uplatnit blokový systém a zlepšení propagace i u takových děl, jako jsou Hubička nebo Dalibor. Samozřejmě, zahraniční publikum si asi těžko koupí lístek na Branibory v Čechách. Pokud tedy libreto neobstojí, můžeme se přece ale zaposlouchat do geniální Smetanovy hudby…! To je pokaždé něco tak krásného!
Co znamená mít názor na roli?
Každá role, kterou interpretuji, má v sobě něco ze mě. Nemyslím tím, že máme stejné povahové rysy, ale vždy do postavy obtisknu své zkušenosti, pohledy. Pokud se tak neděje, chybí to. Mít na roli názor znamená mít co nejlepší představu jak o hudební, tak o psychologické stránce role ve vztahu k ostatním postavám. Musíte postavu pochopit, vsáknout ji do sebe. V případě Rusalky nebo Káti Kabanové to jsem opravdu já. U některých rolí je to náročnější. Když tápu, tak dále zkoumám, hledám významy a důvody, proč to skladatel napsal zrovna takto. Navíc, než roli přijmu, musím si ji projít s koučem a probrat mé momentální hlasové možnosti. Jestli mi to sedne po technické, osobnostní, psychologické stránce. A také zvažuji, s kým na tom projektu budu spolupracovat. Takto postupuji hlavně v případě, když se jedná o roli mimo moji hlasovou „škatulku“, například i u Libuše.
Jaká je ta vaše „škatulka“ teď?
V očích ostatních jsem začínala jako koloratura. Ale myslím, že jsem jí nikdy nebyla, možná lyrická koloratura. Ano, mám hybnější hlas, fajn. Ale až v provozu mi řekli, že hlasový obor určují i přechodové tóny… Řadu poznatků si ze školy neodnesete a musíte je objevovat postupně, sami. Já jsem proto dokonce dlouho obviňovala samu sebe, že něco nedokážu. Přitom ten hlas jen chtěl něco jiného…! Tisíc let jsem zpívala Zerlinu, a ač mi v té době všichni říkali, že je přímo pro můj obor, nikdy se mi nezpívala dobře. Pak jsem začala zpívat Donu Elvíru, která se mi, byť je níž, zpívá skvěle. Všechno je o vlastní zkušenosti.
Jakmile pěvec, a pěvkyně snad ještě více, dostane jakousi oborovou nálepku, tak se jí zbavuje jen těžce, viďte?
U žen se obor mění mnohem více. Jestli je na danou roli pěvec připraven, pozná nejlépe tak, že to zkusí. Já poslouchám své tělo a těch pár lidí, na jejichž názoru mi záleží. A mohu říct, že bylo vždy pro dobro věci, když jsem vyzkoušela něco nového. Jako s Káťou Kabanovou. Šlo o první roli, kdy jsem z lyrické, koloraturní polohy zcela vyšla a vrhla se na něco jiného. Lidi mě odrazovali, soudili, samozřejmě i podporovali. Ale stejně v tom nakonec zůstanete sama. Jsem velmi ráda, že jsem ten krok udělala, našla jsem místo, polohu, kterou teď považuji za správnou.
Říkáváte, že se máte „rychle“. S ohledem na své vytížení musíte být asi opravdu přesvědčena, pokud se rozhodnete participovat na nějakém projektu... Díky čemu sem patří MenART – akademie zaměřená na mentoring uměleckého vzdělávání, jejíž stipendisty Smetanova Litomyšl prezentuje na koncertě 28. června?
Investuji svůj čas, svoje schopnosti nebo znalosti pouze tam, kde mám dojem, že to má smysl. A tento projekt rozhodně smysluplný je. Za jeho výhodu považuji dlouhý časový horizont. Moje povolání mě předurčuje nevidět jenom blízký horizont; musím přemýšlet v dekádách. V tom mě program MenART oslovil – talent zde opravdu lze podchytit v začátcích.
Na co se jako mentorka soustředíte?
Chci ukázat možnosti; ukázat, co lze změnit hned. A nesoustředím se přitom jen na techniku, ale snažím se o přidanou hodnotu komplexního přístupu. Zpívat noty totiž prostě nestačí, byť si to spousta lidí pořád myslí. Navíc, právě interpretační otázky nebo detailnější práce s textem a frází se v rámci kurzů dají řešit dobře. Vystavět techniku zpěvu je dlouhodobější proces. Ačkoliv – občas i v tomto ohledu trefíte hřebík na hlavičku, i na pedagogovi vidíte, jak se v ten moment úplně rozzáří. Důležité je v takovou chvíli zafixovat daný pocit. Zároveň stipendisty učím, jak se neblokovat a pracovat s celým tělem. Už druhá hodina bývá úplně jiná a na konci mívám dojem, že přede mnou stojí zcela noví lidé. To člověka přece motivovat musí!
Jaká je vlastně v tomto modelu vaše role?
Myslím si, že v každodenní rutině pedagogů ze základních uměleckých škol může být velkou motivací možnost z té všednosti a snad i stresu a přepracování trochu vystoupit. Kreativní tandem, jak já interakci s pedagogy vnímám, je funkční a jsem za to vždy ráda. V prostředí „zušek“ jde o nezbytný model, protože žáci některé informace ještě nedokáží sami zcela uchopit. Pedagog je stále tím, kdo jejich loď řídí – a já jsem navigátor. Někdy je nabádám jít trochu dál, kam se možná ještě neodvážili.
Nepůsobíte na žádné instituci jako pedagožka…
To ale neznamená, že neučím! Mám řadu studentů, někteří už jsou mými kolegy. Jsou to ale většinou lidé starší, kteří mají už ponětí o sobě – jak pěvecky, technicky, tak i osobnostně.
Český systém uměleckého vzdělávání je obecně vyzdvihován, jak na něj nahlížíte vy?
Pedagog na „zušce“ je ten nejdůležitější. Tam se všechno rozhodne. Jeho vklad, inspirace, autorita ovlivní to, jestli se talent bude rozvíjet, ale i to, jak budeme mít rádi hudbu… To všechno začíná právě zde a já musím říct, že jsem za tento systém uměleckého vzdělávání moc ráda. Nesoustředí se totiž jen na nadané děti, ale přijímá i ty, které budou mít hudbu jako koníček. Vzejde z nich publikum. Člověk by se měl vzdělávat i v oborech, v nichž nebude působit, a celoživotně rozšiřovat své obzory.
Mentorkou MenARTu jste od samých počátků projektu. Jaký bude následující ročník?
Já si každý rok říkám, že přijmu méně studentů, no a letos to opět nevyjde. Sešlo se obrovské množství přihlášek od velmi dobrých mladých pěvců. Původní domluva byla osm, ideál je šest, a proto jsem si vybrala deset… Logiku v tom nehledejte.
Vraťme se ještě ke Smetanově Litomyšli. Jaký máte vztah ke koncertnímu uvádění oper?
Divadlo, opera, by měla být komplexní záležitost. Často se tak bohužel neděje, a proto mě koncertní provádění oper velmi baví. Mohu se soustředit na vystavění role na základě hudby. Odpadají tak různé překážky, které mohou být v divadelní produkci přítomny: nesouzníte s koncepcí, s režií, máte jinou vizi nebo pracujete s dirigentem, který vám není oporou… Tím nechci říct, že se v koncertním provedení popírá herecká stránka, rozhodně je ale upozaděna stránka režijní. Mohu tak roli uchopit více podle sebe a objevovat všechny její vrstvy a zákoutí.
Stalo se vám, že jste zpívala v inscenaci, s kterou jste se neuměla ztotožnit?
Jistě. Úkolem umělce je být takovým lepidlem mezi režií a dirigentem. Aby byly jednotlivé složky v rovnováze a z diskuse se nestal boj. Vnímám se jako služebnice díla. To zní strašně kýčovitě, ale my jenom pracujeme na díle, které tady někdo zanechal. Naším úkolem je záměr autora pochopit, ne jej přepisovat nebo vymýšlet novotvary. Je úžasné, když se sejde tým lidí, kteří nevnímají práci skrze své ego, ale skrze pokoru k dílu: ať už k jeho hudbě, nebo k libretu.
Lucia Maloveská, Petr Veber
Celý rozhovor čtěte na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.
