Preciznost, erudice a profesionalita – tato tři slova asi nejlépe charakterizují osobnost Vojtěcha Stříteského, dlouholetého dramaturga a uměleckého ředitele Smetanovy Litomyšle. Ve službách festivalu působí více než čtyřicet let, spojil s ním celý svůj profesní život. Je podepsán pod stovkami projektů, z nichž mnohé se zlatým písmem zapsaly do festivalové historie. – Vojtěcha jsem poznal před dvaceti lety, když jsem na festival začal jezdit jako PR Opery Národního divadla v Praze. A naše cesty se pak pravidelně protkávaly, když jsem se do Litomyšle vracel jako dramaturg Opery Národního divadla moravskoslezského, a posledních několik let i jako hudební redaktor Českého rozhlasu Vltava. Všechna setkání s Vojtěchem se vždy nesla v duchu hovorů především o jeho milované Smetanově Litomyšli, o historii, současnosti i perspektivách tohoto festivalu. A myslím, že nejsem sám, koho Vojtěch vždy při podobných příležitostech „dostal“ svými vědomostmi a entusiasmem, se kterými všechny festivalové projekty připravoval. Letošní ročník, ve kterém si připomínáme 200. výročí narození Bedřicha Smetany, je pomyslným vrcholem Vojtěchovy práce pro Smetanovu Litomyšl, a také ročníkem, ve kterém předává žezlo svému nástupci, Marku Šulcovi.
Vojtěchu, kdybyste měl z osobního pohledu zhodnotit nebo alespoň vyjmenovat Vaše hlavní přínosy festivalové dramaturgii, které by to byly?
Díky tomu, že jsem měl možnost pracovat s programem Smetanovy Litomyšle opravdu dlouhodobě, podařilo se mi – alespoň doufám – vytvořit jeho poměrně zřetelnou a také nezaměnitelnou koncepci. Myslím, že kdybyste položil před českého návštěvníka festivalů klasické hudby vedle sebe nepojmenované programy podobně velkých přehlídek (tedy asi tak čtyř, maximálně pěti) identifikuje Smetanovu Litomyšl ihned. Dílem pro originalitu a inovativnost dramaturgie, ale také pro její pestrost, rozkročení, které ovšem není bezbřehé, ale vždy poctivě ukotvené v gruntu českého a smetanovského repertoáru. Jeden novinář o tom, myslím v roce 2019, napsal: „Žádný jiný obdobný hudební festival u nás tak široce koncipovanou, současně obecně lákavou a odborně metodicky propracovanou koncepci v dlouhodobém horizontu nepřináší“. Víte, stejně si myslím, že by takové hodnocení mých případných přínosů měl učinit někdo jiný. Byl jsem například konzultantem i oponentem řady diplomových prací, které byly věnovány našemu festivalu obecně. Zatím se ovšem nikdo nepustil do erudovaného zpracování recepce jeho programu z pohledu osmi dekád, respektive posledních čtyř desetiletí, kdy došlo k opravdu mimořádnému vývoji a formování. Které navíc nyní, při nástupu nového uměleckého vedení, může přinést novou dynamiku.
Přece jen, zkuste být konkrétnější…
Zmíním tedy několik rovin, které já osobně považuji za opravdu důležité. Především je to věrnost Smetanovu odkazu. Někdo by namítl – ta je, musí být, prostě samozřejmá! To jistě ano, ale kdyby lidé věděli, jak často nesnadné bylo, respektive stále je přinášení díla našeho rodáka v odpovídajícím provedení. Nikoli v tom roce letošním, jubilejním. To jsem si mohl dokonce vymýšlet úplně nadstandardní perly a perličky! Víte, pokud má mít celý projekt Smetana200 smysl, a já v něj věřím, pak v tom, že se Smetana zase stane nebo začne stávat běžnou součástí repertoáru. Ovšem už nikoli vynucovanou, ne jubilejní, ale přirozenou potřebou jej hrát, zpívat a poslouchat. Druhou oblastí, na níž jsem hrdý, je soustavné zařazování české hudby 20. i tohoto století – včetně řady premiér a skladeb na naši objednávku. A také skutečnost, že, až na výjimky, je tato hudba našimi návštěvníky stále lépe akceptována a navštěvována. A pak jsou tu i dlouhodobé cykly a projekty, které se prolínají zdaleka nejen jedním konkrétním ročníkem. Mám na mysli třeba dlouhodobý bachovský projekt, cyklus Faustus, práci s mladými i dětskými interprety a posluchači, pořady jako Zpěváčci kraje mého, Bylinky, ale také Sólo pro 100 smyčců, Hvězdy operního nebe, koncerty „na přání“ nebo „plné překvapení“… Ale vlastně s největší hrdostí se neohlížím na jeden, dva nebo pět konkrétních pořadů, ale za těmi nedávno proběhlými nestandardními ročníky.
Máte na mysli ty, které byly poznamenány pandemii covidu a stěhováním ze zámku, ve kterém probíhá rekonstrukce…
Přesně tak. Všichni jsme byli nuceni improvizovat – a my v týmu, to říkám neskromně, to máme docela rádi a docela to umíme. Ale vytvořit celistvou a smysluplnou dramaturgii ročníku za dva měsíce, když jedinou vaší jistotou je, že všechno je nejisté, to byl vlastně zázrak. Který se opakoval! Bez předchozích zkušeností a jistého až značného sebeobětování bych to, promiňte mi ten výraz, „nedal“. Dneska už tuším, že výdej energie, myslím fyzické i intelektuální, byl v těch letech 2020–23 enormní, respektive přílišný. Ale ničeho nelituji! Žít pro velký festival nějak na půl plynu nejde!
Kdybyste měl vyjmenovat Vašich TOP deset festivalových uměleckých zážitků, které Vás nadchly jako produkčního – producenta, dramaturga i jako posluchače, které by to byly?
Ouha! Tak to je nejkomplikovanější dotaz, jaký jsem mohl dostat (smích). Ten musíme, milý Danieli, určitě rozdělit, protože ne všechny náročné projekty ve mně následně rezonovaly ideálně i posluchačsky. To se stávalo spíše výjimečně, protože jsem u těch největších (a z pořadatelů zdaleka nejen já) dosedal do hlediště obrazně s „jazykem na vestě“. A občas se mi stalo, že jsem prostě skončil se vším organizováním až v posledním momentu a do hlediště se nedostal vůbec a stával jsem pak na nádvoří za jedním sloupem, možná mě tam někdo zahlédl.
A že těch produkčně náročných projektů na Smetanově Litomyšli bylo!
To je pravda – opravdu hodně. Každý rok nejméně tři čtyři, které se vymykaly… A pak i takové, jejichž příprava by vydala na dramatické novely. Takový byl třeba zrod české premiéry Prokofjevova Ivana Hrozného v roce 1998 ve verzi Michaela Lancastera, vlastní produkce Smetanova Dalibora v roce 2000 nebo realizace Berliozova Requiem s takřka třemi stovkami účinkujících o tři roky později. Úplně svého druhu byla Rusalka tvůrčího tandemu Heřman – Hrůša, kterou jsme hráli 3x za sebou a ani jedno provedení se neuskutečnilo na totožných scénách! Těžká byla příprava Martinů roztančené Kytice, ale výsledek byl mimořádně skvělý. A pamatujete Čajkovského Slavnostní předehru 1812 s dělostřelbou? Na Bernsteinovu Mši s Vojtěchem Dykem? Na vokální symfonii Umučení Krista Johna Debneyho? A další doslova megaprojekty – třeba Mahlerovu 8. symfonii Tisíců, nebo loňské Schönbergovy Písně z Gurre…
A teď prosím, TOP 10 posluchače Vojtěcha Stříteského…
Tak já to zkusím – ale prosím, aby to nebylo vnímáno jako nějaký žebříček: dramatické oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici na závěr festivalu 1999. V roce 2006 8. symfonie Miloslava Kabeláče Antifony v Kapitulním chrámu. Určitě Šostakovičova 13. symfonie Babí Jar s orchestrem FOK a Zdeňkem Mácalem v roce 2011, stejně jako 2. symfonie Gustava Mahlera Vzkříšení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Ondrejem Lenárdem v roce 2014. Strhujícím zážitkem pro mne byla choreografie Ohada Naharina decadance v provedení baletu pražského Národního divadla v roce 2018. Skvostné výkony tenoristů Neila Shicoffa, respektive Javiera Camareny v galakoncertech. Kreace Jiřího Bělohlávka například ve 4. symfonii Bohuslava Martinů. Händelův Mesiáš se souborem Collegium 1704 a Václavem Luksem. A opravdu nikdy nezapomenu na předloňské provedení Kabeláčova Mysteria času a Šostakovičovy Leningradské symfonie v podání České filharmonie a Jakuba Hrůši.
Zastavme se ještě u festivalového uvádění současné české hudby, která je opravdu důležitou součástí každého ročníku…
Nebylo tomu tak vždycky a cesta k současnému stavu byla docela komplikovaná. Zejména pamětníci dávnějších ročníků mi dají za pravdu, že v tehdy poměrně konzervativní návštěvnické základně nebyl s velkým nadšením přijímán ani Janáček! Trvalo řadu let, než se vztah našeho publika k hudbě současné a 20. století proměnil. A stejně nelze hovořit o tom, že je úplně vyhráno. Řeknu nyní velké klišé, ale platí: ta cesta je nekončící, permanentní. A na to, že jsme především open air festival, pro mnohé „festival letní pohody“, tak jsme pro současnou hudbu vykonali opravdu obrovský kus dobré práce. Stačí se podívat na výčet uvedených děl například Petra Ebena, Sylvie Bodorové, ale namátkou také Jana Jiráska, Jiřího Gemrota, Jana Kučery, Luboše Fišera, Emila Viklického, Zdeňka Krále, Pavla Helebranda, Otmara Máchy, Jaroslava Krčka, Jiřího Temla, Josefa Vejvody – operní díla Aleše Březiny, Lenky Noty, Ondřeje Smeykala… Teď to možná vyznívá chvástavě – ale tak to není. My, jako jeden z lídrů české hudební scény, vnímáme prezentaci současné hudby jako přirozenost i potřebu. A to jsem hovořil jen o české tvorbě, ale samozřejmě u nás zní i Arvo Pärt, Peteris Vasks, Alfred Schnittke, Wojciech Kiłar, Zbigniew Preisner, Henryk Górecki…
Určitě existují také skladby nebo projekty, které jste si do festivalu zařadit přál, ale z nějakých důvodů to nevyšlo, nebo jste to prostě už nestihl...
Ano, jsou takové a některých mi bylo, respektive je opravdu líto. Ale nic nekončí, leccos se jistě nebo možná objeví v dramaturgiích budoucích ročníků. A nebyl to časový pres, který by byl překážkou. O potřebě hledat mého nástupce jsme se s Michalem Medkem dohodli již v roce 2021, v květnu 2022 jsme z pěti adeptů vybrali Marka Šulce a ten již věděl, že má takřka volnou ruku v tvorbě Smetanovy Litomyšle 2025. Samozřejmě – některé mé plány zhatil covid, resp. stěhování, jindy se objevily neřešitelné technickoumělecké překážky…
Můžete to blíže rozvést? Uvést příklady?
Tak třeba projekt, který jsem připravoval s baletními soubory Národních divadel z Prahy, Brna a Ostravy. V jednom společném večeru jsme chtěli uvést tři skvělé choreografie Jiřího Kyliána. Já například úplně miluju Šest tanců na Mozartovu muziku – ty by se k nám na zámek tolik hodily! Jednali jsme v Praze i s panem Kyliánem, který byl sice potěšen, ovšem odkázal nás na agenturu. A ta ambiciózní projekt po zvážení okolností, čím technicky a prostorově ne/disponujeme, stopla. U nás na zámku prostě potřebné divadelní černočerné tmy nedocílíme. Nedávno jsem chtěl uvést jednu nádhernou – a u nás skoro neznámou věc z oblasti filmové hudby – brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Jenže jsme nedokázali vypůjčit noty, protože jejich americký vlastník užití teritoriálně vymezil pouze pro Kanadu, USA a Mexiko. Ano, mám opravdu velký zásobník pro festival vhodných děl, na něž už mi prostě čas nezbyl. Ale myslím, že třeba Mahlerova 3. symfonie se jednou v programu objeví a třeba i tak, že hlasy žen a dětí budou zase znít z výšky arkád. A piaristický chrám by byl docela určitě skvělým místem pro Symfonii písní žalostných Henryka Góreckého…
Před chvílí jste hovořil o tom, že příprava některých pořadů by vydala na dramatickou novelu. Váš festivalový příběh by docela jistě vydal na knihu. A neříkejte mi, prosím, že jsem první, který toto téma nadhodil…
To opravdu nejste (smích). Ale představte si, že bych každému mému roku na Smetanově Litomyšli věnoval třeba jen pouhých deset stránek, tak to jsme na čtyřech stovkách, plus fotografie a dokumenty, citace recenzí, rejstříky. To je úkol na léta. Samozřejmě, že by to asi stálo za to, protože jinak řada událostí, příběhů a vzpomínek prostě zapadne, a navíc si nejsem jistý, zda se ještě někdy bude opakovat čtyřicetiletá éra. Ale nyní na knihu nemám bohužel ani pomyšlení, přestože tak v předchozích dvou letech se mi už svůdně draly na mysl názvy některých kapitol…
Vloni jste v posledním čísle Festivalových novin, hovořil o tom, jak byste se rád s pozicí programového ředitele loučil. Doslova jste řekl: „Dá-li Bůh, postavím se před diváky a s jistou dávkou hrdosti za vykonané dílo i s pokorou a vděkem, které vůči našemu publiku pociťuji, to oznámím.“ Letos jste však musel zůstat značnou část festivalu stranou – a já jsem zdaleka nejen v kuloárech cítil a slyšel, jak festivalu, týmu i návštěvníkům scházíte…
Už od zimy jsem se potýkal se zdravotními problémy a v květnu a v červnu jsem opakovaně pobýval v nemocnici. Nejprve v Litomyšli, poté ve Fakultní v Hradci Králové, kam se ještě budu muset vrátit. Především bych moc rád a ze srdce poděkoval všem, kteří mě podporují vzkazy, vzpomínkami, modlitbou – moc si toho vážím! Samozřejmě jsem si představoval vše jinak, jak společnými silami zvládneme nejrozsáhlejší ročník v historii festivalu, jak si budeme užívat tu neopakovatelnou atmosféru, letitá přátelství, krásné vztahy, uslyšíme skvělé výkony. A najednou – myslím, že to zažil téměř každý, kdo čte tyto řádky – v osobní či příbuzenské rovině, úplně všechno je jinak a čas začne plynout jinak… A vy už nejste tím, kdo určuje, řídí, vede. Naopak očekáváte, respektive jste odkázáni na pomoc, pokyn. A já musím říci, že takový respekt a vděk, jaký nyní pociťuji k lékařům i sestřičkám, je naprosto mimořádný. Další velké a upřímné díky bych rád směřoval mé nejbližší kolegyni a obětavé kamarádce Elišce Kovářové, také řediteli Michalovi Medkovi, mému nástupci Marku Šulcovi a všem kolegyním a kolegům ve festivalovém týmu, kteří „za letu“ převzali a úspěšně realizovali řadu mých povinností. A stejně jako každý rok – v tom neexistuje výjimka – děkuji návštěvníkům, přátelům a příznivcům Smetanovy Litomyšle. Za to, jak vlídně přijímali program, který jsem připravoval, a zejména za to, že je náš festival právě díky nim, jaký je. Totiž krásný!
Daniel Jäger
