Hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Robert Jindra se letos velmi rád vrátil k opeře Tajemství Bedřicha Smetany, kterou nově hudebně nastudoval pro jarní premiéru. Na Smetanově Litomyšli sice pohostinské představení Tajemství v rámci letošního smetanovského operního kompletu nediriguje, naopak zde však o den dříve 21. června s pražským souborem řídí představení Janáčkovy Její pastorkyně. A 23. června tady pak uvede na koncertě s rozhlasovými symfoniky Smetanu v sousedství hudby Antona Brucknera, rovněž slavícího dvousté jubileum.
Jak vnímáte v Roce české hudby českou hudbu?
Nejen v Roce české huby jako něco výlučného a výjimečného. Snažím se ji u nás i v zahraničí prosazovat. A vnímám to jako povinnost.
A co to česká hudba vlastně je?
Většina našich skladatelů, snad vyjma Janáčka, zažívala výtky, že jsou ovlivněni německou hudbou. Zvláště Bedřich Smetana byl zejména za Dalibora osočován, že je českým Wagnerem. Já jsem tohle nikdy nepochopil. Přestože jsem wagnerián, spojitost mezi Smetanovou a Wagnerovou hudbou moc nevnímám.
Nějaké principy…?
Ano, způsob uvažování o opeře jako o hudebně dramatickém celku, který má mít i určitý psychologicko-politický přesah, si od Wagnera vzít mohl, ale nedotáhl ho nikdy do takového extrému jako Wagner. Když poslouchám hudbu Bedřicha Smetany, nic wagnerovského neslyším. Jasnou indicií by mohlo být, že používal, stejně jako on, leitmotivy. Ale ty už před Wagnerem používal Gluck a mnozí jiní, takže ani ty až takovou spojnicí nejsou. Daleko víc wagnerovská hudba – když už bychom chtěli hledat – je ta Dvořákova. Vedení hlasů a instrumentace připomíná Wagnera vlastně víc. Na druhou stranu, Dvořák je tak svébytný melodik a melodie vede tak originálně, že si sice uvědomíte náznaky wagnerismu, respektive obecněji pozdně romantické německé opery, ale přesto naprosto česky svébytné.
Takže znovu: máme svou českou hudbu?
Samozřejmě, že ano. A to už od Smetany, který byl bezesporu jednou z nejdůležitějších osobností při vytváření našeho kulturního zázemí. Vždyť se jako jedna ze zásadních osobností zasadil i o vznik Národního divadla… Ostatně, bez Smetany by asi nebyl ani Dvořák, ani Fibich… Bedřich Smetana si našel originální klíč, nějakým způsobem se vyvíjel dál a je český a svébytný.
Mohl mimochodem Smetana ovlivnit skladatelsky Dvořáka, když jako o řadu let mladší kolega hrál pod jeho taktovkou na violu v orchestru Prozatímního divadla?
Muzikant nebo začínající skladatel pod někým tak významným? Jistě, že ano. Smetana určitě musel zanechat nějakou stopu a vliv. Dvořák k němu určitě vzhlížel, určitě sledoval jeho skladatelský vývoj… Takže i kdyby nechtěl, tak by na něj Smetana vliv měl.
Před nedávnem jste s rozhlasovými symfoniky dirigoval všechny tři Smetanovy „švédské“ symfonické básně, jedna z nich, Hakon Jarl, v Litomyšli už na letošním festivalu zazněla. Vnímáte je jako „české“?
Nevím, jestli v nich on sám chtěl mít opravdu něco českého. Na rozdíl od Lisztových symfonických básní nejsou perfektně didakticky vedeny podle nějakého příběhu, jsou to krátké symfonie mající nějaký bod, osobnost, ke které se upínají. Jsou to skladby víc abstraktní. Ale vnímám je jako klíčové a zásadní. Když jsem švédské básně slyšel kdysi poprvé, byl jsem ohromený. Jak dokázal v té době vytvořit něco tak úplně originálního? Ano, byl ovlivněn Lisztem, to je jasné, ale jeho hudba je zároveň svébytná, je to už plnokrevný, skutečný Smetana – s obrovskou invencí. I když v tom nic českého nemusíme shledávat, jde o vrcholně romantickou hudbu. A byl to určitě trochu i záměr – Smetana se nepokoušel v té chvíli vytvářet dílo, které by mělo být spojováno s češstvím nebo s českou hudbou. Naopak. I proto si určitě vybíral náměty, které nejsou české. Ale symfonické básně ze Švédska stojí za uvádění! Každý Čech, když slyší Mou vlast, tak ho hřeje u srdce. Stejně tak mě ale na těchto třech symfonických básních fascinuje, jak je to úplně jiný jazyk, jiný způsob uvažování o hudbě…
Zmínil jste Zdeňka Fibicha.
Jeho trilogie Hippodamie, tři scénické melodramy s antickými náměty, to je můj sen, něco, co bych chtěl v Národním divadle uvést. A byl Fibich ovlivněn Wagnerem? Wagnerem museli být ovlivněni všichni, kdo se zajímali o hudbu. Svou genialitou i ješitností a drzostí dokázal, že ho jedni zatracovali a druzí bez skrupulí obdivovali. Byl zásadní osobou, která rozrušila dosavadní tok hudby. Každý, kdo se zajímal o kulturní život, musel na jeho jméno narazit. Ale Fibich psal tak originálně a svébytně, že Wagnera připomíná skutečně jen vedením příběhů. S hudbou to mnoho společného nemá.
Dá se říci, že bez Wagnera by česká hudba nebyla?
Bez Wagnera by určitě hudba byla, ale bylo by všechno úplně jinak. Vždycky byl o krok napřed. Není tomu tak, že po Wagnerovi už nic nebylo a není, ale bylo by nemyslitelné, aby současníci tuto osobnost nevnímali. Chytali se jeho uvažování o nové formě hudebního dramatu. Napodobovat italský styl opery nebo styl velké francouzské opery jim přišlo zastaralé a nemoderní. Wagner bořil konvence a zároveň byl průkopník. Chtěl, aby hudba nebyla jen doprovodem, ale součástí celku. Myslím, že jeho současníky mnohem víc fascinovalo právě tohle než nutně jeho hudba.
Vraťme se však ke Smetanovi. Premiéra opery Tajemství byla zařazena na repertoár Národního divadla právě v rámci Roku české hudby a stala se také součástí programu festivalu Pražské jaro. Jaký máte vztah k tomuto dílu?
Tajemství Bedřicha Smetany bylo mou první operou, kterou jsem dirigoval v Národním divadle. Dílo v roce 2007 hudebně nastudoval můj skvělý kolega Zbyněk Müller a já jsem zastával pozici druhého dirigenta. Operu tehdy inscenoval režisér Jiří Nekvasil. Upřímně musím říci, že mne velmi těší, že jsem se nyní k Tajemství vrátil v pozici hudebního ředitele Opery Národního divadla. Jsem rád, že novou inscenaci nabízíme publiku na naší první scéně právě v rámci Roku české hudby a u příležitosti jubilejního dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany. Současně se jedná i o určitý závazek pro Národní divadlo, aby se skladatelova díla stala v současné době klíčovou záležitostí našeho repertoáru.
Premiéra byla s režisérem Ondřejem Havelkou diskutována dříve, než jsem nastoupil do vedení Opery Národního divadla. Po svém příchodu jsem ovšem ani neměl tendenci měnit plán jejího nového uvedení, protože Tajemství považuji za jednu z nejlepších Smetanových oper. Snoubí se v něm humor, melancholie a niternost. Zejména niterná stránka kompozice je velmi silná. Skladatel totiž v opeře využívá naplno svou melodickou invenci, od lidových zpěvů přes smysl pro hudební drama až po velká ansámblová čísla. Věřím, že její nové nastudování bude těšit a bavit diváky všech generací.
V čem tkví náročnost provedení opery Tajemství?
Pěvecké party jsou náročné v tom, že se často pohybují ve střední a v přechodové poloze. Orchestrace díla je sice v klasickém obsazení, ale je velice hutná. Interpretace opery nesmí být hřmotná a musí se specifikovat, protože jinak se stane monotónní či nezajímavou. A to je pro dirigenta velký úkol. Hudba je pěkná, velmi barvitá a živá. Při provedení je nutné a pro orchestrální hráče náročné, aby své party zahráli brilantně.
Jaké aspekty opery Tajemství považujete za problematické ze současného pohledu?
V poslední době často slýchávám, že Smetanovy opery jsou přežitkem a příběhy děl jsou navíc absurdní, tak proč se tedy v divadlech skladatelova díla hrají? Jsem si jistý, že je opravdu důležité hrát tvorbu Bedřicha Smetany, protože byl zakladatelem svébytné české opery a svým způsobem v hudbě originální. Ano, příběhy mohou být archaické, ale mají v sobě lidskost a češství, a proto musí být v inscenacích zajímavě a působivě vyloženy. Libreto Elišky Krásnohorské je v opeře Tajemství diskutabilní, ale u jiných českých autorů jsou texty oper také problematické. Z mého pohledu je archaičnost libret zajímavá, protože texty jsou spjaté s dobovou řečí a čeština si prochází vývojem. Nesmíme zapomínat, že Bedřich Smetana měl vliv na celou generaci komponistů. Jsem přesvědčen, že Národní divadlo je primárně hlavním patronem všech našich skladatelů. V historii najdeme mnoho operních skladatelů, kterým se v repertoáru Národního divadla příliš prostoru bohužel nedává, řadí se k nim například Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic nebo Otakar Ostrčil. Měli bychom docílit toho, aby se uvádění jejich děl stalo v divadle samozřejmostí.
Jaký je váš přístup k partituře, když studujete nové dílo?
Snažím se o partituře přemýšlet nevázaně a spontánně. Jistě, z hudebního hlediska by měl člověk ctít a znát interpretační tradici partitury, ale to neznamená, že se jí musí nechat svazovat. Je zajímavé, že v poslední době čím dál víc odkládám taktovku, zejména když chci interpretovat lyričtější místa a zesubmisivnit zvuk. U velkých ploch je pro mne smysluplnější taktovku naopak použít. Na koncertech a představeních mám i jednu záložní. Ale nejsem typem dirigenta, který je sběratelem partitur či sérií taktovek, raději mám doma velkou sbírku kompaktních disků.
Co vás obzvláště těší při pohledu na repertoár počátku další sezóny Národního divadla v Praze?
Jsem velmi rád, že se podařilo zařadit do dramaturgického plánu další uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa, kterou inscenoval v historické budově Národního divadla Jiří Nekvasil, premiéra se konala 11. září 2005. Na podzim zahrajeme dílo s výjimečným obsazením v čele s Karitou Mattilou jako Kostelničkou a v roli Jenůfy s debutující Kateřinou Kněžíkovou. Pavol Bršlík ztvární Števu a Aleš Briscein Lacu. Jedná se o dvě poslední představení, která se uskuteční na začátku nové sezony ve dnech 11. a 16. září. Velice mne těší, že budu opět dirigovat v Národním divadle Smetanovu operu Libuše, a to 28. října na státní svátek. Zcela upřímně musím dodat, že stále tvrdím, že můj kariérní vrchol se udál, když mi bylo před lety nabídnuto řídit operní představení Libuše v historické budově Národního divadla. Navíc relativně brzy v mladém věku. Jsem nesmírně rád, že se mohu k představením díla stále vracet. Operu jsem sice nikdy hudebně nenastudoval, pokud nepočítám její koncertní provedení s Janáčkovou filharmonií Ostrava, ale když se ohlédnu do historie zlaté kapličky a uvědomím si, které velké osobnosti směly Libuši v Národním divadle dirigovat, mám příjemné chvění a cítím k provedení až magickou úctu. Jsem vždy znovu šťastný, že ona krásná chvíle nastala i v mém životě. Její provedení v historické budově Národního divadla v Praze jsou pro mne vždy emotivní. K tvorbě Bedřicha Smetany mám velký respekt a je mi vždy velkou ctí, když mohu skladatelova díla dirigovat. Nemohu se také dočkat hudebního nastudování Šárky Zdeňka Fibicha, která je dle mého názoru jednou z nejkrásnějších českých oper – a přiznám se, že i mou srdeční záležitostí. Dílo bude inscenovat německý režisér Kay Link a premiéra se uskuteční 7. listopadu v Národním divadle.
Jste současně i šéfdirigentemStátní filharmonie Košice a hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Hostujete ovšem navíc také v evropských operních divadlech. Jaké jsou návraty do Bavorské státní opery v Mnichově?
Bavorská státní opera si udržuje neskutečně vysokou laťku, která je pro instituci standardem. Vedení scény se snaží, aby repertoár divadla nepropadl turistickému provozu. V nové sezóně tam budu dirigovat operu Hänsel und Gretel Engelberta Humperdincka, u nás známou pod titulem Jeníček a Mařenka. Rozjednán mám i další projekt…
Vaše nadcházející projekty v zahraničí jsou spjaty i s řadou debutů...
Ano, i z pohledu zahraničních závazků a mých debutů bude nová sezóna pro mne náročnější. Prioritní jsou pro mne samozřejmě povinnosti v Praze a v Košicích. Ale velmi se těším na debut v berlínské Státní opeře Pod lipami, kde budu dirigovat operu Věc Makropulos Leoše Janáčka. Divadlo je domovskou scénou orchestru Staatskapelle Berlin, který budu řídit ve své kariéře poprvé. Jsem šťastný, že hudebně nastuduji operu Charlese Gounoda Romeo a Julie v Semperově opeře v Drážďanech, kde se premiéra uskuteční 3. května 2025. Dílo mám velmi rád. Hudba opery je sice velice sentimentální, ale překrásná. I když je kompozice prodchnuta vrcholným romantismem, láká mne již nyní v mých záměrech vyjasnit v jejích interpretacích impresionistické vlivy, které se později více rozvinuly ve francouzské hudbě. Mým dalším debutem bude obnovené nastudování opery Z mrtvého domu Leoše Janáčka ve Frankfurtské opeře. Inscenace v režii Davida Hofmanna měla premiéru 1. dubna 2018. V roce 2026 mne pak čekají produkce na festivalu Bregenzer Festspiele, v Theater an der Wien a ve Vídeňské státní opeře. Všechny nadcházející projekty pro mne znamenají zcela jistě velkou výzvu, ze které mám nesmírnou radost.
Markéta Jůzová, Petr Veber
Celý rozhovor čtěte na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.
