Poslední číslo Festivalových novin vždy přináší rozhovor s uměleckým ředitelem Smetanovy Litomyšle Vojtěchem Stříteským. Je tomu tak i letos. Můžete si přečíst, jak 65. ročník hodnotí, a rovněž poodkrývá program ročníku následujícího.
65. Smetanova Litomyšl spěje ke svému vyvrcholení. Jak její dosavadní průběh hodnotíte?
Máme za sebou teprve dvě třetiny programů, ale již nyní se dá říct, že jubilejní ročník má i patřičně jubilejní úroveň. A tím myslím oba aspekty, které si troufám hodnotit, totiž umělecký i návštěvnický, resp. pořadatelský, to jsou spojené světy. Naložili jsme si do zkráceného termínu opravdu požehnaně, v některých dnech pořádáme tři, dokonce i čtyři pořady, takže se nemám šanci dostat na Smetanovu výtvarnou Litomyšl nebo do Festivalových zahrad či na nového poetického sourozence festivalu, který by mě jinak jistě velmi bavil a zajímal.
Mám několik velkých radostí, ale tou největší je asi skutečnost, že naši návštěvníci akceptovali Festivalovou halu. A že ji nepovažují za nouzové, nějak provizorně odbyté místo, ale za sice prozatímní, leč důstojný stánek prestižní kulturní a společenské akce, jíž Smetanova Litomyšl bezesporu je. Všichni se samozřejmě těšíme zpátky na zámek a zámecké nádvoří, ale zda to bude již za rok, to dnes nechci předjímat a ani k tomu nejsem kompetentní.
A jak jste spokojen s uměleckou úrovní, s výkony účinkujících?
Skoro se mi ani nechce vyzdvihovat jednotlivce nebo konkrétní soubory, protože každé hodnocení uměleckého výkonu je značně subjektivní. Ale protože mám všechny skladby předem naposlouchané, často i v podání konkrétního interpreta, pár jmen povím. Ale co musím vytknout před závorku, je skutečnost, že snad s jedinou výjimkou, která ostatně má potvrzovat pravidlo, byla všechna vystoupení hodně nadprůměrná a řada jich byla špičkových. Co mne – jako posluchače – doslova uchvátilo je úroveň letošní klavírní řady, pokud se tak dá nazvat: úplným vrcholem byla samozřejmě Elisabeth Leonskaja a její Brahms s Filharmonií Brno, ale skvěle hráli také Maud Nelissen a Kirill Gerstein. Karel Košárek perlil v gershwinovském matiné, bachovská kreace Marka Kozáka byla vynikající a třeba Boris Urbánek byl strůjcem jedné z nejlepších Jazzových jízd!
Kdybyste měl vypíchnout nějaký pořad, který vás vysloveně potěšil, který by to byl?
Mě těší každý úspěšně realizovaný pořad. Ale samozřejmě zvláštní poměr mám k těm, s nimiž kráčím úplně od začátku – od vzniku po dramaturgii, mentoring nebo konzultace. Takže mě nadchly Bylinky Josefa Fojty, Emanuela Míška a choreografky Veroniky Kaštánkové a také druhá část hudebněobrazové básně Sinfonia Fišeriana – s mimochodem excelentní královéhradeckou filharmonií! A o tom, že se provedení Písní z Gurre zapíše do festivalové historie, není třeba mluvit, to je jasné. Ale ještě zmíním skladbu zdánlivě jednoduchou, opakovaně slyšenou – a přece v piaristickém chrámu rozkvetlou do neobyčejné krásy – Dvořákovo Te Deum. Robert Kružík, sólisté, zlínská filharmonie, a především Český filharmonický sbor Brno složili panu profesorovi Petru Fialovi k životnímu jubileu dokonalý hold! Obecně musím konstatovat, že když avizujeme na tiskových konferencích program, hovoříme o jeho pestrosti a košatosti. Ale až teprve samotný průběh festivalu onu rozkročenost, ale také pevné ukotvení dnes a denně potvrzuje. Ale – budu nejspíše opakovat loňský rok: pořád možná máme ještě to nejlepší před sebou!
Říkal jste, že nechcete předjímat místo konání příštího ročníku. Ale vás jako dramaturga přeci taková věc musí zajímat nejvíce?
To samozřejmě zajímá! Ovšem nebudu to já, kdo bude dojednávat návrat na zámek nebo prodloužení – jakéhokoli – azylu. Já mohu říct jediné – pokud bychom se na zámek vrátit mohli, ale nemohli bychom zároveň využít zázemí přízemí – tedy šatny, pak tam nemůžeme hrát kostýmované inscenace, tedy operu.
Nu a v roce 2024 k nám má přijet pět operních souborů s jedenácti velkými představeními; skutečně chceme uvést kompletní Smetanovo jevištní dílo, ale také Její pastorkyňu či Bodorové Quo vadis. V pátek 30. června bude zasedat správní rada naší společnosti a ta nejen tyto – ale i další otázky, jako například financování – bude projednávat. Takže se omlouvám, že tentokrát a snad vůbec prvně, nemohu prozradit více podrobností, protože se může stát, že dojde k úpravám plánů. Příští ročník připravuji kontinuálně odhadem tři až čtyři roky, je nachystán v podstatě do detailů, včetně plánu zkoušek, a jsem si jistý, že by to mohl být ročník naprosto skvělý – ale zároveň myslím, že na zveřejňování detailů zatím opravdu není doba.
Dobře, nemluvme tedy o detailech, ale o směřování příštího ročníku.
Jako již tradičně půjde o Rok české hudby, tentokrát mimořádně umocněný 200. výročím narození Bedřicha Smetany. Naše dramaturgie z toho nejen plně vychází, ale myslím, že také, například s Českou filharmonií, určuje trend oslav. Již volba samotného motta, podtitulu Naše vlast je, myslím, všeříkající. Ale musím dodat, že bych, třeba ve 25. Koncertu na přání, rád připomněl také tvorbu významných jubilantů Roku české hudby z jiného než klasického soudku. A je předjednáno hostování několika zahraničních ansámblů a sólistů: především by měla do České republiky poprvé zavítat doslova kometa pěveckého nebe – britsko-italský tenorista Freddie De Tommaso, na jehož koncert máme pro rok 2024 českou exkluzivitu.
Česká televize vysílala dokument o Smetanově Litomyšli, v němž zazněla informace, že se s festivalem loučíte, je to pravda?
Je a není. Už několik let jsme plánovitě já i kolega Jan Pikna hledali na naše pozice nástupce, pokračovatele. Je nám oběma přes šedesát, bylo by neprozřetelné – a vůči festivalu nešťastné – kdybychom se nepostarali o jeho budoucnost. Protože festival této úrovně, rozsahu a ambicí se nedá předat ze dne na den jako šanon s fakturami. Vždyť třeba vyjednávání s umělci a ansámbly má několikaletý předstih! Jsem velmi šťastný za sebe, ale hlavně za festival, že se celý proces děje ve shodě, v přátelském a konstruktivním duchu a rýsují se možnosti další spolupráce. A až se budu se Smetanovou Litomyšlí loučit, rád bych, aby se to nedozvídali její návštěvníci od pražského muzikologa z obrazovky televize, ale tak, jak jsou na kontakt se mnou dlouhá léta zvyklí: dá-li Bůh, postavím se před ně a s jistou dávkou hrdosti za vykonané dílo i s pokorou a vděkem, které vůči našemu publiku pociťuji, to oznámím. Ale letos to ještě nebude.
