WEB , Datum: 07.07.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Jiří Fuchs
“Tudy vede cesta pro pomyslnou renesanci opery jako takřka již uzavřeného žánru.”
“V paměti zůstane především Shaina Silver-Bairdová, na níž inscenace de facto stojí.”
“Význam této komorní opery spatřuji i v nenásilném historickém přínosu pro mladší generace.”
Na 61. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl byl 5. července na programu zajímavý komorní operní muzikál Charlotte – tříbarevná hra se zpěvy. Ve Smetanově domě v odpoledním času před večerním představením Smetanova Dalibora. Nabízí příběh talentované židovské malířky, která zemřela v neblaze známém vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Zanechala ale pozoruhodné dílo, vytvořené v exilu jižní Francie – dramatizovanou autobiografii o takřka osmi stech obrazech. Představení vzniklo jako mezinárodní projekt divadla Theaturtle Toronto a mělo premiéru 21. června v Tel Avivu a pak dvě představení v Praze. Na projektu spolupracovaly osobnosti uměleckého světa z Kanady, Velké Británie a Česka.
Muzikálovou komorní operu uvedla v život britská režisérka a scénografka Pamela Howardová, scénář napsal kanadský libretista Alon Nashman a hudbu zkomponoval Čech Aleš Březina. Komorní dílo je napsáno pro sedm zpěváků a čtyři instrumentalisty. Má formu singspielu, jedná se o hru se zpěvy a mluvenými dialogy, děj vytváří Charlottin život od dětských let až po osudný odjezd do Osvětimi. Charlottě nepomohl ani zdánlivě volnější režim v jižní Francii maršála Pétaina, byla i zde dopadena a neunikla tragickému osudu, jenž si dnes sotva někdo z nás ve svobodné Evropě dokážeme představit… Před osudnou deportací vytvořila Charlotte Salamonová téměř osm set obrazů s textovými, ale také hudebními odkazy. Její otec, lékař, žil dokonce s operní pěvkyní, takže byla obklopena vnímáním klasické hudby. Charlottu zaujalo především výtvarné umění a snažila se vložit své kumštýřské představy do kvašů ve třech barvách. Z ryze prozaického důvodu, neboť jiné barvy neměla k dispozici, pouze červenou, žlutou a modrou.
Vše doprovází odkazy textovými a hudebními, což je pro tuto hudební formu zásadně důležité. Vytváří se totiž vhodná půda pro mnohé hudební reminiscence, které se mohou dobře využít. Jednou Habanera z Bizetovy Carmen pro dokreslení operní pěvkyně Paulinky Bimbam, jindy zase – coby charakterizace vstupu sebestředného učitele zpěvu – zazní úvod k árii Escamilla z Bizetovy
Carmen. Připomene se i legato proslulé Gluckovy árie z Orfea o touze k Euridice. Ale vysoce funkční a výrazově zcela jinak použitý významný prvek reminiscence je závažná Schubertova píseň Milník. Již text doslova ladí s vnitřním rozechvěním světa mladé Charlotty. : „Proč se cestou neubírám, kudy jiní chodci jdou? Proč se stále štvu a týrám, skalnatou jen výšinou?“ Z písně je užita výrazově moc příhodně širší výseč, zdá se mi toto použití plně funkční k líčenému příběhu : „Jeden milník pevně státi, vidí před sebou můj hled, cestou tou se musím bráti, kudy žádný nešel zpět…“ Obdobně adekvátně je využit coby by osudový leitmotiv svět Schubertovy kompozice Smrt a dívka. Oblast tvorby Schubertových geniálních, tragicky laděných písní, zná zřejmě autor muzikálové opery víc než dobře! Nepatří v žádném případě mezi takzvané obecněji známé hity. Výstupy s učitelem zpěvu by šly patrně využít bohatěji, v širší škále hudebních reminiscencí.
Velmi silně ve výrazu působí sugestivní scéna židovských žen, které požadují propuštění svých mužů. Je plně srozumitelná, výraz hereček v mimice zapůsobí silně. Mohu litovat, že obdobně ve výrazu koncentrovaných, silných momentů není v průběhu hry více. Skladatel Aleš Březina navozuje hudebně výrazovými prostředky filmového charakteru řadu různorodých dramatických situací.
V obsazení dokáže plně zaujmout svým živelným, ale přirozeným herectvím Shaina Silver – Bairdová v roli Charlotty Salomonové. Je jí dáno od přírody charisma, její herectví postihuje vývoj psychiky postavy od děcka po předčasně dospělou ženu výtečně. Postava Paulinky Bimbam se přímo nabízí pro Arianu Chris, mezzosopranistku, která zpívala na operních jevištích Bizetovu Carmen, takže podání slavné Habanery je pro ni doslova bonbónkem v rámci hry. Uchopení ostatních postav není příliš výrazné. Zaujmou Derek Kwan, David Ludwig, Chris Lukas.
Aleš Březina říká v rozhovoru s Petrem Veberem, že požadoval školené, jinak řečeno na dechu posazené hlasy. To je přirozené, není používána zesilovací technika ani mikroporty, hlasy musí rezonancí umět plně obsáhnout prostor. Což se děje u všech zúčastněných herců, byť v paměti zůstane po produkci především jmenovaná mladá pěvkyně Shaina Silver – Bairdová, na níž inscenace de facto stojí.
Aleš Březina je zkušený autor, napsal řadu zajímavých komorních skladeb, je autorem hudby scénické, filmové. V tomto žánru je snaha o propojení prvků opery a muzikálu, čemuž velice fandím. Dokonce si osobně myslím, že tudy vede cesta pro pomyslnou renesanci opery jako takřka již uzavřeného žánru. V této komorní muzikálové opeře bylo skvělé využití hudebních reminiscencí, bezvadně navázaných na zvolený děj. Pro větší úspěch příštího tvoření bych viděl cestu v posílení vlastní melodické invence. Nebát se využít vlastních nápadů, byť třeba v jednoduchých melodiích, které novodobé muzikály provázejí. Autoři hudby artificiální se tohoto poněkud obávají, tím se vytvářejí zbytečné bariéry. Význam této komorní opery spatřuji i v nenásilném historickém přínosu pro mladší generace, které se velmi málo, dle mých zkušeností, zajímají o souvislosti dob nedávno minulých. Takto zpracovaná látka může mít přínos v těchto aspektech, pokud ovšem zasáhne určité procento v soudobé populaci.
Já mám zakódovánu v mysli hlavní představitelku, s jejím ohromným hereckým charismatem. Tato forma je určitě schopna důležité estetické funkce sdělnosti. V tom jí držím per futurum upřímně palce.