16.6.2018 Magazín Víkend DNES str. 12 Rozhovor Lukáš Hron
Jsme národem skvělých muzikantů, naše hudba není hranatá. Tak to vidí uznávaný DIRIGENT PETR ALTRICHTER. Muž, který Smetanovi říká důvěrně Béďo.
Vždycky mě jako laika zajímalo, co může dirigent reálně ovlivnit. Když má před sebou stovku vynikajících hudebníků, mává na ně taktovkou už jen pro efekt, nebo skutečně čekají, až jim ukáže?
Petr Altrichter se takové otázce směje. „Samozřejmě, že muzikanti dokážou hrát i beze mě. Ale měli by hrát tak, jak chci já,“ říká 67letý bývalý šéfdirigent filharmonie v Kostnici a Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu, který ve čtvrtek slavnostně zahajoval Smetanovu Litomyšl. „Máte rád fotbal? V něm taky nehrajete stejně, když vyhráváte a když prohráváte. Podle totožného mustru by neměla být ani muzika. Je jak život. Život, který není stejný v úterý jako ve středu, odpoledne jako večer, za dobré jako za špatné nálady.“
* Byl byste schopen oddirigovat koncert, pokud bych vám svázal ruce za zády?
Nevím, jestli já, ale takoví lidé jsou. Někteří slavní dirigenti používají ruce minimálně. Pokud spoléháte pouze na ně, tak je to špatné. Ruce se nabízejí jako nejjednodušší a nejsrozumitelnější pomůcka k tomu, aby vám muzikanti rozuměli. Ale zdaleka ne jediná. Pokud byste mi je svázal, pak bych nemohl dirigovat především proto, že bych se cítil nesvobodný. Nedokázal bych se uvolnit.
* Technicky by to ale šlo.
Jasně.
* Protože se diriguje i očima?
Bezesporu. Narazil jste na zajímavou otázku. A sice kde se bere ono dirigentské fluidum, které způsobí, že muzikanti poznají, co po nich chci. Zkušení muzikanti v orchestrech vám řeknou: „Dirigent? Ještě než dokráčí k pultu, tak už poznám, jaký bude koncert.“ Docela jim věřím. Jsou schopni mě odhadnout, už jakmile přijdu na první zkoušku. Ještě než řeknu dobrý den. Staří řečtí filozofové tomu říkali kardiognóze – intuitivní poznání osobnosti druhého srdcem.
* Odhadnete takhle i vy hudebníky?
Samozřejmě. Ani nemusí vzít do rukou nástroj.
* Podle prvního tónu poznáte, že se houslista ráno pohádal s manželkou?
To s jistou zkušeností není tak těžké. Víte – čím jsem starší, tím ty muzikanty především velice obdivuji. Že tam po desetiletí vůbec sedí. Já bych to nedokázal. Hrajete úžasnou symfonii, pak přijde někdo jiný a chce po vás nějakou blbost. Jak předvést pozitivní výkony, když po mně dirigent chce nesmysly?
* Muzikanti alespoň většinou sedí. Dirigent celý koncert stojí.
A co je lepší? Představte si, že mnoho let sedíte na stejném místě, vedle stejného člověka, kterému stále stejně smrdí nohy, tamten má fis neustále vysoko, jiný je v jednom kuse pozdě. To musí být neuvěřitelně ubíjející.
* Jenže vy se při dirigování dost nadřete. Musíte trénovat fyzičku?
Jsem chalupář, to máte spoustu tréninku! Ale jistě, máte pravdu, dirigování je zabíračka. Dokonce si poslední dobou opakuji otázku, jestli to ještě chci dělat. Dříve jsem únavu z koncertu setřásl do rána, i psychickou vyždímanost. S postupujícím věkem je to horší. Den po koncertu na mě ženuška už raději ani nemluví, nejsem schopen komunikovat, chodím po chalupě jako somnambul. Požírá vás to. Určitou dobu jsem se snažil poslouchat kritiky, kteří mně vyčítali, že u dirigování hodně skáču. Pokoušel jsem se zklidnit. Ale svazovalo mě to. Člověk by měl zůstávat takový, jaký je.
* A vy jste hodně emotivní.
Bez emocí to jde těžko. Nebavíme se ale o emocích laciných. Tam, kde končí význam slov, tam začíná muzika. Je nad slovy, je víc. Vnímáte díky ní daleko širší horizont než jen smutek, radost. Muzika přesahuje lidskou osobnost. Mluví k lidskému srdci z kosmu. Jen nesmí jít o pouhé technické provádění tónů. I to má dnes úspěch, mnoho lidí je prázdných, bývají utlučeni pseudouměním.
* Víte, co by mně na vaší práci vadilo? Že bych neviděl do tváří divákům. Divadelní herec je má před očima, pozná, jakmile se baví, nudí se. Vy ne.
Vystačím si s pohledem na muzikanty. Já díky tomu nepotřebuji číst kritiky. Muzikant vám dá sežrat úplně všechno. Jenom koukne a vy víte, že jste to neudělal dobře. Že ho to nudí. To je pro dirigenta pravá kritika. Pro mě je proto nesmírně přínosné, že jsem k nim otočený. Ve vteřině poznám, jestli jsem někde nešlápl vedle.
* Zkuste mi popsat, jaké to je, při koncertu vést stočlenný orchestr, když všechno šlape.
Je to nepopsatelné. Muzika totiž probíhá v čase. A když to všechno šlape, tak se dostanete nejen nad prostor, ale i nad čas. Já se třeba pokaždé snažím o co největší kontakt s autorem. Chci pochopit, proč to Beethoven, Smetana nebo Janáček napsali, jak jim tehdy zrovna bylo, co prožívali. Kolikrát si říkám: „Chlape, víš ty vůbec, jak skvělou věc jsi napsal?“ Jakmile se pak k něčemu doberu, musím své poznání umět předat i muzikantům. Velké orchestry nepotřebují slyšet, kde mají co hrát. To už vědí, říká jim to každý. Musíte je zaujmout něčím jiným.
* Příběhem? O Beethovenovi, o Janáčkovi?
Přesně tak. Všichni v životě potřebujeme probudit. Jinak spíme. Jako novinář můžete dělat rozhovor automaticky, ani o tom nebudete příliš přemýšlet. Taky vás ale něco může oslovit. Najednou to i vás, člověka pohybujícího se v šablonách, začne zajímat. Stejné je to s muzikantem, který má hrát potisící Novosvětskou. Buď to zahraje mechanicky, nebo ho nějak probudíte. Dělá se to dvěma způsoby. Buď ho naštvete, nebo motivujete něčím pozitivním. V prvním případě to pak za moc nestojí. V tom druhém si řekne: „Jé, to je fakt krása!“
* Abychom nezamluvili to, že se snažíte o kontakt s autorem. Jak to děláte?
Dospěl jsem k tomu, že se mi lépe diriguje, pokud si třeba s Janáčkem povídám. Už dovedu poznat, jestli byl v té době zrovna smutný, radostný, jestli po něčem toužil, něčeho litoval, zda byl rozerván. To jsem mu říkal nedávno: „Ty jsi musel být strašně nešťastný, jinak bys to takhle nemohl napsat.“
* Neničí vás, když se dostanete do jeho dávného smutku?
Naopak! Je to absolutně povznášející zážitek. Někdy ani nejsme schopni plně pochopit, čím si ti lidé prošli. Takový Šostakovič třeba, který zažil válečné obležení Leningradu. Nebo Rachmaninov, bojující s pochybnostmi a psychickými útrapami, odhodlávající se k sebevraždě. Ostatně nejde jen o smutek, fascinuje vás i přesný opak. Studujete Dvořáka a napadne vás: „Jé, to musel mít zrovna radost!“ Já za ním chodím na Vyšehrad zapalovat mu svíčku na hrob, je to moje oblíbená procházka. I za Sukem, za Béďou.
* Za Béďou?
No jo, za Smetanou. Já jak se takhle snažím vciťovat do různých autorů, tak mi to v hlavě hučí, Beethoven se překřikuje s Janáčkem, všichni za mnou chodí, chtějí si povídat. Takhle ke mně včera třeba přišel Smetana. Nemohl jsem se ho zbavit! Pořád se mnou mluvil o Prodance, až do rána. Dneska mi volala manželka, tak jí říkám: „Prosím tě, mám návštěvu, zase přišel Béďa!“
* Asi se smála, jako se teď smějete i vy.
Bavíme se pochopitelně v nadsázce. Berte to jako důkaz, že dělat dirigenta je fakt intenzivní práce. Vůbec se nedivím, že se tolik hudebníků zbláznilo. Proč myslíte, že jich tolik pije? To není touhou po chlastu. Je to útěk.
* Jak si od toho odpočinout? Ostatní lidé relaxují u hudby.
Já vyhledávám ticho. Ticho je nejkrásnější hudba. Úplně chápu, že takový lesník bude tichem obklopen celé dny, takže si pak večer užije třeba na diskotéce. Já to mám opačně. Přitom najít dneska ticho bývá téměř neřešitelný úkol. Všude na vás útočí nějaké zvuky, hluky, hudební balast. Normální teror! Proto tak rád utíkám na chalupu. Tam mi nanejvýš zpívají kosi, sem tam kukačka.
* Od pohody na chalupě jste byl dlouho vzdálen, když jste několik let vedl velké orchestry v Kostnici a v Liverpoolu. Dělá se tam s muzikanty jinak?
Třeba v Liverpoolu panuje obrovská vnitřní zodpovědnost. V podstatě až strach. Pokud člověk před kolektivem selže, tak ho ostatní okamžitě vypudí. Přitom jsem paradoxně nikde jinde nezažil tolik legrace. Liverpoolské fórky by Čechy možná urazily. Oni hledají každou příležitost, aby si zkoušku zpříjemnili. Já se třeba se svou pitomou angličtinou občas nevědomky dopustil složeniny ze dvou slov, která měla ještě nějaký další, většinou hanlivý význam. Řezali se smíchy. Pokud vás mají rádi, je to k dobru věci. I v německém prostředí najdete spoustu pozitivního. Ale přiznám se vám: německá muzika mi přijde tak nějak hranatá.
* Hranatá?
Ta česká má velkou výpovědní sílu. Je hodně o lidském srdci. Nestydíme se zaplakat, radovat se. Německá? Jistě, je čistá. Zároveň však i studená, hranatá. Jak dlažební kostka. Když to chytnete do ruky, cítíte každou hranu. Přitom Němcům se líbí i česká vroucnost, citovost. Pro ně je to něco nového.
* Když se to tak liší, bere si dirigent jinou taktovku na Smetanu a jinou na Beethovena?
To možná souvisí spíš s pověrčivostí. Pokud se vám povede symfonie s novou taktovkou, necháte si ji i napříště.
* A jsou dirigenti pověrčiví?
V muzice je pověrčivosti hodně. Třeba jde o to, jak se oblékat do fraku – že nejdřív jde pravá ruka, pak teprve levá a podobně.
* Kolik vůbec máte fraků a kolik taktovek?
Fraků mám mnoho. Záleží, jak člověk tloustne. Já měl třeba fraky na silnějšího i na hubenějšího Altrichtera… Pak jsou vlněné fraky do zimy, lehčí do vedra. Hezky skládací do taxíku nebo ty, které se čtrnáct dnů válí v bedně a nesmějí být pomačkané. Úplná věda! Jsem bohužel typ, který frak okamžitě propotí. Jakmile jedu na zájezd, musím si jich proto vzít několik. Není legrace, aby to včas uschlo. Musí se s tím chodit do čistírny. Naštěstí mám hodnou ženušku, pomáhá mi s tím.
* Co ty taktovky?
Těch mám desítky. Pamatuju doby, kdy byly ze dřeva a lámaly se. Na zkoušky jsem jich svého času musel nosit kolem tuctu. Vzpomeňte si na Neumanna. To byl elegantní člověk, při koncertu jich ale vždycky pár zlomil, míval je zastrčené u viol za jejich notami. Jen si tam sáhl pro jinou a hrálo se dál. Dneska se už používají umělohmotné, tolik se nelámou. Naštěstí. Já mám ty své rád. I své partitury, ty hlavně. Vždycky si je pořádně osahám, dělám si do nich poznámky. Pokouším se hudbu posunout i do výtvarna: u hrubé muziky dodám poznámku hrubou tužkou, u té, která se zastavuje, jen jemnou čárečku. Hraju si s tím. Vždyť muzika by měla být přesně taková. Hravá.
PETR ALTRICHTER (67) Dirigent, který je zván k orchestrům na celém světě. Byl šéfdirigentem Jihozápadní německé filharmonie v Kostnici (1993–2004), Královského filharmonického orchestru v Liverpoolu (1997–2001), Filharmonie Brno (2002–2009). Zájmy: chalupaření. VELCÍ ČEŠTÍ DIRIGENTI
Karel Ančerl (1908–1973) Příběh pro Hollywood. Za studií působil v Osvobozeném divadle, pracoval pro rozhlas. Kvůli židovskému původu ho za války odvlekli do Osvětimi, absolvoval pochod smrti, z celé rodiny přežil jako jediný. Roku 1950 byl jmenován uměleckým šéfem České filharmonie, zažil s ní kolem 60 zahraničních zájezdů. Po srpnu 1968 emigroval, šéfoval orchestru v Torontu. 23. června mu bude v rodných Tučapech odhalen pomník.
Rafael Kubelík(1914–1996) Syn houslového virtuosa Jana Kubelíka řídil Českou filharmonii již roku 1934. Po komunistickém převratu 1948 emigroval. Šéfoval Chicagskému symfonickému orchestru, byl uměleckým ředitelem Royal Opera House v Londýně, dirigentem Metropolitní opery v New Yorku. Ve světě neúnavně propagoval českou hudbu. V roce 1990 zahájil Smetanovou Mou vlastí první porevoluční Pražské jaro.
Václav Neumann (1920–1995) Laskavý aristokrat, ikona, tvář ze znělky Televizních novin 80. let. Znamenitý interpret Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, dlouholetý šéfdirigent České filharmonie. Působil též v NDR, ve Vídni s úspěchem nastudoval Rusalku, v sezoně 1985–86 díky němu tleskala newyorská Metropolitní opera Janáčkově Jenúfě. S filharmoniky během sametové revoluce výrazně podporoval nutnost změny.
Václav Talich (1883–1961) Legenda i snadný poválečný terč. Českou filharmonii pozvedl na světovou úroveň, vedl i orchestr Národního divadla. Byl učitelem mnoha osobností typu Charlese Mackerrase, srovnávali ho s největšími světovými dirigenty. Po válce byl obviněn z kolaborace s nacisty, a přestože mu nebyla prokázána, hodně si kvůli tomu užil – po komunistickém puči se dočkal i zákazu práce.
