5.5.2015 Hudební rozhledy str. 14 Festivaly, koncerty Helena Havlíková
Praha, Rudolfinum Stěžejním tématem v pořadí druhé z Mahlerových devíti dokončených symfonií, Symfonie c moll, s poselstvím podle Klopstockovy básně Vzkříšení – vše, co zaniká, zase povstane – je vymezenost a konečnost lidského života a naděje na posmrtné obrození ducha na nebesích.
Tři koncerty Mahlerova Vzkříšení v cyklu B České filharmonie (1., 2. a 3. 4., Dvořákova síň) svým zařazením na počátek dubna konvenovaly nejen blížícímu se Božímu hodu velikonočnímu se slavností Zmrtvýchvstání Páně, ale byly i poctou dlouholetému šéfdirigentovi ČF Václavu Neumannovi, v jehož diskografii s Českou filharmonií zaujímá právě komplet Mahlerových symfonií významné místo. A dostaly i nečekaný aktuální symbolický význam v souvislosti s autobusovou nehodou části filharmoniků, kteří se 22. března vraceli ze série koncertů ve Vídni.
O tom, že se Mahlerovo poselství podařilo šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, České filharmonii, Pražskému filharmonického sboru pod vedením Lukáše Vasilka a sólistkám – Simoně Houdě Šaturové a Barbaře Fink zprostředkovat, svědčil přinejmenším spontánní potlesk zcela zaplněného hlediště (1. 4.). Bylo zřejmé, že pro Jiřího Bělohlávka je Mahlerova 2. symfonie dílem, ve kterém může uplatnit svůj smysl pro stavbu celku a zároveň soustředěnou pozornost k detailům. Bělohlávek tak budováním kontrastů a gradací v jasně strukturovaném provedení dokázal vyjádřit i emoce, jimiž je Mahlerovo Vzkříšení prostoupeno s povznesením z prachu do tiché blaženosti Boží lásky. Pod jeho taktovkou bouřil orchestr a v poslední větě i sbor v mohutných plénech fortissima, aby se v ostrých střizích i plynulých decrescendech ztišoval do útlého pianissima ve frázích s obrovským napětím. Zvláště a cappella sborový začátek 5. věty se skutečně „božsky“ sezpívanými hlasy v pianissimu, z něhož „vyrostlo“ sopránové sólo Simony Houdy Šaturové k vzkříšení, patřilo k nejpůsobivějším momentům večera. Podobně hluboká procítěnost altových sól, ať už v Prasvětle tak ve Vzkříšení, podtrhly sílu Mahlerova poselství spásného vykoupení. Na rozdíl od ne vždy zcela vyrovnaného „chorálu“ sekce dřevěných dechových nástrojů. Střídala se energie dramatického vzepětí s až rozšafnými glissandy ländleru, běsnění posledního soudu s éterický meditativními plochami, velebnost smutečního pochodu s radostným uvolněním. Bělohlávkova obrovská dirigentská zkušenost i znalost akustiky Rudolfina se projevila i ve vybalancování orchestru, sboru i sólistek tak, aby nezněly jako beztvará zvuková masa, ale plasticky v mnohobarevném rozvrstvení jednotlivých instrumentálních skupin i sólově exponovaných nástrojů a lidských hlasů.
Nicméně klady provedení s plnou škálou dynamiky narážely na limity dané prostorem Dvořákovy síně Rudolfina. Jevil se stísněný pro takto monumentální dílo o pěti větách v trvání hodiny a půl s bohatou instrumentací včetně například dechových nástrojů po čtyřech až šesti i deseti (s jejich vyčleněním do samostatné žesťové „bandy“ v 5. větě). A umístění takto vyčleněné žesťové skupiny do bočního foyeru při otevřených dveřích do koncertního sálu ne tak docela splňovalo Mahlerův předpis, aby tato hudba zněla jako z velké vzdálenosti. Efekt, který dosáhl Ondrej Lenárd se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu při nedávném uvedení této Mahlerovy symfonie v rámci Smetanovy Litomyšle v červenci 2014, když umístil tuto bandu za zády diváků do nejvyššího patra arkád rozhlehlého II. zámeckého nádvoří, vyzněl podmanivěji.
Foto popis| Zleva Barbara Fink a Simona Houda Šaturová
