23.6.2007 Haló noviny str. 10 Z KULTURY Tomáš HEJZLARProgram letošního 49. ročníku mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl úspěšně probíhá nejen v samotném rodišti Bedřicha Smetany, ale souběžně v rámci detašovaných koncertů i v Chrudimi a Lanškrouně.
Nad festivalem převzal zástitu prezident republiky Václav Klaus, který jako první hlava státu přehlídku letos osobně zahájil. V narážce na své předchůdce ve svém krátkém neformálním projevu také s úsměvem pronesl slova: »Vždycky si povzdechnu a říkám si – co ti prezidenti dělali, že nepřijeli?«
Během sedmnácti dnů jsou na festivalový program zařazeny dvě desítky hudebních programů. Dnes večer například zazní nová inscenace Smetanovy opery Hubička v podání operního souboru pražského Národního divadla pod taktovkou dirigenta Zbyňka Müllera a v režii Mariána Chudovského. Zítra bude v Litomyšli uvedeno Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila v provedení brněnských těles.
Pocta Evě Urbanové
Podobně jako byla kdysi Smetanova Litomyšl neodmyslitelně spjata se jménem legendární sopranistky Marie Podvalové, patří v posledních dvou desetiletích k podobným festivalovým stálicím sopranistka Eva Urbanová, jíž byl věnován úvodní večer (15. 6.). Umělkyně si jím současně připomněla dvě desetiletí své úspěšné operní dráhy, korunované i významnými úspěchy zahraničními.
V první části sopranistka uvedla společně s ruským tenoristou Olegem Kulkem český operní repertoár. Bohužel ukázky ze Smetanových oper Dalibor a Prodaná nevěsta, ani úryvky z Dvořákovy Rusalky nepřinesly očekávané špičkové výsledky. Urbanová zde nedosáhla hodnot, jež počátkem května prokázala na podobně koncipovaném večeru v rámci plzeňských Smetanovských dnů. Její lyricky zaměřené árie byly místy až křečovitě pózovité, oproti plzeňskému vystoupení tedy málo oslovující. Podobně jako její partner Kulko zde nedosáhla spontánní výrazové vřelosti (tenorista navíc místy špatně artikuloval). Naopak druhá polovina galavečera prokázala, že oba jsou výsostnými veličinami současného operního mistrovství: například ve velikonočvstoje ním hymnu z Mascagniho opery Sedlák kavalír se Urbanová dokonale (i když s občasným patrným vibrátem!) vázala na součinnost dobře vyladěného Pražského filharmonického sboru. Večer vyvrcholil dokonale vycizelovaným finále z Pucciniho opery Turandot. Oba sólisté zde skutečně zazářili jako hvězdy par excellence – Kulko jako plnohodnotný pěvec sytě znějícího hlasu, s úchvatnou sonorností belcantového typu. Z přídavků nelze pominout závěr ze Smetanovy Libuše, v němž je Urbanová v současnosti bezkonkurenční. Prokázala to na Smetanově Litomyšli mnohokrát – i tentokrát to byla tečka skutečně dokonalá. Tříhodinový koncert skončil ovacemi
a záplavou květin, včetně kytice dvaceti růží pro sólistku za léta její operní kariéry.
Slovenský dirigent Ondrej Lenárd, patřící k vynikajícím interpretům české hudby, i tentokrát přiměl doprovázející Symfonický orchestr Českého rozhlasu k dokonale oduševnělé reprodukci, plasticky tvárné a adekvátní vůči pěveckým výkonům. Totéž platí o součinnosti Pražského filharmonického sboru, který už v úvodní zpívané (!) české národní hymně prokázal své tradičně vysoké hodnoty.
Kytice jako skutečný programový skvost
S velkým zájmem u široké veřejnosti se setkala při předprodeji folklorem inspirovaná díla klasiků české hudby dvacátého století Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů v tanečním ztvárnění známého slováckého souboru Hradišťan (16. 6.).
Zatímco však taneční fantazie na Janáčkův balet Rákoš Rákoczy, sestavený z lidových tanců, choreografka Ladislava Košíková pojala nepříliš invenčně, místy poněkud staticky, ba až formalisticky, naopak na objednávku festivalu Smetanova Litomyšl obdobně vizualizovaná Martinů kantáta Kytice bude nepochybně patřit k vra cholům možná nejen tohoto ročníku smetanovské přehlídky.
Skladatel svůj cyklus skladeb pro sóla, smíšený a dětský sbor a orchestr na lidové texty komponoval jako moderní ohlas na lidové balady a písně, což režisérka Alena Vaňáková pojala v dokonale sevřeném celku, citlivě reagujícím na tematiku jednotlivých částí. Umělecky pojatá apoteóza života ve vazbě i na okamžiky smrti nevyznívala ani jednostranně oslavně či naopak chmurně, spíše s dokonale procítěnou moudrostí. Vaňáková – řečeno v duchu výtvarném – se tentokrát neinspirovala květnatým vybarvením typu tvorby národních umělců Karla Svolinského či Jana Zrzavého (s jejichž mistrovstvím bývá tento hudební klenot Martinů logicky spojován), ale spíše celek pojala v psychologicky emocionálně vypointovamé rovině prezentované například Bohuslavem Reynkem. Ale prvky subjektivistického mystického sentimentu, byť rovněž přítomné, vůbec nepřevažovaly. Například ve vánoční pastorele Šel jest Pán Bůh svoji vizi zakončila optimističtěji, než bychom mohli očekávat.
Dokonale vyprofilovaná choreografie Ladislavy Košíkové, prostorově místy navazující na světem uznávané mistrovství Jiřího Kyliána (např. v části Člověk a smrt) jen podtrhuje ojedinělost projektu světové premiéry scénického uvedení díla, patřícího ke klenotům tvorby 20. století. »Hudba Kytice je prostá i hluboká zároveň, hovoří o lásce a smrti, o příbězích minulých i budoucích, o lidském údělu, to vše jsme se snažili ztvárnit,« zamyslela se choreografka.
Za pozornost stojí nejen celkové prostorové uchopení, ale i minuciózní
s duchem hudby dokonale stmelené cítění pohybových miniatur, zejména práce rukou jednotlivých tanečníků. Zde se totiž ojedinělým způsobem prolíná baletní rovina s kreacemi tanečně pohybovými v nápaditě řešených nuancích, ve stále se proměňujících vizuálních rozdílnostech (předchozí Janáčkova úprava bohužel tuto niternou prožitkovost namnoze postrádala).
Vaňáková ve spolupráci s choreografkou Košíkovou rovněž mistrovsky využila zadní projekce, jež častým střídáním reálných obrazů s vizemi pojímanými abstraktně symbolicky vytvářela samostatnou složku, téměř v duchu radokovské subtilně cítěné poetiky. Právě tady se na zadní projekci nejvíce uplatňovaly reminiscence zmíněné reynkovské vizualizace, které však například v proměnných náznakových obrazcích (stylizace rostlin?) připomínaly i jemnokresbu, kterou například doprovodil bibliofilské tisky Společnosti Bohuslava Martinů v době jejího největšího rozkvětu, tedy před rokem 1989, přední současný malíř Jaroslav Šerých – jde o motiv lněných stébel jako symbolu Českomoravské vysočiny, z níž Martinů vzešel.
Důležitým momentem v celé scénické kompozici se stalo i využití ticha – právě jeho přítomnost podtrhla emotivnost celého vyznění, jeho naléhavost a intenzitu. Kromě připomenutého navázání na vliv Alfréda Radoka bychom snad mohli ještě připomenout také modernost vnímání, jak ji kdysi v operním světě postuloval Walter Felsenstein. Tvůrkyně litomyšlské podoby ovšem nejenže nikoho z uvedených nekopírovaly, ale postupovaly svou osobitostí a symbiózou více výrazových elementů k novému syntetickému zpodobení hudby. Napomohlo tomu i adekvátní kostymování Evy Jiřikovské, stejně jako propracovaný světelný design či další realizační prvky.
Světová premiéra scénické verze oblíbeného posluchačského titulu jen podtrhla podmanivost hudební složky. Podle bezprostředních reakcí i u nejmladších vrstev přítomného publika dojem z tohoto ojedinělého projektu byl mimořádný – někteří přítomní, i ti nejmladší, dokonce místy zaplakali! Potlesk logicky nebral konce – zasloužili se o to nejen dokonale připravení sólisté (například skvěle znělý basista Adam Plachetka), ale i dokonale připravený a pohybově neobyčejně sugestivní sbor ostravského Národního divadla moravskoslezského, perfektně připravené děti z moravského prostředí (například z Holešova), v neposlední řadě ovšem i zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů pod profesionálně dokonale disponovaným vedením dirigenta Romana Válka. Ten dokonce »neodklepal« ani ve chvíli, kdy v orchestřišti vzhledem k nečekané technické závadě zhasly lampičky a hráči své party bez zřetelných problémů na naprosto profesionální úrovni odehráli takřka zpaměti, za šera okolního náhradního osvětlení. To by jistě mnohé jiné orchestry odmítly…
Festivalový podtitul »…ve světě dětí« se i zde neminul cíle. Zajistit však přítomnost účinkujících souborů z Holešova, Ostravy, Uherského Hradiště a Zlína samozřejmě nebylo jednoduché. Pro organizátory Smetanovy Litomyšle bylo toto divácky vskutku ojedinělé představení podle vyjádření uměleckého ředitele Vojtěcha Stříteského producentsky dokonce náročnější než letošní operní inscenace. Letošní Smetanova Litomyšl tedy hned ve svém úvodu nabídla zřetelné a nesporné, možno říci nadčasové trumfy. Díky nim festival dosahuje ojedinělých parametrů, srovnatelných i v rámci mezinárodní konkurence.
Foto popis| Jednotliví tanečníci v Kytici zaujali niterností svých projevů
Foto popis| Ze světové premiéry scénického nastudování cyklu skladeb Kytice od Bohuslava Martinů
Foto popis| Smetanova Litomyšl letos věnuje velkou pozornost dětskému publiku – tento týden zaujalo i provedení hudebních pohádek skladatelů Otmara Máchy a Jiřího Temla
Foto autor| FOTO – archiv Smetanovy Litomyšle
