WEB, Datum: 10.04.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Jiří Vejvoda, Datum importu: 12.04.2022 10:29, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11
Tematické duplicity: Ostatní, Kultura a cestovní ruch
„V neděli 10. dubna opanovala festivalová dramaturgie půvabné secesní Východočeské divadlo v Pardubicích koncertem, který svou náplní i svým obsazením mohl překvapit jen zdánlivě.“
„Dovedu si představit, že aspoň citlivě podaný dokument by byl o Karlu Krautgartnerovi uměl natočit Vojtěch Jasný, protože muzikantův život, umělecký i lidský, je na román.“
„Repertoár večera, kdy Orchestr Karla Vlacha vedl po většinu času zkušený a zručný Dalibor Kapras, byl chytře zvoleným mixem swingu, jazzu a popu.“
Čtvrtý koncert letošního ročníku Pardubického hudebního jara hostil legendární Orchestr Karla Vlacha s Jitkou Zelenkovou. Večer 11. dubna se nesl ve znamení vzpomínek na tři osobnosti: Karla Krautgartnera, Vladimíra Popelku a Bohuslava Ondráčka.
Nejeden z našich festivalů klasické hudby sahá k občasnému vybočení do jiných žánrů. Smetanova Litomyšl představila přesah neboli crossover při koncertu Vojtěcha Dyka, kterého kromě jeho kapely B-Side Band doprovodila Janáčkova filharmonie Ostrava. Český Krumlov uvedl The Queen Symphony britského skladatele kyperského původu Tolgy Kashifa anebo pozval jazzmany Artura Sandovala, Jamese Morrisona či Billyho Cobhama. Ostrava na svém Janáčkovském festivalu letos přivítá Beatu Hlavenkovou. A příkladů by se našlo víc. Jakkoli jde vesměs o to, přitáhnout k přehlídkám klasiky početnější publikum, není to nic proti ničemu, pokud si odklon zachová vkus a snesitelnou míru.
Čtyřiačtyřicátý ročník mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro se letos vydal tímto směrem hned dvakrát. Jeho závěrečný koncert představí 11. května pěvecké kvarteto 4TET, navíc v netradičním prostředí tamního Letiště Josefa Kašpara. Ještě předtím, v neděli 10. dubna, opanovala festivalová dramaturgie půvabné secesní Východočeské divadlo v Pardubicích koncertem, který svou náplní i svým obsazením mohl překvapit jen zdánlivě.
Jistěže Orchestr Karla Vlacha může konzervativního příznivce klasické hudby udivit na festivalovém programu v sousedství
Bennewitzova kvarteta, Martinů Voices s Danielou Valtovou Kosinovou či Dua Kchun. Jenže. Pro začlenění takto koncipované události měla pořádající Komorní filharmonie Pardubice dva dobré důvody. Vyplývaly z letošních muzikantských výročí, týkajících se jak – v rovině místních rodáků – samotných Pardubic, tak – coby vzpomínka na význačného člena – Vlachovy kapely. Koncert se proto stal svého druhu poctou skladatelům, kapelníkům, aranžérům, ale též producentům.
Jmenovitě Karlu Krautgartnerovi, který v Orchestru Karla Vlacha působil kdysi zhruba deset let a letos by se dožil rovné stovky. Pardubičanu tělem i duší Vladimíru Popelkovi, jenž nedávno oslavil v obdivuhodné křepkosti devadesátiny. Ale také dalšímu z místních, Bohuslavu Ondráčkovi, který ovšem už čtyřiadvacet let bohužel není mezi námi. Navíc lze konstatovat, že drtivá většina skladeb, které v podobě instrumentální či vokální zazněly, patří ve svých oborech – řeč je o jazzu či swingu – ke klasikám dávno prověřeným časem. Vždyť v některých případech se repertoár vracel ke tvorbě staré bezmála století.
Vezměme to však postupně. Dovedu si představit, že když už ne celovečerní film, tak aspoň citlivě podaný dokument by byl uměl o Karlu Krautgartnerovi natočit Vojtěch Jasný, režisér legendárního snímku Všichni dobří rodáci. Protože muzikantův život, umělecký i lidský, je na román. Přináší příběh zasvěcený nejen hudbě, ale oslovující jako svědectví o protagonistově statečnosti v kontextu s politikou druhé poloviny minulého století. Na svět přišel „Krauťas“ 20. července 1922 v Mikulově, kde také přičichl k hudbě, do jejíchž tajů jej ale řádně zasvětil až brněnský klarinetista a pedagog, člen tamního operního orchestru Stanislav Krtička, svého času obdivovaný pro svůj um dokonce i Leošem Janáčkem. Neudiví proto, že Krautgartner se jako skladatel, interpret či inspirátor zabýval nejen jazzem, ale rovněž klasickou hudbu či – možná nejlépe definováno – čímsi na pomezí těchto žánrů. Vždyť už jako pětadvacetiletý zkomponoval a natočil vlastní Concertino in c moll pro klarinet a orchestr. Interpretačně zvládal zrovna tak Stravinského Ebony Concerto, vzniklé roku 1945 pro amerického klarinetistu Woodyho Hermana, jako Glazunovův Koncert pro altsaxofon a smyčce Es dur, op. 9, z roku 1936. Anebo
Debussyho Rapsodie pro altsaxofon či klarinet z počátku 20. století. A naopak poté, co mu cestu k jazzu usnadnil svými poznatky Alexej Fried, Krautgartner podnítil k instrumentálním koncertům pro své nástroje Josefa Páleníčka nebo Zdeňka Lukáše.
Zlomem v jeho muzikantské kariéře byl ale rok 1945, kdy si brněnský Dixie Band, ve kterém působil, přijel poslechnout Karel Vlach. „ Celou první polovinu seděl, něco si zapisoval nebo snad kreslil, “ vzpomínal Krautgartner později, „ a o přestávce některé z nás zasypal palbou nabídek, jakým by neodolal ani Louis Armstrong. “ Výsledkem byl Krautgartnerův překvapivý přesun do Prahy, kde ve službách Orchestru Karla Vlacha vydržel až do roku 1956. „ Když jsem pak za ním přišel, že chci jít svou vlastní cestou, zkušeně nehnul brvou a řekl jen, že nejsem první ani poslední a takové věci že se stávají… “
Nastal další tucet let Krautgartnerova života i muzicírování. V kavárně Vltava, kde ve druhé polovině padesátých let působil v menších souborech, víceméně objevil Karla Gotta : „ V tom klukovi něco je! “ A soukromí si obohatil vztahem s tanečnicí Elen Tanasco, jejíž jihoslovanský původ režimu zároveň vadil i vyhovoval. Na jedné straně nedovolili Karlovi, aby se s ní oženil, vždyť pocházela ze země „krvavého psa Tita“. Ale současně mu navrhli, ať umělkyně využívá svých zahraničních kontaktů k tomu, aby společně donášeli. To Krautgartner rozhořčeně odmítl. A jen zvolna se uvolňující atmosféře šedesátých let vděčil za to, že po jeho službách – a hlavně erudici – přesto sáhl Československý rozhlas, kde stál v čele jeho orchestrů zaměřených jak na pop (TOČR), tak jazz (JOČR). V té době se proslavil též díky televizi a filmu, viz například jeho role v muzikálu Šlitra a Suchého Kdyby tisíc klarinetů.
Pak ovšem přišel srpen 1968. Krautgartner se svojí Elen emigroval napřed do Rakouska, kde dirigent stanul na čas v čele jazzového orchestru veřejnoprávního ORF. A pak do Německa, kde aranžoval a zároveň přednášel i sám studoval. Doktorát z muzikologie získal jako šedesátiletý v roce 1982 – bohužel jen pár měsíců před svou předčasnou smrtí… U nás měl být zapomenut, řada jeho nahrávek byla během normalizace vymazána z archivů. A tak měla připomínka jeho osobnosti na Pardubickém hudebním jaru i svůj etický rozměr.
Další z oslavenců, Vladimír Popelka, byl v raném mládí jako dychtivý aranžér, zručně zapisující napůl zakázané rozhlasové nahrávky do partitur, představen během jediného večera jak Karlu Krautgartnerovi, tak Karlu Vlachovi. Ten mu jako kapelník dokonce navrhl angažmá, ale Popelka šel jinou cestou, vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. „ Na přednášky jsem ale moc nechodil, byl jsem navždy lapený hudbou, “ vzpomínal jak v neděli na divadelním jevišti, tak už předtím v knize „Můj život s hudbou“ z roku 2016. Vzniklé pro změnu díky pátrání po jeho pardubickém vrstevníkovi Bohuslavu Ondráčkovi, o němž chtěl napsat článek mladý muzikolog Jan Blüml. Zjistil mezi oběma souvislosti, Popelku oslovil – a nakonec se stal editorem jeho knižního vyprávění. Což ovšem nikterak nesnižuje význam Ondráčka coby protagonisty plzeňského divadla Alfa, spolutvůrce legendárního tria Golden Kids či skladatele takřka šansonově laděných písní v tandemu s textařem a básníkem Janem Schneiderem. Po srpnu 1968 upadli oba v nemilost, Ondráček na rozdíl od kolegy neemigroval, zato dožil v nespravedlivém ústraní. Tomu se pilný Popelka naštěstí vyhnul, vypracoval se mimo jiné ve špičkového aranžéra, ale jeho cesta vedla především k pop music. Jen proto je mu v tomto článku věnována menší pozornost. Přesto, že si v neděli večer na chvíli také zadirigoval.
Ovšem repertoár večera, kdy Orchestr Karla Vlacha vedl po většinu času zkušený a zručný Dalibor Kapras, byl chytře zvoleným mixem swingu, jazzu a popu. Vše v kvalitním podání muzikantů, kteří suverénně hrají z not a vědí, co je dynamika, takže je radost jim naslouchat. Zpěvu se zhostil Vokální kvartet OKV, bezchybně intonující a spolehlivě frázující, v některých skladbách ve spolupráci s jedním mužským hlasem. A jako host se představila nestárnoucí Jitka Zelenková – například v hitu Mackie Messer z Brechtovy Žebrácké opery, jejíž berlínská premiéra se odehrála v roce 1928. Letitou historií se mohly chlubit i americké evergreeny swingu a jazzu, které se v nejednom případě překlopily postupně ze standardů až k hitům. Proslavenými Frankem Sinatrou, Ellou Fitzgerald, Sarah Vaughan, Rayem Charlesem a bezpočtem dalších. Při skladbách Sophisticated Lady, I´ve Got You Under My Skin či I Left My Heart in San Francisco si publikum spokojeně pobrukovalo.
A došlo i na dávný duet Baby It´s Cold Outside, v poslední době za mořem podrobený kritickému rozboru ve stylu politické korektnosti. Dialog muže s návštěvnicí, kterou coby hostitel přemlouvá k tomu, aby se nevydávala do třeskutého mrazu a raději zůstala u něj, je nově interpretován nikoli jako „romantic“, ale „rapey“ čili s konotacemi pokusu o znásilnění. Kéž se těmto cenzurním snahám vedoucím až k zákazům neboli cancel culture u nás dokážeme ubránit…
