WEB, Datum: 04.07.2022, Zdroj: klasikaplus.cz, Autor: Karla Hofmannová, Datum importu: 04.07.2022 16:26, RU/den: 10 000, AVE: 5 000,00 Kč, Země: Česko, GRP: 0,11
Tematické duplicity: Ostatní, Kultura a cestovní ruch
„Celý večer se odehrával ve jménu motta ‚A znovu láska…‘. Inu mládí a umění – o čem jiném by to mělo být!“
„Police Symphony Orchestra je orchestr sestavený z hudebníků, pro které to není práce a povinnost, ale především láska k hudbě.“
„Symfonický orchestr sám o sobě amplifikaci nepotřebuje, přesto ji tenhle dostal a doplnil ji mladistvým elánem, nadšením a tryskající energií.“
Letošní, 64. ročník Smetanovy Litomyšle končí. Maratón pětačtyřiceti pořadů realizovalo přes 2700 účinkujících a všichni přinesli nějaký bonus, kterým brali divákům dech. Zdálo by se, že diváky proto nemůže už nic překvapit. A přesto se Velké finále, které se konalo v neděli 3. července, stalo jedním velkým překvapením.
Krásné počasí umožnilo, že se večer konal nejen na zcela vyprodaném nádvoří, ale program byl audiovizuálně přenášen do zcela naplněných festivalových zahrad a zase zpět – to, co se dělo v zahradách, se projekcí přeneslo na zadní stranu pódia. Prolnutí těchto dvou destinací dokázalo přenést do sálu i radostnou náladu, která v zahradách vládla.
Celý večer se odehrával ve jménu motta, které si realizátoři půjčili od názvu sbírky milostných básní Jana Skácela, „A znovu láska…“. Inu mládí a umění – o čem jiném by to mělo být! Jiné to bylo v tom, že láska byla vnímána nejen jako milenecká a partnerská, ale i mateřská, nebo dokonce láska k domovu, ke krajině a také láska k hudbě.
Police Symphony Orchestra existuje už víc než deset let a je to ojedinělý projekt. Založila ho odvážná žena, „máma“ orchestru Petra Soukupová, která získala Cenu Via Bona v kategorii Mladý srdcař, za projekty s orchestrem. Zároveň dostal orchestr Cenu veřejnosti, zaštítěnou Českou televizí, za celkově nejvyšší počet hlasů v online hlasování na webu nadace. A v lednu 2020 vyprodali Velký sál pražské Lucerny a oslavili tak desáté narozeniny orchestru. Teď tedy vyprodali nádvoří zámku Litomyšl a zaplnili zámecké zahrady, aby přinesli obecenstvu projekt o lásce, především k hudbě a životu.
Dirigentem orchestru je od roku 2017 mladý excentrický dirigent Joel Hána. „Hrajeme všechno, od klasiky přes pop, rock, hudbu k filmovým pohádkám… vše ve vlastních aranžích. Hudebníci jsou vesměs z regionu východních Čech, jsou to převážně amatéři, ale opravdu skvělí. A hrají všichni bez honoráře. Je to asi pětašedesát lidí, průměrné stáří je jedenadvacet let a pracují v civilu ve všech možných profesních sférách a mají obrovské nadšení. Jsme tak trochu jiný orchestr. Máme pětašedesát hudebníků, pětatřicet skalních fanoušků, kteří sice neumí na nic hrát, ale chtějí být součástí orchestru, k tomu máme i šedesátičlenný sbor a já se tomu všemu snažím dát osobitý charakter,“ prozradil o orchestru na setkání s publikem před koncertem dirigent.
A tady je základ celého večera. Police Symphony Orchestra je skutečně orchestr tak „trochu jiný“. Je sestavený z hudebníků, pro které to není práce a povinnost, ale především láska k hudbě. Je to orchestr amatérský, tedy od „amo“ – „miluji“. Mladí lidé, pro které je od malička hudba vším, kteří mistrně ovládají svoje nástroje a kteří šli ale jinou profesní cestou, se nechtěli svého muzicírování vzdát. Anebo jsou tu i ti, kteří ještě hudbu studují a zde sbírají své ostruhy. Výsledkem je, že svoji lásku k hudbě násobí se svými kolegy a přáteli. A protože je jich celkem pětašedesát hudebníků, promítla se ta energie mnohonásobně do euforie a množství decibelů. Symfonický orchestr sám o sobě amplifikaci nepotřebuje, přesto ji tenhle dostal a doplnil ji mladistvým elánem, nadšením a tryskající energií. Hráli s takovým zápalem, že je musel určitě slyšet i hluchý Smetana.
Rovněž dramaturgie koncertu byla jiná, a že jde o projekt ojedinělý, o tom svědčil zájem České televize, která koncert snímala a dělala i časosběrný dokument. Byla to hudební show, jejíž režiséři byli David Ostružár a Dominik Kalivoda. K decibelům se přidala mlha nad orchestrem a barevná světla reflektorů, která křižovala nejen pódium, ale i hlediště. Moderace se ujal herec Jan Cina, který i zpíval vtíravým falsetem a uváděl vtipně jednotlivá čísla, jejichž aranže dělal Karel Chudý. Leonard Bernstein by jistě byl nadšený z podání úvodního Mamba z West Side Story, určitě by se i Alexandru Borodinovi líbily Polovecké tance z opery Kníže Igor. Poté nastalo střídání dirigentů, Joela Hánu vystřídal Kryštof Koska, výborný hornista a talentovaný dirigent, který řídil další skladby. Paul McCartney a John Lennon by byli jistě spokojeni s podáním skladby Eleanor Rigby a následovala hudba Luboše Fišera pro film Babička, která se stala hymnou orchestru.
Propojením tradice a současnosti se stala skladba Traditional: Holubička, kterou vytvořil Jan Kučera. K interpretaci se postavil Joel Hána a klavírista Ivo Kahánek, který začal stupnicí, která vyústila v lidovou píseň Vyletěla holubička. Její parafráze přešla do orchestru a rozváděním melodie a variacemi v klavíru narostl proud hudby do Smetanových Svatojánských proudů a do běsnící Vltavy, až k jejímu impozantnímu závěru. Dalším číslem byla Modlitba za vodu Jiřího Pavlici, orchestrálně podaná, projekce se prolnula do zahrad, kde dívka v bílých šatech byla unášena horkovzdušným bílým balónem a recitovala báseň o studánce. Byla to Barbora Poláková se smutnou baladou Sami dva. Následovaly Vendula Příhodová a Karolína Soukupová v duetu ve skladbě Creep od Radiohead. Tady už držel taktovku Kryštof Koska a startovala část, která konvenovala vkusu mladých. Ke zpěvačkám se přidal Jan Sklenář a zazněly písně Florence Welch a Isabelly Summers a píseň All this, and heaven too, od Miky Boum Boum Boum a Love today, Blame it on the Boogie
Micka Jacksona, to byly skladby nabité entusiasmem, muzikalitou a dravostí mládí a také decibely. Ne každý to však unesl, shora v tu dobu snášeli čtyři muži mladou ženu v mdlobách, snad to nebylo nic vážného.
Následovalo překvapení večera, na pódium vběhla francouzská zpěvačka Zaz a rozproudila publikum k nadšeným ovacím několika písněmi. Mladé publikum stálo, dokonce i tančilo, tleskalo do hudby a postavená elevace pro sedadla se povážlivě houpala. Atmosféra večera stoupala k euforii a Festival Smetanova Litomyšl takové ovace ještě snad nezažil. Vkrádá se myšlenka, zdali to snese srovnání s předešlým večerem a s ovacemi po Leningradské symfonii? Ne, srovnávat se to skutečně nedá. Už proto, že emoce po myšlenkově i provedením závažném koncertě jsou zcela jiné než emoce při rozdováděném a roztančeném rozpoložení. Ale pořád jde o pozitivní emoce, které nabíjí posluchače energií do další životní etapy. A o tom přece hudba je.
