Daniel Raiskin se Slovenskou filharmonií v průsečíku tradic

Na úvodní koncert Smetanovy Litomyšle přivezla Smetanu, Mahlera a Dvořáka Slovenská filharmonie, orchestr z Bratislavy, který pamatuje i doby Československa. Stejně jako jeho šéfdirigent Daniel Raiskin, rodák z Leningradu, od rozpadu Sovětského svazu žijící na Západě.

V čem spatřujete jedinečnost Slovenské filharmonie?

Vyplývá z průsečíku tradic, a to západních, řekněme rakouskouherských, a na druhé straně z tradic východních, slovanských. Je to i blízkost Vídně, kde někteří studovali, na druhou stranu je důležité být Slovákem, Slovanem… Zejména z dob Československa je cítit souvislost i s českými zeměmi. Výsledkem je velmi specifický zvuk, způsob, jakým orchestr hraje Dvořáka, Beethovena, Mahlera, Čajkovského… Vždycky je to naprosto čisté ztotožnění s hudbou, které si opravdu užívám.

Potkáváte se s touto jedinečností?

Sám jsem někým, kdo byl vychován v ruské kultuře, ale od dvaceti jsem byl už v Amsterdamu. Náležím ke stejnému prolnutí kultur. Daniel Raiskin Foto Marco Borggreve Myslím, že jsem velmi evropský, myslím, že rozumím světu kolem nás, ale současně náležím k tomu nejlepšímu z ruské tradice.

Jak jste jako dirigent přežil dva roky pandemie?

Mým útočištěm je hudba a díky lásce k hudbě jsem to období přečkal. Ale prvních šest měsíců pandemie bylo opravu velmi obtížných… Na druhou stranu to ale bylo po mnoha letech období, kdy jsem byl víc doma. Respektive – byl jsem půl roku doma každý den. S rodinou a nablízku svým knihám a partiturám. A navíc jsem mohl vařit, vaření je moje hobby. Jídlo a hudba pro mě mají mnoho společného – i tu stránku, že se člověk sdílí s druhými lidmi.

Nejprve se zdálo, že půjde o krátké období…

…ale po nějaké době jsme zjistili, že nejde o přechodný stav: že nás čeká mnoho a mnoho změn. Vždyť ani dneska ještě není pandemie úplně pryč… Když jsem se v roce 2020 ujímal v Bratislavě funkce šéfdirigenta, byl to emocionálně asi jeden z nejtěžších okamžiků mé umělecké dráhy. Hráli jsme Suchoně, Haydna a Brahmsovu První symfonii c moll. Když končila krásnými akordy C dur, které ale zaznív alydo prázdné síně, bylo opravdu těžké promítnout do toho silný výraz… Pak jsme naštěstí začali vnímat, že publikum je na druhé straně, za kamerami… Byly to těžké měsíce, ale teď už konečně zase zažíváme nádherné okamžiky živých provedení, a to i díky tomu, že jsme investovali do toho, abychom přečkali.

Jak dlouho znáte Slovenskou filharmonii?

Řadu let. Už jsme společně dříve koncertovali. V Bratislavě i na zájezdech, natáčeli jsme spolu, spolupracovali jsme společně se skvělými sólisty… Takže růst a vývoj vzájemného vztahu byl už nastartován. I teď během druhého roku v mé funkci šéfdirigenta jsme schopni nacházet ještě nové polohy, a to jak s orchestrem, tak s jeho skvělým sborem. Objevil jsem mnoho zajímavé hudby slovenských autorů. Také jsem přinesl skladby a autory, které naopak orchestr ještě nikdy nehrál… Máme před sebou závěr sezony, ale těším se samozřejmě i na všechno, co jsme naplánovali do budoucna, ať už jsou to koncerty nebo natáčení či turné. Jsem přesvědčen, že Slovenská filharmonie má veliký potenciál, že má úžasnou identitu a také hudebníky, kteří mi dávají možnost je vést a pohybovat se ve světě, který oni i já máme tak rádi…

Jistě pamatujete na doby Československa a na doby Sovětského svazu.

Samozřejmě. Chodil jsem do školy v sedmdesátých letech – a to byly doby velmi temné. V celém takzvaném sovětském bloku. Pamatuji, jak rodina trpěla tím, že jsme byli Židé, tedy antisemitismem. Pamatuji si také, jak silný respekt vyjadřoval otec vůči Čechům a Slovákům čelícím sovětskému útlaku. A velmi dobře si pamatuji, jak silně a neporazitelně působila sovětská reprezentace v hokeji, ale jak byli v hokeji skvělí i Čechoslováci. Kdykoli jste hráli proti Sovětskému svazu, tak celá naše rodina fandila vám. Byl to takový náš protest proti režimu…

Ale také to byly roky, kdy jste začal studovat hudbu.

Ano, měl jsem kontakt s výbornými učiteli, kteří představovali to nejlepší z ruské hudební tradice a z ruské houslové školy. A spojuje se mi to i s nádhernými příklady české školy komorní hry, s krásnými díly, jako jsou Dvořákovy smyčcové kvartety nebo jeho Klavírní kvintet. A jednou z nejhlubších zkušeností byl můj kontakt s nahrávkou Dvořákova Violoncellového koncertu s Mstislavem Rostropovičem… Hudbu jsme tehdy velmi intenzivně vnímali jako prostor, ve kterém je možné se vzdálit sovětské realitě, tomu příšernému režimu, který musel dospět ke kolapsu…! Ano, moje vzpomínky na ty doby jsou dodnes velmi silné…

Co soudíte o Mahlerovi? Mělo na něj vliv, že pocházel z českých zemí?

Určitě. I u něj jde o naprosto jedinečný mix vlivů – napojení na rakousko-uherské tradice, na západní vlivy potkávající se s těmi východními.

Pokud se týká Smetanovy hudby, domníváte se, že národní idiomy a ideje mají ještě co říci i dnes?

Naprosto. Ale rozhodně musíme rozlišovat mezi nacionalismem a národní identitou. Být hrdým příslušníkem svého národa nebo být dogmatikem v tom, co se týká jeho důležitosti, což vede k nacionalismu, to je zásadní rozdíl. Vždycky jsem byl nadšen blízkým napojením vašich hudebníků na hudbu vlastní země. Mají ji v krvi, identifikují se s ní – a jsou to oni, kdo ji dělají relevantní pro dnešek, pro současnost.

Máte rád koncerty pod otevřeným nebem, open air akce, pro jejich atmosféru?

Ano, jde vždycky o krásnou příležitost vnímat propojení hudebních zvuků se zvuky přírody, s hlasy ptáků a s vůní stromů… Se zvuky blízkými i vzdálenými… Takové koncerty mají jinou atmosféru, ne tak vážnou a upjatou, vždyť lidé se tam jinak chovají, takže pro ty, kteří úplně často do klasických koncertních síní nechodí, je to úžasná příležitost, jak učinit nějaké kroky směrem ke klasické hudbě.

Petr Veber

Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz