Hvězdy Pražského jara

10.6.2010 Haló noviny str. 12 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Dirigent André Previn v čele České filharmonie
Omezení počtu koncertů ve prospěch jejich kvality je výrazným znakem letošního 65. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro (PJ). Přítomnost významných interpretačních osobností to potvrdila. Výraznější programová profilace, typická pro obdobné akce zahraniční či u nás například nadcházející Smetanovu Litomyšl, má své přednosti.
Zřetelný úbytek zahraničního publika by měl dramaturgii PJ přimět k důslednější programové linii zaměřené i na nejmladší generace posluchačů. Ovšem přítomnost sólistických hvězd nebo zahraničních těles je pro PJ jev trvalý, tedy i v »předlistopadové« epoše, a neměl by být opomenut. Díky tomu totiž pražský festival získal světový respekt. V nadcházejících očekávaných komplikovaných rozpočtových podmínkách pražského magistrátu a při předpokládaných restrikcích nové vládní koalice na v kulturní sféře proto kromě hodnotné programové struktury bude mít velký význam také účinný sponzoring (dlouhodobě se na něm kromě dalších výrazně podílejí zejména Česká spořitelna a RWE Transgas). Ovšem současně je třeba vnímat současnou mediální krizi, kdy i špičkové večery jsou v centrálním tisku nezřídka reflektovány jen několika – dokonce často spíše jen referenčními – řádky.

Významné události

Letošní ročník PJ poskytl radost, zážitek i poznání také nejzkušenějším návštěvníkům pozváním slavného francouzského skladatele Pierra Bouleze. Společně s Polákem Krzystofem Pendereckým jde vlastně o poslední žijící skladatelskou legendu velkého formátu. Jeho tvůrčí druhové Benjamin Britten, Paul Dessau, Zoltán Kodály, György Ligeti, Bruno Maderna, Bohuslav Martinů, Karlheinz Stockhausen, Olivier Messiaen, Luigi Nono, Dmitrij Šostakovič a jim podobní již odešli do muzikantského nebe, zatímco pětaosmdesátník Boulez nejenže s přehledem vzpomíná i na zážitky již dávno minulé, ale nad partiturou se stává dirigentskou osobností. Dokonale ví, co má od vynikajícího pařížského souboru Ensemble Intercontemporain vyžadovat, a hráči ho dokonale respektují. S přesností, bez vnějškovitých pohybových »kudrlinek«. Boulez uvedl (30. 5.) nejen českou premiéru své skladby sur Incises (sice v tematických variacích dokonale prokomponovanou, avšak mírně zdlouhavou), ale též různorodý výběr z evropské i zámořské hudby 20. století. Zejména Ligetiho Komorní koncert svou působivou barvitostí a mistrovskou kompoziční sazbou zaujal i četné přítomné současné skladatele – a ti obvykle na koncerty PJ oproti dávné minulosti nechodívají (možná i z důvodů finančních). Večer s Boulezem (a navíc i mé osobní setkání) byl stejně výjimečný dojem jako předchozí vystoupení Pittsburského symfonického orchestru (22. 5.). Do paměti letošního ročníku se také vryje výkon s ním hostující stále dokonalejší Dirigující skladatelská legenda Pierre Boulezt houslistky světové třídy AnneSophie Mutterové, jež pojala Brahmsův Houslový koncert v obdivuhodné dokonalosti technické i výrazové. Ve srovnání s obdobně brilantně talentovaným Pavlem Šporclem je její výkon oduševnělejší, žensky půvabnější, až téměř étericky nadpozemský. Vskutku skvostné okamžiky!
Pověst slavného André Previna je určena jednak jeho hudebními doprovody k filmům (je nositelem Oskarů i cen Grammy), autoritou se stal i jako dirigent významných těles. V Praze však překvapil (28. 5.) spíše jako skladatel, když ve světové premiéře coby klavírní doprovazeč uvedl společně s americkým klarinetistou Thomasem Martinem svou Klarinetovou sonátu.
V poněkud tradicionalisticky melodicky pojaté kompozici s moderně vnímaným tvůrčím »tahem« bychom možná mohli tušit i vzdálené ohlasy Stravinského, ale i janáčkovského rodu. Previnova sonáta měla u publika vzhledem k posluchačské přístupnosti větší ohlas než jeho následně uvedená (3. 6.) orchestrální skladba Diversion; Previn ji uvedl v podání České filharmonie. Coby dirigent však nedosáhl očekávaného jednoznačného pozitivního ohlasu – například provedení Dvořákovy Sedmé symfonie postrádalo v jeho pojetí zřetelnější profil, vyznělo poněkud zasmušile, bez očekávaných emočních proměn, v nadbytečně uměřeném sevření.

Osobnosti

Již jsme se opakovaně zmiňovali o úspěších dalších letošních dirigentských osobností; nechyběli mezi nimi například Herbert Blomstedt v čele mnichovského Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu (rozsáhlou Velkou symfonii
Schubertovu dirigoval zpaměti!), Manfred Honeck coby šéf vynikajícího Pittsburského symfonického orchestru, Jakub Hrůša při zdařilém provedení Smetanovy Mé vlasti,
Marek Janowski na finálovém večeru s Berlínským rozhlasovým symfonickým orchestrem a další.
Letošní ročník PJ však oproti loňsku (Flórez, Janková aj.) neměl příliš štěstí na velké pěvecké zjevy. Mahlerovský barytonista Matthias Goerne si v Praze získal obdivovatele, ale má i věcné kritiky. Také očekávání »velkého hlasu« z ruského Petrohradu v podobě hostování mezinárodně uznávané Olgy Borodinové nedosáhlo (19. 5.) věhlasu dřívějších návštěv některých sovětských sólistek – a nejen slavné Jeleny Obrazcovové. Sytý, výrazově zkázněný zpěv se nejzřetelněji prosazoval v půvabně sametových hloubkách (Borodinová tak připomínala blahé paměti Věru Soukupovou). Výrazově nejzřetelněji se svým dokonale vyškoleným sytě sonorním hlasem velkého formátu a mohutného fundusu typu Evy Urbanové petrohradská operní hvězda zaujala v áriích z Cileovy Adriany Lecouvrer, Čajkovského Panny Orleánské či Saint-Saensovy opery Samson a Dalila, méně již v populární Bizetově Carmen či dalších číslech. Ovšem mezzosopranistku takového hlasového formátu u nás bohužel nemáme. Hráčský úspěch z úvodních večerů s Mou vlastí opět zopakovala pod temperamentně svižnou taktovkou mladé kanadské dirigentky Keri-Lynn Wilsonové s jejími přesnými gesty doprovázející Pražská komorní filharmonie, a to i v samostatných orchestrálních vstupech.
Mohli bychom ve výčtu nejvýraznějších umělců ještě doplnit mnohá další jména od »předskokanového« večera (již 9. 5.) s dirigentem Sirem Johnem Eliotem Gardinerem v čele interpretačně dokonale připraveného dvojsouboru Monteverdi Choir – English baroque Soloists až třeba po – bohužel již derniérové – vystoupení Baborák ensemble. Pozornost však věnujme klavíristům, tvořícím programovou páteř letošního ročníku PJ.

Klavíristé

S výjimkou náhle onemocnělého Ivana Moravce všichni avizovaní umělci v poučeně vyprofilované přehlídce světových pianistických osobností vystoupili. Jako první se v časovém sledu představil (16. 5.) rumunský pětašedesátiletý světoběžník Radu Lupu; jeho typická výrazová střídmost, až strohost výrazně připomínala mistrovství slavného sovětského Svjatoslava Richtera. Oba totiž vzešli ze stejné vynikající líhně respektovaného moskevského pedagoga Heinricha Neugauze. Lupu hned v úvodu provedením Janáčkova cyklu V mlhách naznačil neobvyklé realizační dimenze s důrazem na subtilnost projevu, což ještě zřetelněji vyznělo při provedení Beethovenovy slavné sonáty Appassionata (zamiloval se do ní také politik V. I. Lenin). Část Anděl smrti svou sugestivností (byť v jinak pojaté realizaci) připomínala svým ponorem mistrovství Moravcovo. Vrcholem večera se však stala Schubertova velkolepá Sonáta B dur, v níž zdánlivá hráčská netečnost opakovaně dosahovala neuvěřitelné výrazové intenzity. Naopak o dva dny později Lupu coby sólista v Schumannově Koncertu
a moll přesvědčil o své výrazové rozmanitosti. V dokonalé souhře se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou rumunského dirigenta Cristiana Mandeala kreativně pojaté vyznění dospělo k sytě znějícímu romantizujícímu projevu. Vyrovnaná souhra orchestrálních skupin se funkčně pojila se sólovým partem v působivé symbióze. Naopak výrazová pedantnost, jak ji projevoval (21. 5.) se souborem Academy of St. Martin in the Fields americký dirigující klavírista Murray Perahia, zůstávala jen v rovině téměř absolutně stroze, místy až »mechanicky« pojaté akademicky Houslistka Anne-Sophie Mutterová společně s ředitelem Pražského jara Romanem Bělorem
strnulé dokonalosti, tedy bez většího výrazového vyznění, leckdy až s diskutabilním přístupem k interpretaci odkazu Bachovu, Mozartovu či Stravinského. Skvělá technická dokonalost totiž ještě nemusí být důvodem k prožitku. Takže nejméně problémová byla jen finální Haydnova Symfonie č. 99.
Za onemocnělého Ivana Moravce hostoval rakouský pianista Oleg Maisenberg (27. 5.). Jeho recitál sestával z děl Chopinových a Schumannových, kvalit Moravcovy hry však nedosáhl. Často poněkud příliš zjemnělý, až zženštile »kolovrátkový« projev salonního typu (v duchu tzv. »Tafelmusik«, čili hudby spíše doprovodné) byl vhodný spíše jen pro některé skladby z obou uváděných Schumannových cyklů, v chopinovsky snivé melodice umělcova interpretace navzdory snaze o kultivovaný výraz postrádala větší kontrastnost. Smysl pro výraznější zvukovost projevil (28. 5.) v pozici klavírního doprovazeče André Prévin během světové premiéry své Klarinetové sonáty (viz výše). Ovšem skutečným hudebním svátkem byl (29. 5.) až recitál »miláčka« festivalového publika, letos již dvaašedesátiletého amerického Garricka Ohlssona. Od svého pražského debutu na PJ v roce 1973 u nás uskutečnil na půl stovky koncertů – vždy s nadšenými ovacemi, obvykle vstoje. Tak i letos. Jeho brilantní technika podpořená stylotvorným nadhledem, vnímavostí a smyslem pro interpretační transformaci se v průběhu let od mladistvé energičnosti stále více koncentruje k významové intenzitě, k prožitku. Zraje jako dobré portské víno, ale se stále přítomným burčákovým kvasem. Prokázal to i během letošního výhradně chopinovského recitálu. První dvě Chopinovy mistrovské »drobnosti« Ohlsson ve svém výrazovém rozletu poněkud »zatavil«, aby pak o to zřetelněji nabídl gejzír málokdy slýchaného kvalitního kumštu; nechybí v něm nic, vše je téměř »samozřejmé«. Jenže: kolik asi příprav a kolik cítění takové kreaci předchází? První část večera vrcholila plasticky dokonale rozklenutým Scherzem cis moll, po poněkud asketickém zahájení druhé půle recitálu třemi nokturny se zdařilý chopinovský večer majestátně uzavřel v espresivně pojaté Sonátě b moll; známou funerální pasáž i samotné finále klavírista vypointoval v působivém, leckdy až robustně vygradovaném duchu, stále však niterně cítěném, a s elektrizující eruptivností. Nekonečné potlesky, série přídavků – vpravdě krásný večer! Umělec své kvality potvrdil i následujícího dne (30. 5.) v sólovém partu koncertních Inkantací od Bohuslava Martinů za hodnotné součinnosti České filharmonie, jíž vdechl zvukovou noblesu i energičnost zkušený dirigent Zdeněk Mácal.
V podobném duchu, s vitální hudební intuicí se následně zaskvěla (1. 6.) jako sólistka během jednoho večera hned ve dvou Chopinových klavírních koncertech neméně zkušená Ewa Kupiecová. Dokonale překonala pokulhávající úroveň doprovázejícího polského smyčcového kvarteta v experimentálně pojaté transkripci z pera současného mladého polského úpravce Bartolomieje Kominka -jedná se však spíše jen o nepříliš zdařilý particel než o hodnotnou perspektivní definitivu. O přednostech půvabně prosvětlené a s orchestrem dokonale se pojící hry (2. 6.) maďarského Dezsö Ránkiho v Bartókově Třetím
klavírním koncertu jsme již referovali v rámci hodnocení Maďarské národní filharmonie pod Kocsisovou taktovkou (v úterý 8. 6.).
Dalším vrcholem – a nejen v rámci přehlídky pianistických osobností – se stalo během finálového večera letošního ročníku PJ (4. 6.) vystoupení Američana Emanuela Axe v Brahmsově Klavírním koncertu; nabídl za doprovodu berlínského rozhlasového orchestru mistrovskou ukázku vrcholné virtuozity. Umělec, jehož jsme v posledním období slýchali na festivalu coby mozartovského interpreta, se skutečně blýskl a v souřadnici letošních interpretačních hvězd patřil k těm nejtřpytivějším. A to v konkurenci, jež letos byla víc než zřetelná.