Než budete pokračovat: stručně o cookies, které používají naše webové stránky

Cookies jsou malé soubory ukládané do Vašeho prohlížeče, které běžně používá většina webových stránek. Jsou užitečné pro Vás i pro nás.

Na našich stránkách využíváme cookies nezbytné k zajištění funkčnosti webu, analytické cookies ke sběru a vyhodnocení dat ve službě Google Analytics a FB pixel cookies služby YouTube, protože si na našem webu můžete přehrát videa nahrána primárně na YouTube.

Abychom mohli zajistit efektivní a příjemné fungování našeho webu, prosíme Vás o jejich povolení. Jak spravujeme Vaše osobní údaje a jaké cookies používáme, si můžete přečíst zde.


Jsem nesdílný samotář

2.2.2010 Týdeník Rozhlas str. 12 Rozhovor Mirka Štípková
Soňa Červená se prosadila na světových jevištích v době,kdy se u nás nenosilo oceňovat umělce za úspěchy v zahraničí.
Zadostiučinění však nepřišlo ani s pádem železné opony – až v posledních letech začala česká divadla operní pěvkyni takříkajíc „objevovat". Sama jsem se s jejím jménem poprvé setkala asi před patnácti lety ve vysílání Českého rozhlasu,když Miloň Čepelka zařadil do pořadu Textempore píseň v jejím podání. Krátce nato jsem si přečetla část její vzpomínkové knihy Stýskání zakázáno a od té doby jsem si přála se s ní setkat. Splnilo se mi to až nedávno a musím dodat,že při osobním setkání je Soňa Červená přesně taková,jak jsem předpokládala – přímá,až nezdolně energická a velmi milá.

* Vaším posledním velkým úspěchem je Cena Alfréda Radoka za účinkování v opeře Zítra se bude…- divadelním zpracování soudního procesu s Miladou Horákovou. Jak se vám hraje role, která má tak tragický historic-ký kontext??

Já na jeviště nenosím svoje osobní pocity,osobní maléry ani vítězství,na jeviště nosím jenom figuru,kterou hraji.

* Podnětem ke vzniku opery bylo přání Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila napsat dílo přímo pro vás. Kromě několika melodramů už ale přímo pro vás jedna opera vznikla.

Ano,německý skladatel Hans Werner Henze pro mě napsal operu La Cubana. Když jsem zpívala v Henzeových operách Mladý lord a Elegie pro mladé milen-ce,rozhodl se skladatel napsat operu přímo pro mě. Rozšířil tedy svou původně televizní operu La Cubana na celovečerní a uvedli jsme ji v tehdy velmi prestižním operním domě ve Wuppertalu. Byla to opera o staré pěvkyni,která vzpomíná na mladá léta. V televizi tuto roli hrály dvě umělkyně,ale pro mně Hans Werner Henze s důvěrou přepsal operu tak,že jsem obě role hrála na jevišti sama.

* Není zvykem,aby soudobá opera byla beznadějně vyprodaná. V případě Zítra se bude…to ale neplatí. Co je podle vás důvodem?Nezvyklé téma?Nebo publicita,podpořená určitě i zmíněnou Cenou Alfréda Radoka?

Myslím,že publicita před premiérou zase tak velká nebyla. Teprve časem se informace o ní rozšířily od úst k ústům,a hlavně od novin k novinám. Samozřejmě nás těší,že je vždycky beznadějně vyprodáno,ale v Kolowratu je sedmdesát míst,takže těch nadějných operních diváků je pokaždé „jen"sedmdesát. Ale i to je nádherný pocit.. A nejkrásnější je,že přicházejí mladí lidé,kteří možná ani nemají tušení,jaká to byla doba,co se tehdy dělo a kdo byla Milada Horáková. Pokud jde o příčinu tohoto úspěchu,je to určitě forma, jakou je opera napsána:zhudebnit nahé soudní spisy zřejmě ještě nikoho nenapadlo. Ty texty jsou tak zrůdné,že kdyby se do nich přidávaly jakékoli komentáře,nebylo by to správné ani tolik působivé. Aleši Březinovi se podařilo tyto texty skvěle zhudebnit. Přesná je i režie Jiřího Nekvasila a výprava Daniela Dvořáka.

* Zvláštní je rozdělení rolí – dvě hlavní role,tedy ta vaše a druhá mužská,nejsou konkrétně určeny,střídají se v nich různé postavy a promluvy. Zpívá zde také dětský sbor v rolích prokurátorů a dívčí sbor Canti di Praga,dirigentem je Marko Ivanovič.

Původně měly hlavní role hrát dvě ženy,já jako mezzosoprán a druhá role soprán. Pak jsme se ale rozhodli pro kontratenora a nedovedu si teď už představit, že by druhou roli mohl hrát někdo jiný než Jan Mikuššek. Cenu Alfréda Radoka by si byl také zasloužil.

* Napsala jste knihu o vašem pradědečkovi V. F. Červeném,vynálezci a výrobci hudebních nástrojů,iniciovala jste díky zmínce ve své knize Stýskání zakázáno pojmenování ulice na Kampě po vašem otci. Je ještě něco,co by z historie vašeho rodu stálo za zmapování?

Rozhodně by stálo za to napsat či natočit něco o Červené sedmě. Ale já teď čas na úmorné hledání materiálu nemám, navíc si myslím,že kdybych na nějaké dveře zaklepala,nepořídila bych. Dnes už historie Červené sedmy není pro nakladatele atraktivní,ačkoli to byl první český literární kabaret s intelek-tuálními ambicemi,který razil cestu ostatním,například Voskovci a Werichovi či E. F. Burianovi.

* Vracíte se k odkazu svých předků – často například mluvíte o svém otci,zpíváte jeho šansony…Určila vaši pěveckou dráhu také příslušnost k rodu se silnou uměleckou tradicí?

O to,že jsem se stala operní pěvkyní,se zasloužil hlavně můj otec,který mě učil lásce k hud-bě a ke slovu. Ale samozřejmě v sobě cítím kořeny,a nejen pokud jde o pěveckou dráhu. Když přijedu do Hradce Králové, kde měl můj pradědeček nástrojařskou dílnu a později továrnu na hudební nástroje,cítím,že tam nějak patřím,ač jsem Pražačka. A kromě toho,můj pradědeček Václav František Červený cestoval se svými vynálezy po celém světě. Když jsem byla v emigraci,nevěděla jsem o jeho životě téměř nic.. Teprve teď si uvědomuji,že jsem vlastně celý život šla po jeho cestách a on tam na mě všude dával pozor.

* Jak se ve vás zrodila touha stát se operní pěvkyní?Vášotec, který vás k hudbě nasměroval,, se věnoval spíše lehkým žánrům…

To se dočtete v mé knížce Stýskání zakázáno – jako dítě jsem byla v Národním divadle na opeře Carmen a rozhodla jsem se,že také budu stát jako Carmen na tomto jevišti.

* Já jsem tu knihu četla,ale nechtělo se mi věřit,že to bylo tak prosté…

Ale bylo to opravdu tak. Vzala jsem zavděk i nabídkou angažmá jako třetí altistka v Brně, abych si svůj sen o opeře splnila.

* Není úplně běžné,že operní pěvkyně se po ukončení kariéry stane činoherní herečkou. Plánovala jste tuto dráhu?Nebo k tomu došlo náhodou?

Já sama jsem to neplánovala. Ale už během operní dráhy jsem se snažila dbát na výraz,na srozumitelnost slova a na prožití role. Můj otec mě naučil,že hudba a slovo patří k sobě a mají být na stejné úrovni. Operní režiséři si mě vybírali právě proto,že mě znali i jako dobrou herečku. Poté,co jsem po čtyřiceti letech skončila s operou,mě povolalo nejlepší činoherní divadlo v Německu,Thalia Theater v Hamburku. Zůstala jsem tam deset let,hrála jsem širokou škálu rolí a spolupracovala s báječnými režiséry,jako byl Jürgen Flimm,Martin Kušej,George Tabori,Pina Bausch,Volker Schlšndorff.

* V Čechách vás ale lidé znají většinou „jen"jako operní pěvkyni…

Když jsem se totiž po sametové revoluci směla vrátit do Československa,nikdo mě tu neznal,musela jsem vysvětlovat, kam jsem to dotáhla a kde všude ve světě jsem zpívala. Činohru jsem v televizních pořadech a medailonech nějak opomněla, přestože jsem i v ní leccos dokázala. V době,kdy jsem se vrátila do Prahy,už jsem samozřejmě operní zpěvačkou nebyla,neboť stáří je jednou z těch spravedlivých věcí v životě. Strašně jsem ale stále toužila po jevišti. Zaklepala jsem tehdy na dveře Stavovského divadla a šéfovi,který mě šarmantně přijal,se snažila vysvětlit,kdo jsem a co jsem doposud dělala. On mě po chvíli šarmantně vyprovodil ke dveřím a to bylo všechno… Asi mi to lidé nevěřili. Taky si možná mysleli,že po čtyřiceti letech v emigraci neumím česky.

* Pamatovali si vás z Divotvorného hrnce…

To ano,všichni mi nadšeně říkali,jak mě v osmačtyřicátém roce viděli jako Káču Maršálkovou v karlínském divadle. Dokonce mužští,kteří vypadali sešleji než já,říkali:„Já jako malý hoch jsem na vás chodil k Voskovci a Werichovi…"Teprve když mě v roce 2002 Robert Wilson angažoval do Janáčkova Osudu v Národním divadle,snad se ukázalo,že umím stát na jevišti a že jsem schopna výrazu i v němé roli. Pak mi Klicperovo divadlo v Hradci Králové nabídlo hlavní roli v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Bylo to krásné,konečně jsem mohla mluvit česky na českém jevišti. Ale měla jsem alternaci,takže to nebylo úplné vítězství – stále mi asi ještě tak úplně nevěřili. A teď, osmnáct let po svém návratu do Prahy,se moje herecké přání vyplňuje,mám nabídku na roli v činohře Národního divadla v Praze!Činoherní soubor Národního divadla je prvotřídní,moc se na tu práci těším.

* Pomohla v té snaze dostat příležitost v českých divadlech vaše životopisná knížka?

Ano,myslím,že právě ta knížka mi otevřela dveře dál. Napsala jsem ji právě proto,aby lidé věděli,co se mnou celých těch čtyřicet let bylo. Už v emigraci mě oslovil Josef Škvorecký, abych o sobě napsala knihu,ale tehdy jsem žila od představení k představení a od role k roli a na psaní jsem vůbec neměla čas. Jsem důkladná a nechtěla jsem nic odbýt. Ostatně zřejmě tato moje vlastnost imponovala režisérům,kteří mě obsazovali do všech těch úžasných rolí. Na všechny zkoušky,a tím spíše i na představení chodím více než připravená. Na Smetanově Litomyšli jsem letos účinkovala v roli recitátora v Bernsteinově symfonii Kaddish,v níž člověk rozmlouvá s Bohem. A číst takovou roli z papíru,to pro mě neexistuje,naučila jsem se ji samozřejmě nazpaměť. Všichni mi říkali, jak je to obdivuhodné,že si takovou těžkou roli mohu pamatovat. Ale já bych si takové skvostné dílo ani neužila,kdybych ho neměla úplně „v sobě".

* Říká se,že každý večer chodíte do divadla či na nějakou kulturní akci.

Ano,protože jsem zvědavá,co se v divadlech hraje;zajímá mě teď hlavně činohra. A je toho tolik,co jsem zameškala!V létě se v Praze skoro nic neděje, škoda. Jinak má ale bohatou nabídku,určitě srovnatelnou se světovou produkcí.

* Jste velmi energická žena. Z čeho energii čerpáte?Z klidu a samoty,nebo naopak ze společnosti blízkých lidí?

Ze samoty. Nechci říkat,že bych neměla ráda společnost lidí,ale mám vždy nepříjemný po-cit,že si všechno,co vypouštějí z úst,musím pamatovat,registrovat to. A to mě strašně zatěžuje. Jsem samotář. Nesdílný sa-motář. I když jsem celý život byla obklopena lidmi.

* Po revoluci jste se vrátila do Čech,ač jste si tu podle svých slov zpočátku připadala jako cizinka. Co vás sem táhlo?

Především to,že jsem v Praze narozená a že je tu Vltava,kterou miluji. Chtěla jsem,aby se zde uzavřel ten pomyslný kruh.. Ovšem já jsem se do Prahy nechtěla vrátit nastálo. Nikam se nechci vracet nastálo,protože to by byla další izolace,emigrace.

* Před časem jste se vrátila ze Spojených států z workshopu Roberta Wilsona,kde jste přednášela o Věci Makropulos. Před tímto workshopem přinesl tisk zprávu,že zde možná dostane konkrétnější obrysy i chystaná inscenace Věci Makropulos v Národním divadle. Jak to dopadlo?

Ten týden ve Wilsonově umělecké laboratoři Watermillu na Long Islandu byl úchvatný,ale vzhledem ke své herecké pověrčivosti bych vám o tom raději vyprávěla tak za půl roku. Premiéra má být v listopadu 2010 -když Pánbůh dá.

Foto popis| Dcera Jiřího Červeného,zakladatele kabaretu Červená sedma,je mezzosopranistkou,která po několik desetiletí slavila úspěchy po celém světě Foto Mona Martinů
Foto popis| „Nechci se nikam vracet nastálo,to by byla další izolace,emigrace,"říká Soňa Červená Foto Mona Martinů
Foto popis| Za výkon v opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude…obdržela Soňa Červená Cenu Alfréda Radoka Snímky Hana Smejkalová
Foto popis| „Jsem samotář. Nesdílný samotář. I když jsem byla celý život obklopena lidmi." Foto Mona Martinů

Generální partner

Dostávejte informace
s předstihem:

© Smetanova Litomyšl 2022
Designed by: wwworks.cz