Rodinné vazby a stejné období, to je pojítko dramaturgie koncertu s podtitulem Láska za časů romantismu. Na programu byly mimo jiné výběry z písňových cyklů představitelů vrcholného německého romantismu, Roberta Schumanna a jeho manželky Clary Schumannové a vedle nich Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a jeho starší sestry Fanny Hensel-Mendelssohnové. Přednesli je mezzosopranistka Markéta Cukrová a barytonista Roman Hoza. Na klavír je doprovodil Ahmad Hedar.
Mezi vámi nejsou žádné příbuzenské vazby, pokud se nemýlím.
Markéta: Nejsou, aspoň pokud vím (směje se). Ale určitě jsme příbuzní umělecky. Na Romanově pěveckém projevu je mi něco strašně milé a blízké, to mu neříkej (směje se). Mám obecně v oblibě barytony, možná proto, že jsem sama nižší hlas, obzvlášť pokud jsou muzikální a umí používat měkký, volný tón.
Litomyšlský koncert nabídne hudbu vrcholného německého romantismu, je to váš oblíbený, nebo dokonce srdeční repertoár?
Markéta: Já vlastně Schumanna a Mendelssohna vnímám jako jiný romantismus, než ten národovecký, vrcholný. A zvlášť jejich písňová tvorba je plná křehkosti a jemných nálad. Je třeba, aby interpreti dokázali otevřít hlas v nízkých dynamikách, aby hledali intimní barvy, aby dokázali v klidu přednášet až impresionistické texty o lásce, přírodě, lidských pocitech. Druhá půlka 19. století patří k vrcholu písňové tvorby, a písňová tvorba zase k vrcholu vokálního umění.
Roman: Když řeknete vrcholný německý romantismus, představím si spíš Wagnera nebo velké Mendelssohnovy orchestrální kusy. Náš program je oproti tomu extrémně komorní a intimní. Líbí se mi představa salónních koncertů s jedinečnou atmosférou. Baví mě kontrasty mistrovské, ale někdy dost spotřební hudby, vzletných, hlubokých romantických textů, často ovšem jednoduchých a povrchních. Pro mě je interpretace takové hudby skoro jako emocionální striptýz. A když nejste upřímný, divák to pozná a zážitek je poloviční.
Jak vznikala dramaturgie koncertu?
Roman: Vznikla přímo pro Smetanovu Litomyšl. Byl to Markétin nápad, takže ta k tomu určitě řekne víc.
Markéta: Známé Schumannovy cykly provádíme pravidelně, ale každý zvlášť. Tuto konkrétní dramaturgii si vybral pan ředitel z několika návrhů. Já sama považuji za velmi krásné poslouchat partnerství ženského a mužského hlasu v tom nejpoetičtějším repertoáru, který existuje a který řeší nejdůležitější momenty soužití muže a ženy. Když navíc máme k dispozici i ženské autorky, které i přes společenskou nepřízeň dokázaly stvořit životaschopné dílo, pak jde o vítaný exkurz do relativně nedávné historie.
Jak moc mají mezi sebou Schumannovi a Mendelssohnovi hudebně společného? Je v té hudbě slyšet mužský a ženský prvek?
Roman: Pro mě je Robert Schumann nejsilnějším skladatelem z uvedených, především co se týče melodiky a klavírního doprovodu. U Mendelssohna mám vždycky pocit dlouhých ploch a velkého legata. Obě ženy jsou zase jedinečné hudební křehkostí a fantazií.
Markéta: Takhle bychom se mohli ptát, kdyby ony dva prvky měly rovnocenné podmínky. Ale víme, že neměly. Clara Schumannová je pro mě dojemný příklad talentu, kterému byla ustřižena křídla. Mnoho dětí, milující, geniální, ale bohužel duševně nemocný a předčasně zesnulý manžel, to není podhoubí pro kariéru klavírní virtuózky a skladatelky. V tom málu, co nám zbylo, ale můžeme vidět imaginaci a vysokou muzikalitu.
Ovlivňovali se navzájem?
Markéta: Schumannovi určitě. Robert Claru velmi ctil a vážil si jejího úsudku, ona zrovna tak. O Felixově sestře Fanny tolik informací nemáme, ale představuji si to podobně.
Markéto, ty nemáš hudebního příbuzného, že? S kým nejbližším ses hudebně setkala, ať už na jevišti, na pódiu nebo autorsky?
Opravdu nemám. Pocházím z vědecké rodiny, jejíž jedna větev je ale velmi zpěvná. Ale abych se mohla opřít o zkušenosti profesionála, to bohužel ne. Všechno jsem si vyšlapala sama a vlastně to není špatné.
Romane, vy jste naopak stále častěji na jevišti se svým bratrem Tadeášem, oba jste teď v angažmá Janáčkovy opery v Brně, jaké to je?
Je to moc fajn, konečně se trochu vidíme. Máme docela blízký vztah a hlavně k sobě můžeme být otevření, což je příjemné osvěžení profesního života.
Proč jsem se před chvílí ptala na srdeční repertoár… Mottem letošního festivalu Smetanova Litomyšl je láska, co vy a láska, ať už v profesním nebo v osobním životě?
Markéta: Hmhm, láska… a lehčí otázku nemáš? Ale vážně. Kdo dělá písňový repertoár, ten zpívá o lásce od pondělí do pátku, a pak o víkendu. Spíše tedy o té nešťastné, protože jak známo, smutné písně jsou nejkrásnější. Někdy si pro změnu ráda zazpívám třeba o hospodářských strojích nebo o politice (směje se). Ale samozřejmě, jakými slovy mluvíme o lásce v životě, takové barvy a výraz pro ni hledáme v hlase. Je to nejvyšší inspirace.
Roman: Opera je vždycky o lásce a písně koneckonců taky. Pro docela hodně lidí je láska také odpověď na otázku po smyslu života. A musím říct, že s mojí úžasnou ženou a dětmi chápu jejich postoj čím dál víc.
Jak se vám v Litomyšli zpívá? Většina interpretů se shoduje, že je to pro ně milá až výjimečná příležitost…
Markéta: Na tomhle festivalu je vidět, že je připravován srdcem, a osobnost pana Stříteského mu vtiskla neopakovatelný tvar. Naučil publikum jezdit na koncerty z dalekých končin a oživil kulturní a tím i společenské dění v celém regionu. A to se počítá. Je to pro mě tudíž radost a čest.
Roman: Litomyšl je nádhera. Vždycky radost a skvělá atmosféra. Po celé sezóně je člověk v červnu a v červenci už docela unavený, ale v Litomyšli to vždycky nějak záhadně přejde. Navíc moje žena pochází z nedaleké Poličky a kousek od ní, v Pomezí, opravujeme dům, takže se v tomto kraji cítím téměř jako doma.
Veronika Veber Paroulková
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.