5.6.2009 Víkend HN str. 8 rozhovor Naďa Klevisová
Zuzana Lapčíková dokazuje, že cimbál není jenom pro chlapy a že folklor není přežilou zábavou okrojovaných babiček. Zpěvačka, hudebnice a skladatelka už natočila více než tři desítky desek a spolupracovala s předními jazzovými muzikanty. Dvanáctého června zazní v Litomyšli za doprovodu filharmonie poprvé její oratorium Orbis Pictus.

Sál v bývalém klášteře v Uherském Hradišti se dlouho před koncertem plní rodiči, prarodiči a dětmi všech věků včetně kojenců. Hrdí otcové zaujímají výhodné pozice s připravenými kamerami. Jednou z hlavních duší absolventského večera je matka tří dětí Zuzana Lapčíková. Její jedenáctiletá dcera na koncertě zpívá, stejně starý syn hraje na housle. Sama má přes tři desítky úspěšných desek, její vystoupení sklízejí ovace doma i v zahraničí, ale v Hradišti je především za paní učitelku. Když své absolventy doprovází v cimbálových duetech, drží se zpátky, aby vynikli. Svůj nezkrotný temperament však přesto nezapře.

* Co to je za školu, na které v Uherském Hradišti působíte?

Je to soukromá základní umělecká škola, kterou jsme založili spolu s mým mužem a s manželi Hrubými. Myslíme si totiž, že region má nadprůměrný umělecký potenciál. Základní škola se nám rozběhla úplně nečekaně. Po necelých dvou letech máme tři sta třicet žáků. Jezdí nám sem vyučovat umělecké osobnosti z Brna, Olomouce, Kroměříže. Sama vyučuji nejraději hru na cimbál, momentálně mám osmnáct cimbalistů, ale těší mě i přípravná hudební výchova pro docela malé děti. Na koncertě jste viděla moje absolventy, kteří se za pět let dopracovali k obrovskému výkonu.

* Uspokojuje vás učení?

Asi v sobě nějaké pedagogické sklony mám. Maminka byla celý život učitelka. Už když jsem se rozhodovala pro studium cimbálu, myslela jsem na to, že bych ho ráda jednou vyučovala.

* Vaše oratorium Orbis Pictus, které poprvé uslyšíme v červnu na festivalu Smetanova Litomyšl, je inspirováno dílem Komenského. Proč?

Žiju celý život v tomhle regionu a myslím na historické souvislosti místa. Pominout přitom zdejšího rodáka Komenského, by snad ani nebylo možné. Trápí mě, že se stal povinnou četbou a málokoho zajímá do hloubky. A tak jsem si říkala, že mám jako celoživotní úkol, abych se o něco z něj pokusila. Když potom přišla nabídka od Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně na autorský projekt, řekla jsem si, že to je ta pravá výzva. Seznámila jsem se s předním komeniologem na univerzitě v Olomouci, profesorem Pavlem Flossem, a jezdila za ním. Studovala jsem Komenského dílo, a když jsem došla na nějakou křižovatku a nevěděla, jak dál, pan profesor mě vždycky trošku »popostrčil«. Bylo těžké provést kritický výběr, co je vlastně pro zhudebnění Komenského nosné téma. Zvolila jsem nakonec to nejtěžší, Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, protože v tom díle vládne dokonalá forma. Linka vede od Boha k člověku a zase zpátky k Bohu. Zaskočilo mě, jak Komenského texty pasují na naši dobu, jak se vymykají časovému určení, takže jsou aktuální a schopné zasáhnout současníka do hloubky.

* Jak se k vašemu nápadu postavila zlínská filharmonie, dirigenti, hudebníci?

Když jsem přinesla první část vznikající partitury profesoru Petru Fialovi, který vede slavný Český filharmonický sbor a který mě před lety vyučoval na konzervatoři, zeptal se: Má se to realizovat v červnu 2010, Zuzanko? Ne, 2009, povídám. Tak to nejde, na tu dobu máme plný diář, řekl. A právě, když jsme spolu seděli, zavolali z Polska, že přesně v tom termínu odpadl koncert. A vzápětí volali, že se mění také termín koncertu v Praze, takže bylo jasné, že bude i dost času oratorium nazkoušet. Asi to tak mělo být. Měla jsem štěstí a beru jako obrovskou poctu, že profesor Fiala tu spolupráci přijal. Bude tam filharmonie, sbor a pak já se svým jazzovým kvintetem, který teď máme asi rok a půl. Navíc dva moji spolužáci z konzervatoře – Aleš Procházka přednese vokální basový part a Stanislav Vavřínek bude dirigentem celého ansámblu.

* Co vám dává jazz?

Při intenzivní spolupráci s jazzmanem Emilem Viklickým jsem potkala spoustu muzikantů. V jazzovém prostředí totiž panuje mezi hudebníky obrovská fluktuace. Když někdo nemůže odehrát koncert, okamžitě se najde někdo jiný, kdo to dokáže zrealizovat. A nový člověk přinese nový impulz, jiné uvažování. Brala jsem to jako velkou školu a obohacení. Díky Emilovi jsem se seznámila s romským kontrabasistou Jožkou Fečem, který přišel jako hvězda z čistého nebe. Pak se ukázalo, že je i fenomenální cimbalista, a začali jsme spolupracovat. Občas spolu hráváme cimbálová dueta, a to je pro mě obrovská zkušenost. Jako dítě ho rodina poslala na zkušenou do Budapešti, kde navštěvoval kurzy hry na cimbál u slavného virtuosa Oskára Okrese.

* Naučila jste se něco od Jožky Feča?

Cimbál jsem vystudovala na konzervatoři, a když jsem po škole hrála v orchestru a seděla za nástrojem devět hodin denně, otékala mi zápěstí a strašně mě bolela předloktí. Nemohla jsem psát, neučesala jsem se. Až díky radám Jožky Feča jsem se toho zbavila. Říká se, že například slavný houslista Yehudi Menuhin jel do Rumunska, aby mu tamější Romové poradili, jak správně držet housle. To není od věci, Romové totiž mají vynikající motorické schopnosti a samozřejmě obrovské hudební předpoklady.

* Cimbál je prý orientální nástroj?

Pochází z Persie a poté, co jsem navštívila Indii, myslím, že tam může být i souvislost indická, protože v těchto zemích se hraje na santur, což je přímý předchůdce cimbálu. V Číně jsou tři miliony cimbalistů. V triu s Jožkou Fečem a houslistou Petrem Růžičkou, který dnes žije v Paříži, jsme byli v Číně a v Kuang-čou jsme viděli mnoho obchodů s hudebními nástroji. Byla tam obrovská místnost plná cimbálů a my chodili od jednoho k druhému a na každý jsme zkoušeli zahrát. Je to opravdu stejný nástroj, i když má některé místní zvláštnosti. Ten, co známe dnes u nás, vytvořil v 19. století v Budapešti český Němec Josef Václav Schunda. Na Moravě se teď cimbál obrovsky šíří.

* Na kolik korun cimbál přijde?

Běžně stojí kolem sta tisíc, a to už je nástroj, na který se dá koncertovat. Pak jsou nástroje, které dělá můj kamarád Jirka Galuška v Ostrožské Nové Vsi a říká jim studentské. Nejsou tak parádní a propracované, ale stejně vyjdou asi na šedesát tisíc. Na žádném majetku nelpím, ale na cimbálu ano. Tomu svému říkám cadillac a nikdy bych ho neprodala. Spousta dětí dnes chce hrát na cimbál a pořídit ho není vůbec jednoduché.

* Kde se dá koupit?

Před revolucí se dal pořídit dvojí cestou: buď u Lídla v Brně, ale tam s nimi skončili v sedmdesátých letech, nebo se vozily cimbály z Budapešti. Teprve po revoluci je začali stavět zdejší nástrojaři. Znám tři dílny. Kromě pana Galušky je to pan Holiš v Kozlovicích na severní Moravě a pan Všianský, který podědil výrobu od brněnského Lídla. Všichni jsou skvělí, ale zájem je takový, že se na jejich nástroje čeká i dva roky. Když jsem začínala, nikdy bych nečekala, že ten nástroj bude prožívat takový boom. Naprostá většina našich žáků má vlastní nástroj.

* Když jste se na něj začínala učit, byla jste jako dívka výjimkou?

O generaci dřív studovaly všechny učitelky cimbálu u profesora Vojtěcha Brady v Kroměříži. Ty ale většinou v kapelách nehrály. Já jsem byla vůbec první holka, co u nás v regionu hrála v cimbálovce. To víte, že jsem musela překonávat nejrůznější předsudky. Když jsem hrála s chlapama, bylo to, jako říkávala moje babička: Koza není dobytek, ženská není člověk. Neměla jsem prostě automaticky status muzikanta. Musela jsem dokázat, že na to mám, že to slyším a jsem schopná reagovat. Dodnes jsou muzikanti jako třeba slavný horňácký primáš Martin Hrbáč, který řekne: A co by tam tá roba dělala? V životě by nepřiznal, že by i ženská mohla být muzikantka. Myslím, že dnes už to není míněno ve zlém. Začátky byly těžké, ale záhy jsem na konzervatoři začala hrát v orchestru a v různých seskupeních, ale hlavně jsem vždycky měla ambici použít cimbál i v jiných souvislostech, nehrát na něj jen vysloveně lidovou muziku. Tady je totiž masově rozšířený v tradičně obsazených kapelách. Ale v Maďarsku nebo v Rumunsku muzikanti často experimentují a dostávají cimbál do nečekaných souvislostí. Na festivalu v Krakově po nás například vystoupil fenomenální maďarský Rom Kálmán Balogh Göncz a ten měl v sestavě kytary i trubku. Bylo to hodně živé.

* My nic takového nemáme?

Ve slováckých regionech došlo po válce k silnému folklornímu hnutí. Po hudební stránce je zosobňovalo několik primášů, kteří vedli kapely. Ti se inspirovali starým hudeckým hraním, jak hrávaly kapely na Horňácku a Myjavě, ale vytvořili si vlastní nový styl. A naráz to společnost začala chápat, že toto jedině je ten pravý styl. Ovšem před válkou se hrálo jinak. Přitom na začátku století jsme měli osobnosti typu Janáčka a Martinů, nemluvě o Bartókovi a Stravinském, kteří všichni pracovali s folklorní předlohou, došli do gigantických výšek… a z tohoto pohledu jsou ty naše současné snahy něco jako mateřská školka.

* Zpíváte doma?

Musím, protože to mám naporučené od tříletého Toníčka. Dokud žili babička s dědou, zpívali dennodenně, jako kdyby dýchali. Babička chodila po dvoře, pracovala a zpívala, světské, svaté, jednu za druhou, a dědeček to samé. Maminka třeba šila, hned mně chytla druhý hlas a existovaly jsme spolu tak, že jsme zpívaly. S dětmi společně cvičíme na nástroje a při té příležitosti i zpíváme. Myslím, že ve všech rodinách se ale zpívá méně než dřív. Je to škoda, ale zvrátit se to už asi nedá. Velkou umlčovací moc mají média.

* Ze všech vašich desek mám nejradši

Uspávanky. Já taky. Svým dětem jsem je zpívala, jsou opravdu odžité. Tehdy jsem dostala nabídku ze dvou vydavatelství, z Multisonicu a Lotosu. Zrovna jsem čekala dvojčátka, takže jsem splnila napřed jeden závazek, a tak vznikly Moravské písně milostné s cimbálovkou, jazzovým kvintetem a komorním orchestrem. A když jsem nabrala sil a odpočinula si, tak jsem asi za čtrnáct dní napsala Uspávanky a natočili jsme je za rekordní čas rovnající se třem nahrávacím frekvencím – za sobotu a půl neděle. Při dvojčatech jsem vůbec netušila, co mě čeká, a byla to opravdu pecka. Nakonec ovšem vplujete do reality, jste maminka a nikdo jiný to za vás neudělá. Možná proto nejsou všechny ty uspávanky jen sladké a harmonické. Laco Trop, náš kolega z tria, vždycky říkal: Keď děti tieto uspávanky počujú, všetky vyskáču von z okna.

* Jste maximalistka, nebo býváte s deskou obvykle spokojená, když ji doděláte?

Nikdy nejsem spokojená. Snažím se ale vždycky udělat, co se dá, aby to dopadlo dobře. Proto si říkám, že výsledek zachycuje daný okamžik a nemá smysl se příliš trápit pomyšlením, co se dalo udělat líp.

* Sbíráte písně. To je dnes ještě možné?

Jako středoškolačka jsem tancovala ve folklorním souboru, který jsem potom dlouho vedla. Při jednom vystoupení seděla v první řadě v sále paní a ta zpívala všechny ty písně s námi. Překvapilo mě to, protože my jsme se je všechny museli naučit ze zpěvníku a tance jsme pracně zrekonstruovali ze studie naší přední etnochoreoložky Zdeny Jelínkové. A tahle obyčejná místní paní, jmenovala se Božena Sedláčková, to všechno znala. Přišla nám pak poděkovat, jak ty její pěsničky pěkně zpíváme, a pozvala nás, že nás jich naučí ještě víc. Doma v kuchyni v kredenci měla hrníček se spoustou papírků. Když si totiž při práci náhodně vzpomněla na nějakou starou písničku, zapsala ji na papírek a dala do hrníčku. V třiaosmdesáti dokázala dvě hodiny zpívat jednu za druhou. Byla to výborná zpěvačka a znala množství tanečních písní, určených k různým příležitostem. Tenkrát to pro mě byl silný zážitek.

* Potkala jste takových lidí, jako je paní Sedláčková, víc?

Sbírala jsem také u kapelníka místní dechovky v Topolné, odkud pocházím. Dechovka je totiž životaschopný folklorní proud, který se vyvinul z úplně stejného pramene jako smyčcová hudba. Skoro všechny vesnice na Slovácku mají dodnes svoji dechovku. Sbírala jsem nápěvy, které se s dechovkou zpívaly před druhou světovou válkou. Pan kapelník mi třeba povídá: Chceš vědět, která byla oblíbená písnička tvého dědy? Tak jsem si to zapsala, úplně dojatá. Souvisí to s rodinnou situací, protože tradice se dá předat jedině v rodině. Pořád se zkrátka ještě dá něco najít. Mám dvě takové autentické osobnosti, Martina Čambala na Horňácku a na Zálesí Josefa Říhu. Oba mají veliký dar hlasu a fenomenální paměť, takže mají vlastní obrovský repertoár. Jsou nejmladšími dětmi svých rodičů a jejich otcové pamatovali první světovou válku. Když ti dva přijdou do místnosti, jako by se rozsvítilo slunko. Mají v sobě spoustu pozitivních sil, kterými vás dokážou obšťastnit. To, co zpívají, to také žijí.

* Ještě má vaše rodina vinohrad?

Samozřejmě. Manžel dokonce tři řádky přikoupil. Ale přiznám se, že já sama tam už moc nechodím. Všechno to sice umím, ale moc jim teď nepomůžu, protože, jak jsem psala to obrovské množství muziky, tak jsem každý čas využívala k tomu, abych se mohla uzavřít do svého světa. To je na tom všem nejtěžší, kvůli rodině, škole, koncertování. Zkoncentrovat a ponořit se do toho, přiznám se, je pro mě nejtěžším soustem. Myslím ale, že k nám ten vinohrad bude patřit i nadále. U nás je to tak, že s příchodem každého dítěte se sadí stromy a každý rok se žehrá na to, kolik je to práce a že to není moc výnosné, ale pořád se to udržuje. My také pořád udržujeme náš vinohrad a investujeme do něj. Máme svoje víno, a je tak dobré, že tu vyhrává všelijaké výstavy. Je škoda, že manžel je v mé generaci jedním z mála, kdo se tomu ještě věnuje. Už je obklopen důchodci. Ráno vstane v pět, jde na vinohrad a potom jede do školy. Jinak to nezvládáme. Ještě štěstí, že mu o víkendu přijíždí pomáhat z Brna tchán. Moje maminka mezi vinohrady vždycky rozkvete, ale sil už jí, bohužel, ubývá.

* Vy bydlíte v Topolné dodnes?

Ano. Prchla jsem odtamtud na studia a na cesty, ale nikdy jsem Topolnou nedokázala opustit. Asi to souvisí s tím, že po rodové lince z maminčiny strany máme doložené kořeny od Bílé hory. Když můj kmotr, který v Topolné taky žije, opravoval dům, ve kterém jsem vyrůstala, zjistilo se, že všechny obrovské kameny v základech hospodářských budov byly ohořelé. Pod stáním se našly vypálené obilní jámy. Nebo tam objevili zazděný pytel ječmene. Existuje muzejní zpráva, že za trámem v domě číslo 91 v gruntě Antoše Hrdiny se našla nádoba s pražskými groši. Moje maminka byla rozená Hrdinová. Jako dítě jsem v tom domě měla vždycky pocit, že je strašně velký. Asi pro mě měl nějakou magnetickou přitažlivost, protože jsem ho nikdy nedokázala opustit.

* Nedokázala, nebo nechtěla?

Trošku jsem s tím bojovala, zkoušela jsem, jestli by to šlo. Chvíli jsem hrála v Praze, devět let intenzivně v Brně, nikdy jsem ale nedokázala odejít natrvalo. Pořád jsem měla nutkavou touhu se vracet, a když jsem pak chtěla zakládat hnízdo, vrátila jsem se nadobro. Na jedné straně je to těžké, protože tradice člověka hodně svazuje. Na druhou stranu vám ale dává jasné mantinely. Šla jsem třeba po dědině a na hlavě jsem měla klobouk. Potkala mě dvaadevadesátiletá kamarádka mojí babičky a povídá: A to ty ideš? Ja sem si říkaua, co za panička. Můžete sjezdit kus světa, ale okamžitě jste nohama na zemi. Jste ta holka, kterou tu potkávali s kufříkem s paličkami. Možná tam chybí anonymita a člověk nikdy není sám. Pořád ale cítím, že hluboké kořeny představují hodnotu. *

***

Můj nástroj je původem z Orientu. V Číně jsou tři miliony cimbalistů.

Zuzana Lapčíková (*1968)

* Narodila se ve Zlíně, absolvovala cimbál na konzervatoři v Brně a muzikologii na Masarykově univerzitě.
* 1992: založila s jazzovým klavíristou a skladatelem Emilem Viklickým a primášem souboru Hradišťan Jiřím Pavlicou volné seskupení Ad lib Moravia.
* 2002: vystupuje s jazzovým kvartetem George Mraze na Pražském jaru.
* 2007: zakládá Zuzana Lapčíková kvintet. Je nominována na Cenu Alfréda Radoka za hudbu k divadelnímu představení Balady.
* Autorsky se podílela na řadě divadelních projektů, např. Ej, hora, Valašské remazúry.
* Spoluzaložila Slováckou základní uměleckou školu v Uherském Hradišti, kde vyučuje.
* Její diskografie čítá přes 30 titulů, například Ej, hora hora, Uspávanky, George Mraz: Morava, Strom života, Černobílá.
* Na letošním festivalu Smetanova Litomyšl bude poprvé uvedeno její velké oratorium Orbis Pictus zkomponované na slova J. A. Komenského.

Foto popis|
Foto autor| snímky David Turecký