16.2.2019   Haló noviny   str. 4   Z kultury    Tomáš HEJZLAR  

Nedávno jsme se obšírněji zaměřili na programovou strukturu letošního 74. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro (PJ) především ve vztahu k dětem a dorůstajícím generacím. Tentokrát se proto orientujme na posluchačské generace střední.

»Mezi 12. květnem a 4. červnem se uskuteční desítky koncertů různých zaměření od sólistických recitálů až po večery se symfonickými tělesy našimi i světovými. Je to různorodá nabídka a snad každý milovník        hudby – a nejen klasické – si v ní nalezne to, co je mu nejbližší,« sdělil nám tiskový mluvčí festivalu Pavel Trojan junior. Upozornil na množství nabídek, jež mohou být přitažlivé i pro mladé publikum.

Většina světových orchestrů, tedy i komorních, bývá pevně spjata s výraznou dirigentskou osobností, jež po určitou dobu formuje jejich zvuk a určuje směřování. Našli bychom jen nemnoho těles, jež se etablovaly bez výrazné dirigentské osobnosti v jejich čele. Řadí se k nim také Orpheus Chamber Orchestra. »Bude tomu už pět desítek let, kdy se skupina newyorských hudebníků rozhodla

založit těleso, v němž se niternost a vřelost charakteristická pro komorní ansámbly snoubí se sytostí velkých orchestrů,« upozornil nás mluvčí PJ Trojan, sám vystudovaný dirigent ve třídě profesora Jiřího Bělohlávka. »Orpheus vždy akcentoval společenský přesah hudby.

Dokládá to i zcela nový projekt určený posluchačům, kteří se nemohou jejich koncertů zúčastnit ze závažných zdravotních důvodů. Zvláštní důraz je přitom kladen na ty, kteří trpí Alzheimerovou chorobou či demencí, ovšem také na jejich pečovatele. Na PJ orchestr vystoupil pětkrát – poprvé roku 1988.«

V rámci letošního festivalového ročníku se s tímto tělesem do Prahy vrací i mladý kanadský klavírista polského původu Jan Lisiecki (na snímku). Výrazně na sebe upozornil, když loni během PJ u nás debutoval. V recenzi Hudebních rozhledů se o něm uvádí: »Večer gradoval strmě: mladý Jan Lisiecki exceloval v Schumannově klavírním koncertu. Jeho pevný, silný a znělý úhoz i zdravý projev se tvárně proměňovaly – strhující, temperamentní  coda prvé věty se transformovala v niterný svět privátní lyriky volné věty, tlumočený prostě a přirozeně. Nedočkavý vpád radostných pochodových intonací Finale pak završil velmi dobrý dojem. Dynamická hloubka úhozu je u tohoto mladíka obdivuhodná, z každého piana ještě umí vzápětí vykouzlit pianissimo, každé forte zocelit ve fortissimo.« Koncert otevře česká premiéra skladby Záznamy z mizejícího města mladé Američanky Jessie Montgomeryové. Kompozice vznikla na objednávku interpretujícího newyorského ansámblu. »Pro orchestr jde o velmi osobní dílo, popisuje totiž atmosféru ‚jejich’ města,« dodává tiskový mluvčí PJ. »Průměrný Evropan má totiž představu o atmosféře newyorského Manhattanu na základě zfilmované verze muzikálu West Side Story s hudbou Leonarda Bernsteina. Děj se tam odehrává v západní části ostrova v polovině padesátých let minulého století. Skladatelka Montgomeryová se však narodila až roku 1981 na jeho jižním cípu, zvaném Lower East Side. Rozpory – ale také podněty a bohaté inspirace tohoto místa – dokládá už fakt, že zde v minulosti společně s místním barevným i bílým obyvatelstvem žili také přistěhovalci převážně z Irska, Itálie, Německa či Ukrajiny, sídlila zde rovněž nejpočetnější newyorská židovská komunita. Později přibyli Asiaté a příslušníci dalších národnosti.« Autorka u nás dosud neznámé kompozice uvedla jako impuls k vytvoření díla podněty, jež ji od dětství obklopovaly: latinskoamerický jazz, alternativní rock, západní klasickou hudbu, avantgardní jazz, poezii i karibskou taneční hudbu. Je tedy pravděpodobné, že právě tato různorodá tvůrčí kontemplace může být pro mladou i střední posluchačskou generaci přitažlivá. Ostatně podobně jiní tvůrci lákali již mnohem dříve, i když z jiných kompozičních aspektů. Patřili k nim především George Gershwin nebo Igor Stravinskij, z našich zejména Jaroslav Ježek, Bohuslav Martinů nebo opomíjený Ervín Schulhoff, jenž se za své levicové (vlastně komunistické) ideály stal jednou z mnoha obětí nacistické genocidy – rasové i názorové. Podobná díla zvrhlý nacismus kdysi odsoudil k zániku. Naštěstí rozum později zvítězil…

Současná interaktivní orientace uměleckých (hudebních) festivalů rovněž na mladé publikum u nás donedávna bohužel neměla – oproti evropským či americkým déletrvajícím tradicím – dlouhodobější trvání. Jako první začali s promyšlenou pozitivní koncepcí získávání mladých generací pořadatelé festivalu Smetanova Litomyšl (SL). Tamní úspěšný dramaturg Vojtěch Stříteský (samozřejmě díky pochopení ředitele SL Jana Pikny a dalších subjektů) už před řadou let zaujal u nás do té doby ojedinělým strukturalizovaným systémem se zvýšenou pozorností na děti a mladé posluchače. Potřebnou ideu převzali také pořadatelé dalších akcí. Někdy však naopak stále ještě přežívají staré a zkostnatělé »manýry«, třeba v rámci neprofesionální koncepce letního Mezinárodního hudebního festivalu (MHF) v Českém Krumlově. Jeho organizátoři dokonce dospěli tak daleko, že objektivně nezaujaté – a zcela nezávislé – recenzenty, kteří akci nepropagují pouze pozitivně, nýbrž střízlivě v širších aspektech, nyní evidentně diskriminují. Nemalé státní subvence z ministerstva kultury, krajských a dalších institucí v rámci českokrumlovského MHF totiž mizí ve prospěch často efektně velikášských snah, včetně okázale mohutných společenských akcí (především opulentních rautů a recepcí). Na mladé publikum se během letních českokrumlovských festivalových programů MHF obvykle stále téměř zapomíná.

»V Praze se i letos během Pražského jara setkají největší osobnosti klasické hudby – opravdové legendy i mladé talenty. Každá z nich přinese jedinečný pohled na fascinující bohatství tohoto umění,« říká ředitel PJ Roman Bělor. »Posláním akce je totiž snaha přinášet koncerty, které aspirují na to, aby se staly skutečnými událostmi sezony. Věřím, že nadcházející ročník jich nabízí celou řadu.«