Radovan Lipus se narodil roku 1966 v Třinci a po absolvování tamního gymnázia nějakou dobu provázel návštěvníky hradu Roštejn a zámku Humprecht. Přitom navštěvoval filozofickou fakultu olomoucké Univerzity Palackého. V roce 1986 přestoupil na pražskou DAMU, kde studoval u profesora Jaroslava Vostrého. Roku 1992 nastoupil coby režisér činohry do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde režíroval několik desítek her. V polovině 90. let společně s Davidem Vávrou odstartoval televizní projekt Šumná města. Objevil se ale i před kamerou, když si zahrál v televizní detektivce Juraje Deáka Cestující bez zavazadel.
Věděl jste jako mladý, že budete režisérem? Je to váš splněný sen?
Chtěl jsem být archeologem, spisovatelem, architektem, a nakonec se ukázalo, že režie tohle vše splňuje a spojuje. Jen namísto zeminy odkrýváte text a jeho smysl, píšete příběhy ne slovy, ale hereckým jednáním, a místo cihel a betonu stavíte ze světla, hudby a situací. Jsem vděčný, že mne Pán Bůh obdařil touto vzrušující prací.
Jste divadelní, televizní a rozhlasový režisér. Dá se říct, že vám některá režie sedí víc?
Když je tu správné téma, správní lidé, správné místo a správný čas, je v každé z těch disciplín mnoho radosti a netušených krás. Herec. Kamera. Mikrofon. Gesto. Hlas. Když se to nezdaří, je to trápení a promarněný čas.
Jaký je váš vztah k architektuře? Společně s Davidem Vávrou jste podepsaní například pod projektem Šumná města.
Šumná města jsem si vymyslel už někdy v dávném roce 1995 a do prvního scénáře hledal postavu průvodce, žasnoucího architekta. Tehdy jsem ještě netušil, že jím bude právě David Vávra, ani že se z původně jednorázové spolupráce narodí 66 Šumných měst a zatím 54 Šumných stop. Ale především se zrodilo jedno důležité přátelství.
Když už jsme se dostali k architektuře, vídáme vás v této souvislosti v Litomyšli. Jaký je váš vztah k tomuto městu?
Litomyšl čili město L. vstoupilo intenzivně do mého života a do života mé rodiny a mých kamarádů. Kromě natáčení jednoho dílu Šumných měst jsem tu byl tolikrát, že to už ani nespočítám. Pracovně, na dovolené či na setkáních s přáteli Brýdlovými, Piknovými, Míšou Severovou… Naše děti běhaly už jako malé po trávě v Klášterních zahradách, a tak když dnes už ty dospělé osobnosti slyší slovo Litomyšl, zazní jen nostalgicky zamilované: „Áaach“. Ostatně možná k vystižení mého vztahu postačí příklad jediný, právě Litomyšl jsem si vybral jako město, kde jsem před pěti lety slavil své padesátiny.
Hned dvakrát bude na letošní Smetanově Litomyšli uvedena Rusalka, kterou jste režíroval. Po Hamletovi je to vaše druhá opera. Láká vás operní režie – a v čem hlavně?
Byla to pro mě nesmírně zajímavá nová zkušenost a příležitost, jak potkat Madame Operu, tu fascinující bytost, omamnou, drtivou, vzrušující a neúprosnou, co s vámi zatřese jak letní bouře sosnou na osamělé skále. Byl to bungee jumping i balet. Byl to zážeh. A plamen hoří stále.
Rusalku není třeba představovat, tu zkrátka musí znát každý. Jaká je ale ta vaše Rusalka, vaše pojetí?
Chtěl jsem ten příběh vyprávět očima laskavého a starostlivého otce, Vodníka, jemuž milovaná dcera navždy do marnosti uniká a vůbec nijak jí nelze bránit v tomto bolestném zanikání.
Je opera, kterou byste moc rád režíroval?
Je jich víc, ale když třeba nakonec zůstane jen u Hamleta a Rusalky, nestane se jistě taky vůbec nic (úsměv).
Jaká největší úskalí skrývá operní režie?
Vše je v hudbě. Ta řídí, vede, dominuje. Inscenace na jejích vlnách pluje do dáli. Nebo se rozbije o ta úskalí.
Váš životopis na řadě webových stránek obsahuje dvě kouzelné věty: Aktivní kavárenský povaleč. Pasivní modřínový obaleč. Proč?
Kdožpak ví? Ponechme věcem aspoň pár tajemství (úsměv).
Vy jste v minulosti také třeba provázel na hradě Roštejn nebo zámku Humprecht. Kdybyste mohl provázet po litomyšlském zámku, na co byste asi nejvíc upozorňoval návštěvníky?
Na rytmický tanec arkád. Na Pernštejny. Na úchvatnou sgrafitovou poštu, kde ani jeden dopis není stejný.