15.6.2013 Haló noviny str. 4 Z kultury Tomáš HEJZLAR
Ve východočeské Litomyšli byl ve čtvrtek zahájen 55. ročník festivalu Smetanova Litomyšl (SL). V podání České filharmonie pod taktovkou jejího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka zazněl Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast. Hudební přehlídka, jež potrvá až do počátku července, má sice letos mnohem skromnější finanční zajištění, než se dostává ze strany ministerstva kultury a dalších státních institucí festivalu Pražské jaro, přesto právě SL nadále úspěšně plní velmi významnou funkci nejen kulturně osvětovou, ale také vzdělávací. Podobně je tomu také v případě dalších domácích hudebních přehlídek.
Naopak festival Pražské jaro (PJ) se ovšem navzdory výrazně nesrovnatelně štědřejším státním podporám stává stále více záležitostí výlučnou, určenou vzhledem k neúměrnému zvyšování vstupného, jež letos činilo až 7500 Kč, převážně jen početně stále omezenější movitější klientele domácích zájemců. Na reprezentativní koncerty PJ tudíž naopak stále častěji přijíždějí zahraniční turisté, neboť i vyšší vstupné pro ně je z hledisek jejich příjmů stále velmi výhodné. Mohou se však v Praze setkat nejen s tělesy a jednotlivci špičkovými, ale někdy bohužel i s výkony jen průměrnými. Svědčí o tom rovněž následující informace o některých večerech letošního PJ.
Hosté z Japonska (23. 5.)
Po posluchačských »vychutnávkách« japonských souborů z dřívějších let Tokijský metropolitní symfonický orchestr letošním návštěvníkům PJ zdaleka neposkytl to, co se od hudebníků ze vzdálené asijské země očekává, tedy dokonalá propracovanost, maximální pochopení, třeba i směska nejrůznějších vlivů z celého světa, ovšem vždy těch nejdokonalejších. Tokijský orchestr pod taktovkou Kazuhira Koizumiho úvodem zahrál Předehru D dur od skladatele Kosaku Jamady (1886-1965). Vznikla roku 1912 coby první japonská orchestrální kompozice pro obsazení tradičního evropského orchestru. Šlo však pouze o dobře míněnou snahu večer programově zpestřit, protože skladatel se tu zcela vzdálil tradiční hudbě země vycházejícího slunce. Asi šestiminutová dosti eklekticky pojatá ouvertura však japonskou kulturu na mezinárodním fóru příliš nereprezentuje, mohli bychom očekávat hodnotnější titul.
Také provedení Dvořákova Houslového koncertu a moll v podání třicetileté Sajaky Šodžiové, vítězky v janovské Paganiniho soutěži (1999), mnoho poučného a původního nepřineslo, spíše naopak. Téměř »kolovrátková« interpretace sice nesla znaky skvělé techniky, jistě i poctivé přípravy, výrazově však zajímavější a osobitější pojetí nenabídla. V Praze se umělkyně již dříve dvakrát představila v romantických houslových koncertech Brahmse a Čajkovského přesvědčivěji. Také doprovázející tokijský orchestr zůstal jen v rovině nevýrazného průměru, takže jsem před následnou Čajkovského 5. symfonií raději preventivně ze sálu odešel.
Japonce totiž známe z nesrovnatelně lepších provedení!
Matthias Goerne (27. 5.)
Německý barytonista Matthias Goerne má sice u nás své »skalní« přívržence, není jich však tolik, aby dokázali vyprodat například Dvořákovu síň pražského Rudolfina. Během pěvcova letošního recitálu tedy zůstala řada míst prázdných, stejně jako při mnoha jiných koncertech PJ. Že by snad na koncerty nepřicházeli zejména »bartrovým« způsobem obdarovaní majitelé »prodaných« vstupenek? Anebo koncerty skutečně nebyly dokonale vyprodány?
Repertoárový sled Beethovenových, Brahmsových a Schubertových písní bez drobnějších pauz vyžaduje určitou posluchačskou specializaci a také nemalou míru trpělivosti, jež současníkům obvykle chybí. Goerne, coby představitel interpretace velké německé písňové tradice, programem zřejmě neláká tolik diváků, jako třeba Mexičan Villazón či hvězdný Domingo, kteří jsou však pro PJ zřejmě zase finančně nedostupní. Pořadatelé festivalu Goerneho sice oslavují coby »věhlasného interpreta« s neopakovatelným výkonem, je třeba se ovšem ptát, zda je skutečně takto vnímán i ve světě. Tištěné programy PJ totiž velmi často o účinkujících výrazně nadsazují, takže o objektivnosti lze občas pochybovat.
U Goerneho projevu lze ocenit občasnou krásnou tvorbu tónů zejména ve středních polohách, ovšem hloubky nejsou vždy stoprocentní a ve výškách nejednou forzíruje. Zapomíná se však současně, že pěvcova technika je velmi sporná. Což například ty pravidelně násilné a rušivé nádechy, za něž by byl jistě náležitě kárán i posluchač konzervatoří? Vyskytovaly se trvale a byly slyšitelné nejen ve 14. řadě parteru, ale podle svědectví jiných ještě mnohem dál. Tento nešvar ovšem skutečně věhlasní (tedy nejen podle programových brožur PJ) pěvci typu legendárních osobností, jako byli Adam, Dieskau, Schreier a další, neměli. Jenže někteří současní recenzenti tyto osobnosti zřejmě nikdy autenticky neslyšeli, nemohou tedy objektivně porovnávat.
Goerne je sice nadprůměrný umělec, jenž dokáže zaujmout legátovanými ariozními pasážemi, ovšem nikoliv světová špička, jak se zřejmě domnívají pořadatelé PJ. Inu, na hodnotnější interprety asi nejsou finance, tudíž se i »z blechy« vytvoří nabubřelá propagační barnumská reklama o údajné světové hvězdě nepřehlédnutelné kariéry – opět dle brožury PJ… Jde však o dosti laciný – a PJ neodpovídající -trik, jak nalákat méně obeznalé zájemce…
Naopak za vynikajícího klavírního doprovazeče lze označit Francouze Pierre-Laurent Aimarda, byť svou brilanci představil bohužel jen sporadicky v sólových mezičasech. Je to jistě velmi talentovaný umělec. Brožura PJ však zapomněla u jména jeho pedagožky Yvonne Loriodové dodat, že se jedná o manželku slavného skladatele Oliviera Messiaena, jehož odkaz však – neznámo proč? – letošní ročník PJ, uváděný prý »ve francouzském duchu«, zcela ignoroval. Dost podivný, až nepochopitelný dramaturgický nonsens…
Působivost komorní hry (28. 5.)
Za velmi hodnotný lze považovat recitál francouzského houslisty střední generace Renauda Capućona. Coby někdejší žák slavného Isaaca Sterna a dalších zůstává věren tradičnímu projevu s měkce klenutě znělou kantilénou – jak při jeho hře nevzpomenout na mistrovství našeho národního umělce Josefa Suka! Stylový protipól hry, až živočišně žhnoucí, naopak nabídla v Paříži žijící šestadvacetiletá gruzínská klavíristka Kaťa Buňatišviliová. Její doprovod zejména v úvodní Bartókově Druhé houslové sonátě lze díky jejímu nezkrotnému hráčskému dramatismu vnímat jako příkladné uvádění a zpřítomnění odkazu maďarského klasika 20. století. Všudypřítomnou nervnost partitury v tomto díle neméně vnímal i houslista, takže došlo k dokonalé výrazové shodě. Zklidnění a zvroucnění následně oba interpreti prokázali ihned poté v Beethovenově Druhé houslové sonátě F dur, op. 24. Přednesli ji v povlovně oduševnělé atmosféře, blízké charakteru díla i náladě jarního času. Přestože ani tentokrát nebyla všechna místa v sále pražského Rudolfina obsazena, zážitek si jistě odnesli všichni přítomní.
Krása dětských hlasů (31. 5.)
Následně jsem však mohl vzhledem k omezené akreditaci ze strany tiskového oddělení PJ navštívit již jen neméně jímavé vystoupení libereckého pěveckého sboru Severáček. Severočeští zpěváčci, jejichž předností je patrná radost z projevu a přirozený, hlasově nedeformovaný projev, při každém svém vystoupení, ať se uskutečňuje kdekoliv, vytvářejí bezprostřední atmosféru, současně také na vysoké interpretační úrovni představují rovněž sborovou tvorbu našich tvůrčích současníků. Tím naznačují, že to snad s naší dorůstající generací ještě není tak docela nejhorší, ba dokonce naopak.
Kéž by tedy rovněž festival PJ coby obecně prospěšná společnost, výrazně podporovaná finančními granty pocházejícími »z kapes českých daňových poplatníků« (zejména prostřednictvím ministerstva kultury a pražského magistrátu), více a trvale pamatovala zejména na české publikum, aby tedy finančními nároky v rámci vstupného neupřednostňovala zejména leckdy neobeznalé zahraniční návštěvníky z řad nahodilých turistů. Například jejich potlesky mezi jednotlivými částmi skladeb a další skutečnosti často dokládají jejich nízkou posluchačskou úroveň. Zatímco pro zahraniční návštěvníky koncertů je totiž i neustále se zvyšující vstupné na PJ vzhledem k jejich průměrným příjmům přijatelná, pro naše občany se již vstupenky na PJ staly produktem povětšinou takřka nedostupným. V předsálích je pak o přestávkách čeština slyšet minimálně. Tak si to jistě nepředstavoval ani jeden ze zakladatelů festivalu, dirigent Rafael Kubelík, na něhož se jeho nynější nástupci často odvolávají. Naštěstí tato neuvěřitelná skutečnost neplatí o dalších českých hudebních festivalech, jako jsou například právě probíhající Smetanova Litomyšl nebo Janáčkovy Hukvaldy či třeba Mezinárodní hudební festival Český Krumlov.
Některým z nich však naopak ministerstvo kultury navzdory výrazně osvětově vzdělávacímu zaměření těchto mimopražských akcí letos z grantů neposkytlo ani korunu! Inu, demokracie a spravedlnost hezky »po česku«…
***
Garrick Ohlsson / 26.5.
Společně s legendárním sovětským klavíristou Svjatoslavem Richterem, naším Ivanem Moravcem a nemnoha dalšími patří Američan Garrick Ohlsson (na snímku) k tradičním pianistickým »superstar« PJ. Letos v Praze vystoupil podevatenácté – debutoval zde před čtyřiceti lety, tedy tři roky poté, co zvítězil ve varšavské Chopinově mezinárodní klavírní soutěži. Během letošního Ohlssonova recitálu však úvodní zvukově poněkud staticky, až monolitně pojatá interpretace Beethovenovy Klavírní sonáty D dur, op. 28 u publika nenalezla tradičně obvyklé všeobecně spontánní přijetí. Ohlssonův neobvyklý pokus o příklon k richterovsky orientované výrazové askezi totiž nevyšel zcela průkazně. Naopak následující Schubertova Fantazie C dur se již rozvinula coby gejzír citlivě propojených a odstíněných nálad od jemně diferencovaných perlivých pianissimových tišin s téměř tajemným uzarděním, tklivostí a zpěvností až k účinně dramaticky logicky vyhroceným vrcholům. Ovšem nepředimenzovaným a vnímaným stále se smyslem pro kreativní plastickou výstavbu celku. Ještě výrazněji se přednosti Ohlssonovy hry projevily v následných provedeních děl Lisztových, ale i v následných přídavcích. Radost poslouchat! Dramaturgicky však do tradičně působivého Ohlssonova recitálu nepatřilo zařazení světové premiéry kompozice Čtyři věty současné slovenské skladatelky Ľubici Čekovské. Působilov rámci programu neústrojně, až násilně – snad to byla jakási úlitba nové člence Umělecké rady PJ? Pianista s konstantně špičkovou úrovní novinku provedl dokonce ze zapsaného partu, chyběl tudíž hlubší ponor a obvyklá ohlssonovská empatie. Ovšem ani dílo samotné se nevyznačuje přílišnou originalitou – podivné směšování vlivů od folklorismů přes ohlasy Janáčka, harmonicky dokonce i Martinů a dalších tvůrců v dosti podivné impresionisticko-modernistické ambaláži a s chatrným pokusem o variační propracování zřejmě není cesta vpřed. Když totiž před dávnými lety Ohlsson uvedl společně s Českou filharmonií světovou premiéru koncertu od Luboše Fišera, jednalo se o umělecky nesrovnatelně nadčasovější počin.
Foto autor| FOTO – archiv Pražského jara
